Adrian de Vries: Porovnání verzí

| reprezentativní díla = bystybusty císaře [[Rudolf II.|Rudolfa II.]], sochařská výzdoba Valdštejnské zahrady v Praze

'''Adrian de Vries''', psaný též jako Adriaen de Fries ([[1556]]? [[Haag]] - [[1626|13. prosinec 1626]] [[Praha]]), byl nizozemský [[sochař]] evropského formátu, který vytvořil první sochy pro [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] ([[1593]]). V roce [[1601]] se stal císařovým dvorním sochařem, kterého třikrát portrétoval. Po císařově smrti zůstal v Praze, ale pracoval pro urozené objednavatele v zahraničí. V závěru života zhotovil pro [[Albrecht z Valdštejna|Albrechta z Valdštejna]] sochařskou výzdobu jeho [[Valdštejnská zahrada|Pražské palácové zahrady]].<ref>''Fučíková E. Malířství a sochařství na dvoře RudolfeRudolfa II. v Praze (Adrian de Vries). In: ''Dějiny českého výtvarného umění II/1''(J. Dvorský, ed.). Vydala Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1989. Str. 217-218. ISBN 80-200-0069-0''</ref>

Ač Haagský [[archiv]] o datu narození Adriana de Vries mlčí, [[Historik umění|historici umění]] výše uvedené místo a datum narození akceptují. Jeho otec, vlastním jménem Pieter Willemsz de Vries (?-[[1594]]) byl městským [[Lékárník|lékárníkem]] vlastnícím několik domů a [[Bylinková zahrada|bylinkovou zahradu]]. Byl téměř nepřetržiténepřetržitě městským [[Městská rada|radním]] a v letech 1571/2 a 1576/7 i [[Konšel|konšelem]]. [[Manželka|Manželkou]] mu byla Margrierje Snouck, dcera [[Právník|právníka]], se kterou měl 8 dětí.<ref name=":0">''Scholten F. a kolektiv.'' Adriaen de Vries (1556-1626). In: ''Adriaen de Vries - Imperial Sculptor.'' (F. Scholten, ed.). Katalog výstavy vydalo Rijksmuseum, Amsterdam spolu s Nationalmuseum, Stockholm a P. Getty Museum, Los Angeles, 1989. 311 stran. ISBN 0 89236 554 4</ref>

Rodina brzy uprchla před španělským vojskem z Haagu do [[Delfy|Delft]]. Adrian de Vries ještě v chlapeckém věku pravděpodobně vstoupil do dílny sochaře [[Willema Danielsze van Terrode]] (1525?-1588). Ten se po návratu z [[Itálie]] přechodně usadil ve městě Delft, neboť zde dostal zakázku na dvě sochy pro [[Delft|delftský StaryStarý kostel Oude Kerk]]. Byl to také on, kdo do [[Nizozemí]] přinesl italský [[žánr]] malých bronzových sošek určených sběratelům. Předpokládá se proto, že u něho se mladý Adrian naučil práci s [[Bronz|bronzem]].<ref name=":0" />

Není známo, kdy Adrian de Vries opustil Nizozemí a odešel do Itálie. Asi od [[1581]] pracoval ve florentské dílně sochaře [[Giambologna|Giambologni]] (Giovanni da Bologna, [[1520]]-[[1608]]), kde spolupracoval s dalšími nizozemskými umělci, z nichž mnozí byli znalí práce se stříbrem a zlatem. AgentiA panovnických dvorů prototak především v Itálii hledali agenti panovnických dvorů nadějné [[Umělec|umělce]] - sochaře, kterým nabízeli dobrou práci a výhodnou odměnu. Nepřekvapí proto, že na jaře [[1586]] Vries odjel do [[Milán|Milána]], kde se stal hlavním pomocníkem [[Pompeo Leoni|Pompea Leoniho]] ([[1533]]?-[[1608]]). Ten mu nabídl podíl na prestižní práci pro hlavní oltář [[El Escorial|klášterní baziliky El Escorial]] u Madridu. Byl to největší projekt bronzové [[Plastika (výtvarné umění)|plastiky]] té doby, který započal již Pompeův otec [[Leone Leoni]] ([[1509]]-[[1590]]). Vriesova práce pro [[Španělští Habsburkové|španělské Habsburky]] mu otevřela cestu k dalším objednávkám. Novým zaměstnavatelem se mu stal v [[Turín|Turíně]] sídlící [[Karel Emanuel I.]], vévoda savojský a zeť španělského krále [[Filip IV. Habsburský|Filipa II. Habsburského]]. Koncem [[1587]] nebo počátkem [[1588]] se Vries vydal do Turína. Po 18 měsících však vévodu opustil a odjel do [[Praha|Prahy]], kam dorazil 18. července [[1589]]. Během prvního pobytu v Praze ([[1589]] až [[1594]]) vytvořil několik bronzových plastik určených především pro [[Sbírky Rudolfa II.|Rudolfovy sbírky]].<ref name=":0" />

