Fašismus: Porovnání verzí

{{Různé významy|tento=fašismu jako politické ideologii|druhý=původním fašistickém hnutí v Itálii|stránka=italský fašismus}}

 

'''Fašismus''' ([[Italština|italsky]] ''fascismo'') v užším a původním smyslu označuje [[italský fašismus]], politické hnutí vedené [[Benito Mussolini|Benitem Mussolinim]] a vzniklé po [[První světová válka|1. světové válce]], které ovládalo Itálii v letech 1922 až 1943. Již ve 20. letech 20. století se však označení rozšířilo na příbuzná politická hnutí, strany a státní režimy v jiných zemích, a stalo se tak označením typu [[politická ideologie|politické ideologie]]. Typickými rysy fašistických ideologií jsou zejména rovnostářský kolektivismus, autoritativní a vůdcovský princip, vypjatý [[nacionalismus]], militarismus, kult modernity, mládí a síly jakož i silná ekonomická role státu chápaného [[korporativismus|korporativisticky]], v němž soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu.

== Definice ==

Termín fašismus (italsky fascismo) se používá v řadě různých významů od nejužšího, zahrnujícího pouze italské přívržence Mussoliniho, až po nejširší, označující všechny pravicové autoritativní režimy, což vede k pochybnostem o užitečnosti takového pojmu.<ref>Paxton, s. 13</ref> Někteří badatelé například odmítají spojovat [[italský fašismus]] a německý [[nacismus]] do jedné kategorie proto, že zatímco pro Němce byl [[rasismus]] a [[antisemitismus]] zásadním prvkem programu, měl Mussolini ve svém hnutí řadu židovských členů, takže se jednotlivé ideologie jeví jako vzájemně neslučitelné.<ref>Sternhell, Sznajder, Asheri, s. 4–5</ref> Přitom se však italský fašismus ostře vymezoval proti domorodému obyvatelstvu v afrických državách Itálie. Odborníci považující obecný pojem ''fašismus'' za užitečný vedli dlouhá desetiletí spory o přesnou definici tohoto pojmu.<ref>O'Sullivan, s. 13–38</ref>

Fašismus navíc ve srovnání se staršími politickými proudy postrádal jednotnou systematickou doktrínu a jasný program, vyznačoval se velkou pružností a pragmatismem co do svých taktických cílů i prostředků.<ref>Paxton, s. 22–24</ref> Ideje, které se tradičně užívají k definování fašismu, jako jsou [[nacionalismus]], rasismus, [[korporativismus]] a [[iracionalismus]], proto nikdy úplně necharakterizují všechna vývojová stadia všech fašistických hnutí.<ref>O'Sullivan, s. 46–47</ref>

 

== Kořeny ==

Fašismus jako celek byl velmi nečekanou inovací,<ref>O'Sullivan, s. 13</ref> v jednotlivostech však navazoval na řadu dřívějších myšlenek a politických hnutí.

 

Osvícenský ideál pokrokové, rovnostářské, rozumné společnosti už v 19. století z různých důvodů kritizovala řada myslitelů. Třebaže mnozí z nich fašismus odmítali nebo jím byli dokonce pronásledováni, fašisté si osvojili některé jejich myšlenky a argumenty. Byli to například hlasatel „[[nadčlověk]]a“ [[Friedrich Nietzsche]],<ref>Paxton, s. 41</ref> teoretik [[psychologie davu]] [[Gustave Le Bon]],<ref name="P42">Paxton, s. 42</ref> objevitelé skryté iracionality lidského myšlení [[Henri Bergson]] a [[Sigmund Freud]],<ref name="P42"/> zakladatel [[teorie elit]] popírající možnost rovnosti v politice [[Vilfredo Pareto]] a další [[sociologie|sociologové]] či filosofové poukazující na hrozby moderní společnosti jako [[Gaetano Mosca]], [[Roberto Michels]], [[Ferdinand Tönnies]] či [[Oswald Spengler]].<ref>Paxton, s. 42–45</ref> Metafory fašisté čerpali i z oblasti přírodních věd. Vedle [[Charles Darwin|Darwinem]] inspirovaných myšlenek – [[sociální darwinismus|sociálního darwinismu]] a [[Francis Galton|Galtonovy]] [[eugenika|eugeniky]]<ref>Paxton, s. 43</ref> – to byly objevy mikrobiologie a genetiky, které fašistům umožnily označovat své nepřátele za dědičně nemocné či přenášeče chorob a byly použity i při zdůvodnění nacistického [[Akce T4|programu euthanasie]] [[rasová hygiena|rasovou hygienou]].<ref>Paxton, s. 46</ref>

