Byzantská říše: Porovnání verzí

| mapa = 628px-Western and Eastern Roman Empires 476AD(3).PNG

| mapa velikost = 295px

| hlavní město = [[Konstantinopol]]

| počet obyvatel =

| před 3 = Vandalské království

| před 3 vlajka = Huneric BMC 012 (cropped).jpg

| více po = ano

| po 1 = Byzantská říše v době Herakleiovců

Husrav&nbsp;II. využil Maurikiovy násilné smrti jako záminky k&nbsp;rozpoutání nového konfliktu a k&nbsp;napadení [[Arménie]] a římské [[Mezopotámie]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;238</ref> Proti neoblíbenému Fokovi, jenž je v&nbsp;byzantských pramenech líčen jako [[Tyrannis|tyran]], byla zosnována spiknutí z&nbsp;řad konstantinopolských [[senát]]orů. V&nbsp;roce 610 byl nakonec sesazen [[Herakleios|Herakleiem]], synem [[Kartáginský exarchát|kartáginského exarchy]].<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;41</ref> Ani nový císař nebyl ale zpočátku schopen zadržet nápor Peršanů, jimž se během pár let podařilo dobýt většinu byzantských východních [[Provincie|provincií]]. Do roku 619 odejmuli říši Sýrii a Egypt, dvě nejbohatší a nejlidnatější země, a pronikli hluboko do [[Malá Asie|Malé Asie]], takže se říše ocitla na pokraji kolapsu. Z&nbsp;[[Jeruzalém]]a dokonce Sásánovci uloupili posvátný [[Svatý Kříž|Kristův kříž]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;289</ref> Balkán byl svírán Avary a jejich slovanskými vazaly, trvale se usazujícími na byzantské půdě.

 

Za nanejvýš kritických okolností se Herakleios roku 622 odhodlal k&nbsp;zahájení protiofenzívy, záhy nabývající povahy svaté války, a uspořádal několik tažení na perské území, jimiž zvrátil dosavadní průběh střetnutí.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;45</ref> V&nbsp;roce 626 byli Avaři a Slované drtivě poraženi při [[Obléhání Konstantinopole (626)|obléhání Konstantinopole]].<ref>Dupuy (1996), s.&nbsp;230</ref> Když sásánovské vojsko podlehlo Byzantincům v&nbsp;[[Bitva u Ninive|bitvě u Ninive]] v&nbsp;roce 627, uzavřeli Peršané mír, v&nbsp;němž se vzdali všech svých výbojů, a Herakleios mohl slavnostně vrátit svatý kříž do Jeruzaléma.<ref>Haldon (1990), s.&nbsp;46</ref> Už za války s&nbsp;Peršany Herakleios povýšil [[Řečtina|řečtinu]] na úřední jazyk. Z&nbsp;císařské titulatury vypustil latinské slovo ''[[Imperátor|imperator]]'' a nadále se nechal oficiálně označovat jako ''[[basileus]]'',<ref>Ostrogorsky (1963), s.&nbsp;89</ref> někdy je proto považován za prvního byzantského císaře.

 

| po 4 vlajka = Blason Orsini-Epirus.png

| po 5 = Achajské knížectví

| po 6 = Soluňské království

| po 6 vlajka = Fessaloniki.png

| mapa =

| mapa velikost = 292px

| hlavní město = [[Konstantinopol]]<br />[[Nikaia]] ([[1204]]–[[1261]] císařství v exilu viz [[Nikájské císařství]])<br />

| počet obyvatel = 12 000 000 ([[11. století]])

| zánik =

}}

 

V&nbsp;období dynastie [[Angelovci|Angelovců]] se říše potýkala s&nbsp;naprostým rozvratem centralizované správy a obrany, zatímco fiskální politika se vyznačovala nekompetentností a mrháním finančních zdrojů. Otřesená autorita byzantských císařů a přetrvávající mocenské vakuum v&nbsp;centru říše dále urychlily její dezintegraci, podnícenou separatistickými tendencemi v&nbsp;provinciích. Ačkoli Normané byli vypuzeni z&nbsp;Balkánu, roku 1186 zahájili Bulhaři povstání vedoucí k&nbsp;opětnému ustavení nezávislého [[Druhá bulharská říše|bulharského carství]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;657</ref> Čtyři roky poté se ke Konstantinopoli přiblížil [[Fridrich I. Barbarossa|Fridrich&nbsp;I. Barbarossa]] v&nbsp;čele [[Třetí křížová výprava|třetí křížové výpravy]]. Izák jen stěží odvrátil Barbarossu od útoku na město výměnou za podporu při tažení do [[Svatá země|Svaté země]].<ref>Harris (2006), s.&nbsp;136</ref> Ve stejné době křižáci vyrvali Byzantincům ostrov Kypr.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1B.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''Foreign Policy of the Angeloi'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref>

Porážka Theodora Angela umožnila nikajskému císaři [[Jan III. Dukas Vatatzés|Janu&nbsp;III. Vatatzovi]] proniknout ve spojení s&nbsp;Bulhary do Evropy a obklíčit latinské císaře. Jan provozoval rozvážnou hospodářskou politiku, když omezil obchodní styky s&nbsp;italskými republikami,<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;287</ref> a vynikal v&nbsp;diplomacii. Mezitím [[Mongolská říše|invaze Mongolů]] do Malé Asie ve čtyřicátých letech 13.&nbsp;století uvrhla v&nbsp;chaos rúmský sultanát, dosud ohrožující hranice nikajského císařství, a oslabila [[Trabzon|Trapezunt]].<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P1O.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The Mongol invasion and the alliance against the Mongols'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Janův nezadržitelný postup jižním Balkánem vedl v&nbsp;roce 1246 k&nbsp;připojení Soluně, avšak v&nbsp;obsazení Konstantinopole mu o osm let později zabránila smrt.