V srpnu [[1594]] se Vries vrátil do rodného Haagu, kde mu zemřel otec. Z Haagu Vries dále cestoval do Itálie (říjen [[1595]]), kde si zhotovil několik voskových modelů [[Sochařství a architektura starověku|antických soch]], které mu později posloužily jako vzorník pro další práce. V [[Řím|Římě]] se v dílně nizozemského [[grafika]] [[Hendrik Goltzius|Hendricka Goltziuse]] ([[1557]]-[[1617]]) seznámil s [[Jan Harmensz. Muller|Janem Mullerem]] ([[1571]]-[[1631]]) a [[Dvorní malíři rudolfínské Prahy|Jacobem Mathamem]] ([[1571]]-[[1629]]/31), [[Rytec|rytci]], kteříjež později v Praze vytvářeli [[Grafický list|grafické listy]] podle jeho soch. Z Říma pokračoval do [[Augsburg|Augsburgu]], kde přijal nabídku [[Městská rada|městské rady]] na zhotovení dvou [[Kašna|kašen]], které zvýšily prestiž města natolik, že si později dánský král objednal u Adriana de Vries podobnou [[Fontána|fontánu]] pro zahradu obklopující královský zámek [[Frederiksborg]] ([[1613]]).

Císař [[Rudolf II.]] vyzval Vriese k návratu do Prahy a k 1. květnu [[1601]] mu udělil titul ''Kammerbildhauer'', čímž postavil [[sochařství]] na úroveň [[malířství]]. Titul byl Vriesovi odměnou za dřívější bronzová [[sousoší]] ''[[Merkur (mytologie)|Merkur]] unášející [[Řecká mytologie|Psýché]]'' a ''Psýché nesená [[putti]] na [[Olymp]]''. V Praze pokračoval i v [[Plastika (výtvarné umění)|kabinetní plastice]], což dokládají jeho sochy koní, pro kterénež nacházel modely v císařových [[Konírna|konírnách]]. Adrian de Vries zůstal Praze věrný i po císařově smrtsmrti ([[1612]]). Zakončením jeho úspěšné tvorby se stala objednávka na sochařskou výzdobu [[Valdštejnská zahrada|zahrady přiléhající k paláci Albrechta z Valdštejna]]. Na sklonku života si Adrian de Vries zakoupil dům v Lázeňské ulici č. 483.,<ref>''Kolektiv autorů.'' Dům "U zeleného věnce" (U Fišerů). In: ''Umělecké památky Prahy, Malá Strana'' (P. Vlček, ed.). Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha, 1999. Str. 556. ISBN 80-200-9771-7</ref> ale již 3 týdny po jeho zakoupení v Praze zemřel (13./15. prosince 1626). Byl pohřben v kapli [[Sv. Barbora|sv. Barbory]] přináležející ke [[Kostel svatého Tomáše (Praha)|kostelu sv. Tomáše]] na Malé Straně.<ref name=":0" />