Když v srpnu 1914 vypukly boje, [[Benito Mussolini]], šéfredaktor novin [[Italská socialistická strana|Italské socialistické strany]], zprvu v souladu s linií strany válku odmítal. Zanedlouho se však přidal ke skupině levicových nacionalistů, zvané ''{{cizojazyčně|it|Fasci Rivoluzionari d'Azione Internazionalista}}'' (česky ''Revoluční svaz intervenční akce''),<ref>Paxton, s. 8–9</ref> podněcující vstup Itálie do války v naději, že se podaří vysvobodit Italy žijící pod cizí nadvládou. Ztratil členství ve straně a stal se nepřítelem socialismu. Na schůzi v [[Milán]]u byl vyloučen ze strany pro politické a morální selhání. Na své kritiky tehdy zvolal: "Myslíte, že se mě můžete zbavit, ale uvidíte, že se vrátím. Jsem a zůstanu socialistou a moje názory se nikdy nezmění. Mám je v krvi." Pokračoval však vlastní cestou.<ref name="jmuravchik"/> Po válce, v níž byl zraněn, pak Mussolini pokračoval v agitaci a 23. března 1919 v Miláně v čele asi stovky bývalých elitních vojáků ({{cizojazyčně|it|[[arditi]]}}), nacionalistických syndikalistů a protiměšťáckých intelektuálů [[futurismus|futuristů]] vyhlásil „válku socialismu ... neboť se protiví nacionalismu“<ref name="paxton9" /> a ustavil organizaci {{cizojazyčně|it|[[Fasci di combattimento]]}} (česky přibližně „Bojová bratrstva“), budoucí [[Italská fašistická strana|fašistickou stranu]] {{cizojazyčně|it|''Partito Nazionale Fascista''}}, PNF. Slovo {{cizojazyčně|it|fasci}}, italsky „svazky“, jež dalo fašismu název, zdůrazňuje solidaritu spolubojovníků a odkazuje také na [[Starověký Řím|starořímský]] odznak moci zvaný [[fasces]], svazky jilmových prutů s vyčnívající vetknutou sekyrou, jež [[liktor|liktoři]] v průvodu nosili před vysokými úředníky.<ref>Paxton, s. 8</ref> Za účasti vůdčího ducha futuristů, básníka [[Filippo Tommaso Marinetti|Marinettiho]], fašisté již 15. dubna přepadli kanceláře socialistických novin ''[[Avanti!]]'', jež Mussolini řídil do roku 1914, a zničili jejich zařízení; jejich první násilná akce přinesla čtyři mrtvé a 39 zraněných.<ref>Paxton, s. 11</ref>

 

Ve volbách 16. listopadu 1919 ovšem fašisté zcela propadli<ref>Paxton, s. 65</ref> a neúspěchem skončil i dobrodružný pokus jiné skupiny italských nacionalistů, vedených básníkem [[Gabriele d'Annunzio|Gabrielem d'Annunziem]], zmocnit se sporného území [[Rijeka|Rijeky]]. Vyhlásili zde 8. září 1920 samostatný stát, nikým neuznanou [[Carnarská republika|Carnarskou republiku]], která brzy nato skončila po útoku italského námořnictva. Pozdější fašismus se ovšem mohl inspirovat teatrálním politickým stylem „commandanteho“ d'Annunzia i ''[[Carnarská ústava|Carnarskou ústavou]]''<ref>O'Sullivan, s. 199–214</ref> čili ''Ústavou Fiume'', prvním ústavním dokumentem fašistického typu, jejímiž spoluautory byli d'Annunzio a [[Alceste De Ambris]].<ref>Paxton, s. 70–71</ref>

 

