{{možná hledáte|tento=politické zásadě|jiné=[[Specialita (právo)|Subsidiarita (právo)]], právní kolizní pravidlo}}
'''Subsidiarita''' (z [[latina|lat.]] ''subsidiaris'' – pomocný, podpůrný od ''subsidium'' – pomoc, podpora) znamená '''princip subsidiarity''', [[Terapie|terapeuticko]]-[[politika|politickou]] zásadu, podle níž se rozhodování a zodpovědnost ve veřejných záležitostech má odehrávat na tom nejnižším stupni [[veřejná správa|veřejné správy]], který je nejblíže [[Občanství|občan]]ům. Vyšší úrovně správy mají rozhodovat jen tam, kde si to povaha věci vyžaduje. Například rozhodování o dětských jeslích nebo parku má patřit do kompetence obce, kdežto univerzita nebo dálnice má být v kompetenci kraje nebo státu. Princip subsidiarity je prohloubením myšlenky demokracie, je opakem [[centralismus|centralismu]] a zdůrazňuje decentralizaci a úlohu samospráv.
== Historie ==
Zásadu rozhodování na nejnižší možné úrovni zmiňuje [[Aristotelés]] i [[Tomáš Akvinský]], poprvé se prosadila v [[reformace|reformaci]], zejména v presbyteriálních církvích, a roku [[1791]] byla přijata jako Desátý dodatek [[Ústava Spojených států|Ústavy Spojených států]]. Nový význam dostala v období hospodářské krize, kdy se přes encykliku ''Quadragesimo anno'' ([[1891|/1931]]) stala součástí tzv. [[sociální nauka církve|sociální nauky]] katolické církve a tak i součástí politického programu křesťansko-demokratických stran. Podstatně tak přispěla k federalizaci Německa a po [[druhá světová válka|druhé světové válce]] se princip subsidiarity dostal do řady dalších ústav. Uplatnil se při zakládání [[Evropská unie|Evropské unie]] a je jednou z hlavních zásad [[Maastrichtská smlouva|Maastrichtské smlouvy]] z roku [[1992]], výslovně se uvádí v [[Lisabonská smlouva|Lisabonské smlouvě]] a v dalších dokumentech EU.
