Baruch Spinoza: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
→Externí odkazy: + eo |
m odkaz značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 28:
Kolem roku 1660 pracoval na latinském „Traktátu o nápravě rozumu“ a „Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“. Živil se broušením čoček a snad i výrobou mikroskopů a dalekohledů, která mu získala velmi dobrou pověst, stejně jako jeho filosofické názory, takže si začal dopisovat s anglickými i německými učenci. Roku [[1663]] uveřejnil latinské shrnutí Descartových „Principů filosofie“, roku [[1669]] se přestěhoval do Haagu a roku [[1673]] obdržel pozvání na univerzitu v [[Heidelberg]]u, formulované ovšem tak, že je nemohl přijmout. Podobně odmítl i pozvání do [[Francie]].
Roku [[1670]] uveřejnil anonymně „Teologicko-politický traktát“, kde sice uznával absolutní moc vladaře, nicméně v polemice s [[Hobbes]]em doporučoval panovníkům v jejich vlastním zájmu mírnost a názorovou toleranci. Cílem státu je podle něho svoboda. Roku [[1672]] byl zavražděn liberální regent De Witt a roku [[1674]] byl Traktát v Holandsku zakázán. Spinozu v Haagu navštěvoval [[Henry Oldenburg]], [[Gottfried Wilhelm Leibniz|Leibniz]] a [[Ehrenfried Walther von Tschirnhaus|von Tschirnhaus]], na něž Traktát udělal velký dojem, i když Leibniz jeho systém výslovně odmítl. Roku [[1677]] Spinoza náhle zemřel, patrně na tuberkulosu, která snad souvisela s jeho brusičským povoláním. Benedikt Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné skromnosti a poctivosti a několikrát osvědčil velkou občanskou statečnost. Třebaže v něm jeho okolí většinou vidělo ateistu, jeho filosofie je bez Boha nemyslitelná, a i když zůstal po zbytek života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu nepopíral. Jeho myšlení pak obsahuje i některé prvky kabaly a tradiční židovské etiky. [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] za Boha nepokládal, oceňoval jej však jako vzor lidské dokonalosti. Ještě v roce [[1677]] vydali přátelé pod názvem „Opera posthuma" [Posmrtné spisy]<ref>RÖD, Wolfgang. ''Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu.'' Překlad Jindřich Karásek. Vyd. 1. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. Dějiny filosofie; sv. 8. ISBN 80-7298-039-4. [Viz str. 282.]</ref><ref>HEMELÍK, Martin. ''Spinoza: Život filozofa.'' Olomouc: Votobia, 1996, 167 s. ISBN 80-7198-037-4. [Viz str. 117–118.]</ref> jeho dosud nevydané dílo, tj. „Etiku“, „Politický traktát“, „Pojednání o nápravě rozumu“, hebrejskou gramatiku – vesměs nedokončené - a Spinozovy dopisy.
[[Katolická církev]] zařadila téměř celé dílo Barucha Spinozy na [[Index librorum prohibitorum|Index zakázaných knih]].<ref>STÖRIG, Hans Joachim. ''Malé dějiny filosofie.'' 7., přeprac. a rozš. vyd., V Karmelitánském nakl. 1. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000. 630 s. ISBN 80-7192-500-4. [Viz str. 252.]</ref> Spisy, které byly vydány v „Opera posthuma", byly na ''Index'' zařazeny dekretem ze dne 29. srpna 1690. „Teologicko-politický traktát", který Spinoza vydal anonymně v roce 1670, byl na ''Index'' zařazen dekretem ze dne 3. února 1679.<ref>''Index librorum prohibitorum'' / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 257 a 268.]</ref>
Řádek 53:
Je třeba upozornit na skutečnost, že existují různé interpretace Spinozovy metafyziky. [[Josef Tvrdý]]<ref>TVRDÝ, Josef. ''Průvodce dějinami evropské filosofie.'' 2. vyd. Brno: Komenium, 1947. 490 s. [Viz str. 221.]</ref> i profesor [[František Drtina|Drtina]]<ref> DRTINA, František. ''Úvod do filosofie: myšlenkový vývoj evropského lidstva. 2. svazek (Nová doba).'' 2. vydání. Praha: J. Laichter, 1948. 506 s. [Viz str. 219.]</ref> považovali Spinozu za klasického představitele [[Panteismus|panteismu]]. Také profesor Rast uvádí, že „''Spinoza učí jednoznačnému panteismu. Bůh je »natura naturans«'' [příroda tvořící''], mody jsou »natura naturata«'' [příroda vytvářená], ''avšak v základě je všechno jedno."
''<ref>RAST, Maximilian. ''Spinozismus''. In: BRUGGER, Walter aj. ''Filosofický slovník.'' 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1994. 639 s. ISBN 80-206-0409-X. [Citovaný text je na str. 401.]</ref>''
Dle profesora Röda ''„»Příroda« a »Bůh« jsou u Spinozy synonyma",'' i když ovšem ''„přírodou nerozuměl jen materiální skutečnost, ale skutečnost obecně včetně jejího duchovního aspektu." „V rámci Spinozových předpokladů pochopitelně nelze vážně mluvit o tom, že by Bůh stvořil svět, protože vše, co existuje, je v Bohu, stejně jako je Bůh ve všem..."''.<ref>RÖD, Wolfgang. ''Novověká filosofie. I, Od Francise Bacona po Spinozu.'' Překlad Jindřich Karásek. 1. vydání. Praha: OIKOYMENH, 2001. 383 s. ISBN 80-7298-039-4. [Citované texty jsou na str. 302, 322 a 301.]</ref> Problém vzniku věcí statický panteismus Spinozův jednoduše pomíjí.<ref>
Profesor Muller konstatoval: ''„Spinozův Bůh venkoncem není transcendentní a »jiný«. Bůh je příroda sama../.../ Jedinečná nekonečná příroda neboli Bůh tak může být pochopena dvěma způsoby: buď jako jeden Bůh a jako »natura naturans«, anebo jako nekonečný řád konečných věcí a jako »natura naturata«".''<ref>MULLER, Richard A. ''Benedikt Spinoza.'' In: McGREAL, Ian Philip, ed. ''Velké postavy západního myšlení: slovník myslitelů.'' Překlad Martin Pokorný. Vyd. 1. Praha: Prostor, 1997. 707 s. ISBN 80-85190-61-3. [Stať je na str. 265–271, cituji ze str. 270.]</ref> Ve Spinozově myšlení neexistuje prostor pro osobního Boha<ref>WEISCHEDEL, Wilhelm. ''Zadní schodiště filosofie.'' Překlad Jiří Horák. Olomouc: Votobia, [1993]. 249 s. ISBN 80-85619-36-9. [Kapitola „Spinoza neboli bojkot pravdy" je na na str. 110–118; viz str. 117.]</ref> a náboženské přesvědčení o nesmrtelnosti duše považoval za iluzi.<ref>KENNY, Anthony. ''Stručné dějiny západní filosofie: [Orig.: A brief history of western philosophy].'' 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2000, 515 s. ISBN 80-7207-374-5. [Viz str. 322.]</ref>
| |||