Po smrti otce ([[1594]]) Adrian de Vries odjel z [[Haag|Haagu]] do [[Řím|Říma]], aby nakonec začal pracovat pro město [[Augsburg]]. Dokládá to nejen socha ''[[Apollón|Apollóna]]'' v [[Metropolitní muzeum umění|Metropolitním Muzeu]], ale především návrhy na dvě městské kašny. Dohodu s městem Adrian de Vries podepsal [[1596|12. srpna 1596]]. Podle Vriesových modelů soch jejich převedení do [[Bronz|bronzu]] provedl [[Wolfgang Neidhart]] ([[1576]]-[[1632]]). Jeho první velkou prací byla Vriesem navržená ''[[Merkur (mytologie)|Merkurova kašna]]'' ([[1599]]), zatímco druhá kašna zvaná ''Herkulova fontána'' (1602) znamená již odklon od florentské ''[[Neptunova kašna (Florencie)|Neptunovy kašna]]'', neboť vyniká dynamičností a snahou po vyjádření příběhu. V době, kdy se Adrian de Vries vrátil do Prahy (1602), byla na [[Pražský hrad|Pražském hradě]] dobudována slévárna bronzu. V té době vytvořil řadu přípravných studií pro sochařskou výzdobu císařova ''Nového'', dnes [[Španělský sál|Španělského sálu]]. Mezi léty [[1603]]-[[1609]] Adrian de Vries císaře Rudolfa II. třikrát portrétoval. Velká [[busta]] (1603) a [[Reliéf (sochařství)|reliéf]] (1609) císaře heroizovaly, zatímco malá busta ho zpodobnila méně idealizovaného. (1607).<ref>''Fučíková E.'' Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (1530-1648). In: ''Rudolf II. a Praha'' (E. Fučíková et al., eds.). Vydala Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Seira, Praha-Londýn-Milán, 1995. Str. 59-60.</ref>

Po císařově smrti Vries zůstal Praze věrný i nadále. Pro knížete [[Ernest von Schaumburg-Lippe|Ernesta von Schaumburg-Lippe]] nejdříve zhotovil sochy pro jeho [[zámek Bückeburg]] ([[1605]]) a později nechal odlít i dvě sousoší (''[[Venuše a Adonis]]'' a ''[[Únos Sabinek]]'') pro zámecký most ([[1521]]). Pro hrobkuHrobku hraběte vytvořilvyzdobil sousošísousoším ''[[Vzkříšení]]'' s dominující sochou ''[[Kristus|Kristus vítězící]]''. Do rohů hrobky umístil čtyři anděly a čtyři spící římské vojáky.<ref name=":0" />

Zatímco císař [[Matyáš Habsburský]] si u Adriana de Vries neobjednal žádné významnější dílo, [[Albrecht z Valdštejna]] a [[Karel I. z Lichtenštejna]] mu předložili velkolepé objednávky. Pro zahradu [[Valdštejnský palác|Valdštejnského paláce]] Vries vytvořil řadu soch zdobících cestu k Venušině fontáně, kterou Albrecht z Valdštejna získal od [[Lobkovicové|Lobkowiczů]]. Současná kompozice zahrady však pochází až z 50. let 20. století a neodpovídá jejímu původnímu čtvercovému dělení.<ref name=":1">''Kolektiv autorů. ''Valdštejnský palác''. In: ''Umělecké památky Prahy, Malá Strana'' (P. Vlček, ed.). Vydala Academia, nakladatelství Akademie věd České republiky, Praha, 1999. Str. 147-159. ISBN 80-200-9771-7''</ref> Původní Vriesovy sochy z Valdštejnské zahrady odvezlo švédské vojsko ([[1649]]) a dnes jsou vystaveny v parku, který přiléhá k [[Drottningholmský palác|Drottningholmskému paláci]], který je soukromou rezidencí švédského krále. V letech [[1910]]/13 nechal Karel z Valdštejna zhotovit ve [[Stockholm|Stockholmu]] odlitky Vriesových soch, kteréumístěné dov pražské zahrady byly umístěnyzahradě až [[1953]]. Po pravé straně cesty k Venušině fontáně stojí tři sochy: ''[[Apollón]]'' ([[1625]]), ''[[Neptun (mytologie)|Neptun]] s [[Trojzubec|trojzubcem]] a se psem'' (1625/1627) a ''[[Venuše a Adonis]]'' ([[1624]]) a po levé straně cesty jsou další tři sousoší: ''[[Bakchus]] s malým [[Satyr|satyrem]]'' (1624), ''[[Láokoón]] se syny'' (1623) a ''DvojceDvojice [[Zápasník|zápasníků]]'' (1623/1624). S ValdštjnskouValdštejnskou zahradou souvisí i sousoší ''[[Héraklés]], [[Nessos|kentaur Nessus]] a [[Déianeira]]'' ([[1622]]), zatímco sochy ''[[Héraklés]] zápasící s [[drak|drakem]]'' ([[1593]]) a ''[[Triumf]] [[Ctnost|ctností]] nad [[neřest|neřestí]]'' (1622) asi nikoliv.<ref name=":1" />

