Historiografie: Porovnání verzí

{{Neověřeno}}

 

'''Dějepis''' ''(historická věda)'' je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.{{Doplňte zdroj}}

=== Historické prameny ===

{{podrobně|Historický pramen}}

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

 

=== Obecné dějiny historiografie ===

==== Antika ====

Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován [[Hérodotos]], který ve svém díle ''Historiai'' popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny [[Řecko-perské války|řecko-perských válek]]. Dalším významným řeckým historikem byl [[Thúkydidés]], který popsal dějiny [[Peloponéská válka|peloponéské války]]. Na něj navázali např. [[Theopompos]] a [[Xenofón]].

 

 

=== Česká historiografie ===

{{podrobně|Česká historiografie}}

V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku [[České knížectví|českého knížectví]] v [[9. století]]. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od [[12. století]] uceleně shrnout [[kronika|kroniky]] ([[Kosmova kronika]], ''[[Zbraslavská kronika]]'', tzv. ''[[Dalimilova kronika]]'', husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období [[humanismus|humanismu]], autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o [[Jednota bratrská|Jednotě bratrské]] [[Jan Blahoslav]]), nebo o dějinách svého [[stavy|stavu]] (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na [[bitva na Bílé hoře|Bílé hoře]] museli [[protestantismus|protestanté]] české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v [[exil]]u. Domácí [[římskokatolická církev|katolická]] historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.<ref>{{Citace monografie|příjmení=Kutnar|jméno=František|odkaz na autora=František Kutnar|příjmení2=Marek|jméno2=Jaroslav|odkaz na autora2=Jaroslav Marek|titul=Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století|vydání=2|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=1997|isbn=80-7106-252-9|poznámka=Dále jen Kutnar – Marek (1997)|strany=19–129|jazyk=}}</ref>

Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině [[19. století]] s příchodem [[pozitivismus|pozitivismu]], který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům ([[Václav Vladivoj Tomek|Tomek]], [[Antonín Gindely|Gindely]]), [[Jaroslav Goll]] ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 273–462.</ref>

 

Goll také vychoval na oddělené české [[Univerzita Karlova|pražské univerzitě]] skupinu žáků, které se začalo říkat [[Gollova škola|„Gollova škola“]]. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil [[Josef Pekař|Pekař]], [[Josef Šusta|Šusta]], [[Václav Novotný (historik)|Novotný]], [[Kamil Krofta|Krofta]] a [[Zdeněk Nejedlý|Nejedlý]]. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat [[pomocné vědy historické]] ([[Josef Emler|Emler]], [[Gustav Friedrich|Friedrich]]) a [[archeologie]] ([[Josef Ladislav Píč|Píč]], [[Lubor Niederle|Niederle]]). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu ([[Adolf Bachmann|Bachmann]], [[Bertold Bretholz|Bretholz]]).<ref>Kutnar – Marek (1997). S. 469–677.</ref>

 

{{Humanitní a společenské vědy}}

{{Portály|Historie}}

 

[[Kategorie:Historiografie| ]]