 

Po krátké vládě [[Theodóros II. Laskaris|Theodora&nbsp;II. Laskarise]] se [[Michael VIII. Palaiologos|Michael&nbsp;VIII. Palaiologos]] chopil moci za nezletilého Theodorova syna. V&nbsp;roce 1259 byla v&nbsp;Makedonii svedena [[bitva u Pelagonie]], v&nbsp;níž Nikajci přemohli spojené síly Epiru, [[Sicilské království|sicilského království]] a [[Achajské knížectví|achajského knížectví]].<ref>[http://www.third-millennium-library.com/MedievalHistory/Cambridge/IV/15-Greece.html ''Greece and the Aegean under Frank and Venetian Domination'']. Cambridge Medieval History, Vol.&nbsp;IV, The Eastern Roman Empire (717–1453), [cit. 2010-07-05]. – neplatný odkaz !</ref> Tohoto vítězství využil Michael v&nbsp;roce 1261 ke znovudobytí Konstantinopole, v&nbsp;níž byl pak slavnostně korunován císařem. Nicméně vylidněné a zdevastované město představovalo stejně jako celá říše jen stín své zašlé slávy.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;296</ref>

 

Zahraničně-politické poměry Byzance se navzdory získání Konstantinopole vyvíjely velmi povážlivě, neboť ze strany západních mocností přetrvávala hrozba nové křížové výpravy. Odhodlaným nepřítelem Michaela se ukázal být sicilský král [[Karel I. z Anjou|Karel z&nbsp;Anjou]], pokoušející se vytvořit širší protibyzantskou koalici.<ref name="Tread740">Treadgold (1997), s.&nbsp;740</ref> Aby předešel tomuto nebezpečí, přistoupil Michael k&nbsp;vyjednávání o podrobení se papeži, formálně završeném uzavřením [[církevní unie]] na [[Druhý lyonský koncil|koncilu v&nbsp;Lyonu]] v&nbsp;roce 1274.<ref>[http://www.intratext.com/IXT/ENG0832/_P25.HTM Vasiliev, Alexander&nbsp;A. ''The fall of Byzantium : The Union of Lyons'']. History of the Byzantine Empire, [cit. 2010-07-05].</ref> Michaelova politika usmíření s&nbsp;Římem narazila na rozhodný nesouhlas byzantského kléru a prostého obyvatelstva, kvůli čemuž nikdy nedošlo k&nbsp;reálnému naplnění unie. V&nbsp;roce 1281 podnikl Karel z&nbsp;Anjou s&nbsp;papežovým požehnáním výpravu proti Byzanci. Přestože byl v&nbsp;[[Albánie|Albánii]] poražen, chystal se v&nbsp;dalším roce k&nbsp;novému tažení, v&nbsp;němž mu zabránily [[sicilské nešpory]].<ref name="Zástěrová302">Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;302</ref>

 

{{Infobox zaniklý stát

| název = Římská říše

| před 3 vlajka = Blason Orsini-Epirus.png

| před 4 = Achajské knížectví

| před 5 = Panství Argu a Nauplia

| před 5 vlajka = Armoiries Famille Brienne.svg

| po 3 vlajka = Coat of Arms of the Duchy of Neopatras.svg

| po 4 = Albánské království (středověk)

| po 5 = Benátská republika

| po 5 vlajka = Flag of Most Serene Republic of Venice.svg

| zánik = [[29. květen|29. května]] [[1453]] – [[pád Konstantinopole]]

}}

 

Neúspěšné snahy o zastavení tureckého náporu přiměly [[Andronikos II.|Andronika&nbsp;II.]] v&nbsp;roce 1303 k&nbsp;povolání skupiny západních žoldnéřů, známých jako [[Katalánská kompanie]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;750</ref> Přes určité počáteční úspěchy se tito vojáci zanedlouho vzbouřili a společně s&nbsp;Turky vyplenili Thrákii. Nakonec odtáhli do Řecka, kde se roku 1311 zmocnili [[Athény|Athén]]. S&nbsp;ohledem na nedostatečné zdroje příjmů dal Andronikos&nbsp;II. výrazně snížit obsah zlata v&nbsp;hyperpyru. Závěr jeho panování poznamenala vleklá válka mezi ním a jeho vnukem [[Andronikos III.|Andronikem&nbsp;III.]], během níž agresivní [[Osmanská říše|osmanští Turci]] vedení [[Orhan I.|Orhanem&nbsp;I.]] učinili svým hlavním městem někdejší byzantskou [[Bursa|Prusu]].<ref>Treadgold (1997), s.&nbsp;758</ref> Po svém vítězství v&nbsp;[[Bitva u Pelekanonu|bitvě u Pelekanonu]] připravili Osmané říši o většinu jejich zbývajících držav v&nbsp;Malé Asii včetně [[Bithýnie|bithýnských]] měst [[Nikaia|Nikaie]], která padla v&nbsp;roce 1331, a [[Nikomédie]], dobyté roku 1337.<ref>Zástěrová a kol. (1992), s.&nbsp;308</ref> Severozápadní oblasti Anatolie byly pro Byzantince definitivně ztraceny.