Realismus a nominalismus: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Čerpala jsem ze stejných zdrojů, jako předchozí editor tohoto článku - Základy sociologii od Heleny Kubátové a Velký sociologický slovník od Petruska. Jen jsem doplnila více informací z těchto knih. značky: nevhodný zdroj editace z Vizuálního editoru |
m - refy na jinou wiki |
||
Řádek 12:
[[Platón]]ova filosofie má blízko ke krajnímu realismu: pravé bytí je vyhrazeno věčným, neměnným idejím, na nichž se jednotlivá jsoucna pouze podílejí (řec. ''methexis''). Pravé poznání je vždy poznáním ideje, kdežto zkušenost s jednotlivým je pouhé zdání. Tento postoj souvisí s Platónovým vysokým oceněním geometrie a matematiky i s jeho autoritativním pojetím společnosti.<ref>Srv. zejména ''Zákony''. </ref> Aristotelovo myšlení, daleko více založené na pozorování a zkušenosti, tento realismus neopouští, ale výrazně oslabuje: idea patří každé samostatné podstatě či esenci. Aristotelés věnuje také větší pozornost jazyku, logice a třídění jednotlivých zkušeností pomocí [[kategorie|kategorií]].
Za předchůdce nominalismu se někdy pokládá [[Hérakleitos|Hérakleitovo]] „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“<ref>Zlomek B 91.</ref>, jiné zlomky jsou ale zřetelně „realistické“.<ref>Např. zlomky B 2, B 113 aj. </ref> Podle [[
V novověké filosofii se spor přenáší hlavně do otázky po poměru smyslové zkušenosti a rozumu. Zejména angličtí [[sensualismus|sensualisté]] se opírají o scholastickou zásadu „ze smyslů začíná lidské poznání“,<ref>Tomáš Akv., ''Summa contra gentiles'' III, 26 </ref> naproti tomu Descartes, Leibniz, Spinoza i Kant hájí rozumové poznání [[apriori]] (tj. „předem“), nezávislé na smyslové zkušenosti, jak je běžné třeba v matematice a geometrii. Podle Kanta dokonce smyslové poznání samo závisí na apriorních formách prostoru a času, které ze zkušenosti vzniknout nemohly, neboť jsou naopak podmínkou každé smyslové zkušenosti.
Řádek 57:
| strany = 17
| isbn =
}}</ref> Nejvýznamnějšími zástupci tohoto sociologického východiska byli [[Émile Durkheim]] a zástupci francouzské sociologie. Do sociologického realismu patří například fenomenologická sociologie, která analyzuje a zkoumá jevy v daných strukturách, nebo konsensuální sociologie, jež se zabývá společností jakožto systémem vzájemně propojených prvků.
Druhé východisko pohledu na sociální realitu je ''sociologický nominalismus''. Výchozí představa při zkoumání sociální reality je zde protikladná v porovnání se sociologickým realismem. Dle sociologického nominalismu je to právě individuální jednání, které vytváří společnost. Každý člověk má ve své hlavě určitá stanoviska, díky kterým do společnosti vnáší řád a pravidla. Sociologie by se podle této teorie měla zabývat takovým chováním, které má smysl a kterým je brán ohled na jiné lidi. Lidé dávají význam věcem, jevům a ostatním lidem, s jimiž se ve svém životě setkávají tím, že je hodnotí na základě svých vlastních hodnot. Zatímco sociologický realismus se snaží společnost popsat a vysvětlit, sociologický nominalismus chce také pochopit její význam, smysl a hodnoty.<ref>{{Citace monografie
Řádek 94 ⟶ 85:
| strany = 17
| isbn =
}}</ref> Toto sociologické východisko je spojeno například se jménem [[Max Weber|Maxe Webera]] - významného německého sociologa a dnes z něj vycházejí spíše američtí, než evropští sociologové. K sociologickému nominalismu patří například interakcionismus, dle kterého sociální realita není přesně daná a vnucovaná lidem, ale jedinci tuto realitu mohou přetvářet a přizpůsobovat si ji během procesu interakce.
=== Realismus (vysvětlení) a nominalismus (porozumění) ===
| |||