Ve stejné době jako Valdštejn začal budovabudovat svůj palác na [[Malostranské náměstí|Malostranském náměstí]] i [[Karel I. z Lichtenštejna]]. Výzdoba palácové zahrady vycházela z variací na antické vzory. Zakázka pro Lichtenštejny byla realizována asi jen z části. Dokončené sochy se již nedostaly na místa určení, neboť Adrian de Vries i Karel I. z Lichtenštejna zemřeli krátce po sobě. Dokládá to i bronzová socha ''[[Héraklés|Herkules s jablky Hesperidek]]'' z let 1624/25 (dnes [[Muzeum hlavního města Prahy]]).<ref>''Fučíková E.'' Herkules s jablky Hesperidek - Hercules Pomarius. In: ''Rudolfínští mistři'' (E. Fučíková, ed.). Katalog výstavy vydalo Muzeum hlavního města Prahy, 2014. Str. 106-109. ISBN: 978-80-87828-12-0</ref>

Adrian de Vries byl i dobrý [[kreslíř]]. Na základě jím signované a datované [[Kresba|kresby]] se podařilo připsat Vriesovi další kresby, jež dokládají vývoj jeho kresebné techniky kresby. Tři jehoz kresbynich zobrazují [[Héraklés|Herkulovy hrdinské činy]]: ''[[Herkules]] s jablky [[Hesperidky|Hesperidek]]'' (NG, Praha), dále ''Herkules, [[Déianeira]] a [[kentaur]] [[Nessos|Nessus]]'' ([[Albertina]], [[Vídeň]]) a pozdější ''[[Herkules]] s kyjem a lví kůží'' (kabinet rytin, [[Drážďany]]). Tyto kresby doprovázela i kresba z Vriesova závěrečného období - ''[[Herakles]] bojující s [[Nessos|kentaurem Nessem]]'' ([[Budapešť|Muzeum krásných umění]], Budapešť). Jeho pozdější kresbykresebné návrhy byly inspirovány díly [[Bartholomeus Spranger|Bartholomea Sprangera]], ale vyznačovaly se odlišným [[Lavírování|lavírováním]] a [[šrafování|šrafováním]] než tomu bylo zvykem u většiny [[Dvorní malíři rudolfínské Prahy|rudolfínských (dvorních) malířů]].<ref>''Fučíková E.'' Adrian de Vries. In: ''Rudolfínská kresba'' (E. Fučíková, ed.). Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, Praha, 1986. Str. 24-25.</ref>

Císař [[Rudolf II.]] ve snaze udělat z Prahy kulturní centrum [[Evropa|Evropy]] přilákal do tohoto města řadu [[Umělec|umělců]], včetně sochaře Adriana de Vries. V jeho dílech se projevuje postupné úsilí změnit Giambolognovo odvážné proporcionální rozložení hmotnosti těl jednotlivých soch, a proto Vries je doplnil ona sochařské zobrazení "vlnících se těl stoupajících po spirální dráze vzhůru", která jakoby překonávala zemskou přitažlivost. TímTak, ač kořeny ještě v době vrcholné (manýristické) [[renesance]], Adrian de Vries přivedl [[sochařství]] do počátků doby [[Baroko|baroka]].

== Muzeum Adriana de VriesvVries (Drottningholmský palác) ==

Bronzové sochy Adriana de Vries, původně se nacházející ve sbírkách císaře Rudolfa II., v zahradě Valdštejnshého paláce, ale i zv dalších evropských městech, odvezla švédská vojska do [[Stockholm|Stockholmu]] jako válečnou kořist. Jednalo se nejméně o 32 bronzových soch ukořistěných na konci [[Třicetiletá válka|třicetileté války]]. Původně byly umístěné do zahrad [[Drottningholmský palác|Drottningholmského paláce]], kde však trpěly vlivy počasí, a proto byly přemístěny do objektu [[Dragonstallet]], který se od 2001 stal [[Museum de Vries|Museem de Vries]]. Do zahrady paláce se vrátily již jen jejich kopie.