V poraženém a politicky i ekonomicky rozvráceném Německu po roce 1918 bujela radikální hnutí všeho druhu, [[komunismus|komunisté]] vedli regionální vzpoury, proti kterým zasahovaly bojůvky nacionalistických válečných veteránů zvané [[Freikorps]], a hospodářská situace zůstávala dlouho po válce neutěšená. Jednou z mnoha nových nacionalistických straniček byla [[mnichov]]ská Německá dělnická strana (DAP), již založil zámečník [[Anton Drexler]]. Do ní byl v září 1919 armádní rozvědkou nasazen kaprál [[Adolf Hitler]], před válkou nedostudovaný zneuznaný umělec, nyní vyznamenaný frontový veterán. Řečnické schopnosti mu umožnily rychle převzít vedení strany a s pomocí sympatizujících členů místní honorace i armádních důstojníků, jako byl [[Ernst Röhm]], také rozšířit řady sympatizantů. 24. února 1920 na dvoutisícovém shromáždění v [[Hofbräuhaus]]u stranu přejmenoval na [[Národně socialistická německá dělnická strana|Národně socialistickou německou dělnickou stranu]] (zkráceně NSDAP či nacisté) a dal jí [[program NSDAP|program o 25 bodech]] v duchu nacionalismu, antisemitismu a antikapitalismu.<ref>Paxton, s. 34–35</ref> Sám Hitler program příliš vážně nebral, prosadil však jeho neměnnost, aby zabránil vnitrostranickým diskusím.<ref>Bullock, s. 89</ref> Program z roku [[1920]] byl socialistický a obsahoval zrušení bezpracných příjmů, konfiskaci válečných zisků, znárodnění [[monopol]]ů, rozdělení [[zisk]]ů z monopolů, rozsáhlou podporu ve stáří, znárodnění obchodních domů, konfiskaci půdy pro veřejné účely bez náhrady, zrušení [[úrok]]ů za pozemkové půjčky, podporu nadaných dětí chudých rodičů, povinné cvičení a sport atp. Od tradičních forem socialismu odlišoval národní socialismus vypjatý nacionalismus. Dle Hitlerova [[Mein Kampf]]u: ''"V rudé vidíme socialismus našeho hnutí, v bílé myšlenku nacionalismu a ve svastice poslání boje za vítězství árijského člověka."'' <ref>Muravchik, s. 143-144</ref>

 

Strana založila ozbrojené složky [[Sturmabteilung]] (SA), jejichž aktivita se podobala italským squadristům, a v prosinci 1920 zakoupila noviny ''[[Völkischer Beobachter]]'' jako svou oficiální tribunu. Ve straně se prosadil [[vůdcovský princip]], Hitler jako vůdce ([[Führer]]) měl neomezenou pravomoc.<ref>Bullock, s. 85</ref> Strana rostla a roku 1923 již měla 55 tisíc členů.<ref>Bullock, s. 88</ref> Špatně připravený [[pivní puč|pokus o puč]] v Mnichově 8. listopadu 1923 však selhal,<ref>Bullock, s. 98–99</ref> Hitler byl uvězněn a strana dočasně zakázána.

 

Počáteční úspěch italských fašistů podnítil po celé Evropě ve 20. letech vznik mnoha fašistických a rádobyfašistických hnutí.<ref name="payne290">Payne, s. 290</ref> Další silný impuls pak přišel s vítězstvím nacismu, jež zároveň přimělo stávající pravicové režimy a strany, aby napodobovaly dynamický styl fašistů ve snaze dosáhnout větší mobilizace sil a vypadat moderněji.<ref name="payne290" /> Žádné jiné revolučně-nacionalistické hnutí kromě italských fašistů a německých nacistů však nedokázalo založit déletrvající fašistický režim. Ve čtyřech zemích, Rakousku (a potažmo v Československu), Maďarsku, Španělsku a Rumunsku, však místní fašisté alespoň na krátkou dobu podstatně ovlivnili celostátní politiku.<ref>Payne, s. 245</ref>

 

