Preromantismus: Porovnání verzí

Jako literárněvědní pojem se ale preromantismus objevil až v roce [[1924]], kdy jej začal prosazovat [[Francie|francouzský]] literární vědec [[Paul van Tieghem]] ([[1871]]-[[1948]]), přičemž dodnes nedošlo k jeho všeobecnému přijetí. Paul van Tieghem označil za preromantiky takové autory, kteří byli dříve považováni za klasicisty nebo osvícence, ale v jejich tvorbě se začal objevovat zvýšený zájem o [[Příroda|přírodu]], a [[citemoce|city]]y. Protože jde o dodatečně vytvořený pojem, nemohl se žádný z autorů, řazených k preromantikům, k tomuto proudu za svého života hlásit.

Preromantičtí spisovatelé zdůrazňují oproti [[rokoko]]vé [[zvyk|konvenční]] galantnosti a rozumářské tradici opravdovost [[cit]]ucitu, hloubku [[Vášeň|vášně]], prožitek srdce a právo každého člověka na plný, neomezovaný citový život. Cit není jimi vnímán jako chaotická síla, nýbrž je pro ně zdrojem morálních hodnot, a proto nemusí být regulován rozumem. Za silný inspirační zdroj je považována lidová poezie, horlivě sbíraná a napodobovaná. Rozvíjí se vztah k přírodě (příroda není komplikovaným strojem řídícím se přesnými zákony, nedá se plně ovládnout, ale naopak je tajemná, nevyzpytatelná, mnohotvárná a vzbuzuje úžas), k fantazii i k dávnověku. Ideální kulisou pro jejich díla je proto přírodní svět neporušený civilizací. Častými motivy jsou pochmurná opuštěná jezera, hřbitovy a hrobky (anglická [[hřbitovní škola]]), noční scenérie a měsíční svit, trosky hradů, symbol mnicha, poustevníka, vězně nebo poutníka. Mnohdy literatura tohoto období utíká od soudobé civilizace do vzdálené minulosti (hlavně do [[Pohanství|pohanského]] a [[Křesťanství|křesťanského]] dávnověku) nebo do exotického prostředí dalekých, především [[orient]]álních krajů. Preromantický básník se často stylizuje do postoje barda, mluvčího národního kolektivu, jindy se opět skrývá do anonymity lidového pěvce, nebo také vystupuje v roli věštce a proroka. Jeho nejtypičtějšími znaky je smysl pro velikost, vznešenost, původnost, starobylost, obdiv pro lid a jeho duchovní kulturu.

Odklon preromantismu od [[Klasicismus|klasicismu]] není však zcela radikální, proto v něm můžeme vystopovat některé klasicistické prvky, zejména zálibu pro [[Starověk|antické]] autory. I zde je však zásadní rozdíl: zatímco klasicisté oceňovali vyrovnanost [[ŘímskáStarověká římská literatura|římské literatury]] ([[Publius Vergilius Maro|Vergilius]]), preromantikům je bližší [[Homér]] a [[Starověké Řecko|starověká řecká kultura]] vůbec, v níž spatřují výraz národního ducha.

* představitelé tzv. [[Gotický román|gotického románu]] [[Horace Walpole]] ([[1717]]-[[1797]]), [[Clara Reeveová]] ([[1729]]-[[1807]]), [[William Thomas Beckford]] ([[1760]]-[[1844]]), [[Ann Radcliffová]] ([[1764]]-[[1823]]), [[Matthew Gregory Lewis]] ([[1775]]-[[1818]]) a [[Charles Maturin]] ([[1782]]-[[1824]]), kteří se inspirovali ve [[středověk]]ých [[Legenda|legendách]] a [[pověst]]ech se snahou vyvolat ve čtenáři líčením [[horrorhoror|strašidelného]] příběhu strach.