Rakousko-uherská [[Německá dělnická strana]] (Deutsche Arbeiterpartei, DAP) byla založena již roku 1903 v Ústí nad Labem a předešla Hitlera jak v užívání [[svastika|svastiky]], tak v použití hesla {{cizojazyčně|de|''Gemeinnutz geht vor Eigennutz''}} (''Společný prospěch je před osobním prospěchem'').<ref>Payne, s. 246</ref> Mezi její členy patřili především [[sudetští Němci]]. V roce 1918 se její rakouská část přejmenovala na [[Německá národně socialistická dělnická strana|Německou národně socialistickou dělnickou stranu]] (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP) pod vedením [[Walter Riehl|Waltera Riehla]], zatímco část v českém pohraničí, vedená [[Hans Knirsch|Hansem Knirschem]], se stala předchůdkyní [[Konrad Henlein|Henleinovy]] [[Sudetoněmecká strana|Sudetoněmecké strany]]. Třebaže stále levicově orientovaná DNSAP nebyla jako celek plně fašistická, odštěpilo se z ní radikální křídlo, které pod Hitlerovým vlivem vytvořilo rakouskou odnož nacistické strany.<ref>Payne, s. 247</ref> Dílem rakouských nacistů byl neúspěšný [[červencový puč]], při němž byl 25. července 1934 zavražděn konzervativní diktátor [[Engelbert Dollfuss]], a později také podpora [[anšlus]]u Rakouska k [[nacistické Německo|nacistickému Německu]] 12. března 1938. Také v Československu sudetští nacisté a jejich [[Sudetoněmecký sbor dobrovolníků|Freikorps]] posloužili jako Hitlerova [[pátá kolona]] a přispěli k rozbití státu v [[Mnichovská dohoda|mnichovské krizi]].

 

 

=== Itálie: Pochod na Řím a případ Matteotti ===

Počátkem 20. let 20. století se Itálie dostala do hluboké politické krize, způsobené mimo jiné i sektářstvím levice a nesvorností demokratických sil.<ref>Paxton, s. 104–106</ref> Squadristé v situaci, kdy byla vláda neschopná akce, pokročili od vypalování jednotlivých budov k zabírání celých měst v severní Itálii; 3. března 1922 například obsadili [[Rijeka|Rijeku]], 12. července [[Cremona|Cremonu]] a 26. července [[Ravenna|Ravennu]].<ref>Paxton, s. 103</ref> Odhaduje se, že v letech 1920–1922 následkem politického násilí v Itálii zahynulo asi 500–600 fašistů a asi 2000 antifašistů a nefašistů; další asi 1000 antifašistů bylo povražděno v letech 1923–1926.<ref>Paxton, s. 112–113</ref>

 

== Mezinárodní agrese a druhá světová válka ==

Mussolini i Hitler od 30. let usilovali o územní expanzi a vedli agresivní intervencionistickou zahraniční politiku, což později vedlo k rozpoutání druhé světové války. Mussolini podporoval [[iredentismus|iredentistické]] nároky italských menšin, snažil se o nadvládu na Středozemním mořem a přístup k Atlantiku a chtěl vytvořit italský ''[[spazio vitale]]'' (životní prostor) ve Středozemí a okolí Rudého moře.<ref>Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany'', 1922–1945. New York, New York: Routledge, 2001. p. 51.</ref> Podobně Hitler chtěl vrátit „domů do Říše“ německé menšiny jiných států i s územím, na kterém žily, a vytvořit německý ''[[Lebensraum]]'' ve Východní Evropě včetně území tehdejšího Sovětského svazu, jež měla být kolonizována Němci.<ref>Aristotle A. Kallis. ''Fascist ideology: territory and expansionism in Italy and Germany, 1922–1945.'' New York, New York: Routledge, 2001. p. 53.</ref>

 

 

 

 

Definitivní porážka fašistických režimů v Evropě přišla na jaře 1945. Benita Mussoliniho komunističtí partyzáni zajali a popravili 28. dubna, Adolf Hitler spáchal sebevraždu 30. dubna a Německo kapitulovalo 8. května. Zúčtování s fašismem se pak projevilo na mnoha rovinách od trestněprávní ([[Norimberský proces]] a další soudní procesy s viníky fašistických zločinů v mnoha zemích) až po vědeckou (snaha nespočetných historiků, politologů a filozofů porozumět fašismu a najít způsob, jak zabránit jeho návratu). Neslavný konec fašismu a odhalení jeho zločinů vedlo k diskreditaci fašistických myšlenek, takže po mnoho poválečných desetiletí byla hrozba obnovy fašismu v Evropě jen malá.

{{Ideologie}}

{{Portály|Politika}}

 

[[Kategorie:Fašismus| ]]