K dalším představitelům patří [[Antoine François Prévost]] ([[1697]]-[[1763]]), autor románu ''Mannon Lescaut'' ([[1731]], ''Histoire du chevalier des Grieux et de Manon Lescaut''), v němž odhaluje peníze jako osudovou protisílu lásky, [[Jacques-Henri Bernardin de Saint-Pierre]] ([[1737]]-[[1814]]) známý především svým sentimentálním [[román]]em ''Paul a Virginie'' ([[1787]], ''Paul et Virginie''), [[Anne Louise Germaine de Staël|Madame de Staël]] ([[1766]]-[[1817]]), nadšená propagátorka rané německé romantiky, básník [[André Chénier]] ([[1762]]-[[1794]]) a prozaik [[François René de Chateaubriand]] ([[1768]]-[[1848]]), často řazený již k [[Romantismus|romantikům]]), který se obracel se do minulosti, k náboženským mýtům i do exotické přírody - např. v povídce ''Atala aneb Láska dvou divochů na poušti'' (''Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert'') z roku [[1801]] líčí tragický příběh lásky Indiána a křesťanské dívky.

Úsilí o vyjádření nových životních pocitů a o zachycení problémů nově se formujícího měšťanského světa nalezlo pak nejvýznamnější umělecký výraz v hnutí [[Sturm und Drang]] (Bouře a vzdor). Šlo o skupinu mladých umělců vedených [[Johann Wolfgang von Goethe|Johannem Wolfgangem Goethem]] ([[1749]]-[[1832]]), kteří pojali uměleckou tvorbu jako výraz umělcovy osobnosti, jeho citů a temperamentu a neuznávali žádná závazná pravidla, jimiž by se měl tento výraz řídit. Jako [[Johann Gottfried Herder|Herder]] byli i oni přitahováni příkladem [[Anglická literatura|anglické literatury]], v níž jim [[William Shakespeare]] představoval ideál živelné tvůrčí svobody. Hlavní formou tvorby básníků tohoto období bylo proto [[drama]] jako útvar umožňující stavět ostře charakterizované a individualizované postavy do vyhraněných a zpravidla tragických konfliktů. Jde o raná dramata [[Johann Wolfgang von Goethe|Goethova]] a [[Friedrich Schiller|Schillerova]] a dále např. o hry [[Jakob Michael Reinhold Lenz|Jakoba M. Lenze]] ([[1751]]- [[1792]]) a [[Friedrich MaxmilianMaximilian Klinger|Friedricha M. Klingera]] ([[1752]]-[[1831]]), podle jehož hry ''Sturm und Drang'' ([[1776]], ''Bouře a vzdor''), dostalo celé hnutí svůj název.

Z autorů tohoto období je možno jmenovat dramatika [[Václav Thám|Václava Tháma]] ([[1765]]-okolo [[1816]]), básníky [[Šebestián Hněvkovský|Šebestiána Hněvkovského]] ([[1770]]-[[1847]]) a především představitele myšlenky [[Panslavismus|slovanské vzájemnosti]] [[Ján Kollár|Jána Kollára]] ([[1793]]-[[1852]]), kterému se v jeho díle ''[[Slávy dcera]]'' ([[1824]]) podařilo dokonale skloubit osobní prožitky s nadosobními ideály. Do tohoto proudu se zařadil i [[František Ladislav Čelakovský]] ([[1799]]-[[1852]]), jenž byl předním reprezentantem literatury, která sbližovala poezii s [[Folklór|lidovou slovesností]], např. ''Slovanské národní písně'' ([[1822]]-[[1827]]), ''[[Ohlas písní ruských]]'' ([[1829]]), ''[[Ohlas písní českých]]'' ([[1839]]) nebo ''Mudrosloví národu slovanského v příslovích'' ([[1852]]). Mezi významné představitele českého preromantismu patří i [[Josef Linda]] ([[1789]]-[[1834]]) a [[Václav Hanka]] ([[1791]]-[[1861]]), kteří jsou považování za padělatele [[Spor o rukopisyRukopisy|Rukopisů]].

Zvláštní místo v literatuře českého národního obrození zaujímají tzv. [[Knížky lidového čtení]] (což je pojmenování pro zábavnou četbu, hlavně pro různé [[dobrodružná literatura|dobrodružné]], [[horrorHoror|hrůzostrašné]] sentimentální příběhy, v nichž děj probíhá bez úvah a bez motivace a končí šťastným rozuzlením na způsob [[Pohádka|pohádky]]), které vydával pro nejširší lidové vrstvy od roku [[1790]] ve svém nakladatelství [[Česká expedice]] [[Václav Matěj KramériusKramerius]] ([[1753]]-[[1808]]).