Říjnová revoluce: Porovnání verzí

*Konec prozatímníProzatímní vlády

'''Říjnová revoluce''', známá též jako '''bolševická revoluce''' nebo (podle samotných [[komunismus|komunistů]]) '''Velká říjnová socialistická revoluce''',{{sfn|Geyer|1968|p=164}} zkráceně '''VŘSR''' či '''Velký říjen''', byla druhá fáze [[Ruská revoluce (1917)|ruské revoluce]] roku [[1917]], následující po [[Únorová revoluce|únorové revoluci]]. Svrhla středově liberální [[Ruská prozatímní vláda|prozatímníProzatímní vládu]] a vynesla k moci krajní levici vedenou [[Bolševici|bolševiky]] v čele s [[Lenin]]em. Bolševici brzy potlačili své dosavadní levicové spojence, vyhráli následující [[Ruská občanská válka|občanskou válku]] a založili [[Sovětský svaz]], první stabilní komunistický režim světa, který se měl později stát [[supervelmoc]]í. Datum 25. října 1917 odpovídá [[Juliánský kalendář|juliánskému kalendáři]] platnému v [[Ruské impérium|Rusku]], později zrušenému novou bolševickou vládou. Ve zbytku světa začaly události [[7. listopadu]] 1917 podle [[Gregoriánský kalendář|gregoriánského kalendáře]].

Prozatímní vláda trvala na pokračování velmi nepopulární účasti Ruska na [[První světová válka|první světové válce]], což bránilo provádění hlubokých reforem požadovaných občany.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} To způsobilo, že bolševický program, vyjádřený hesly „Mír, chléb a půda“ a „Všechnu moc [[sovět]]ům“ (tj. lidovým radám), na podzim roku 1917 rychle získával příznivce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Hospodářská krize, která se v létě prohloubila, hrozba nasazení na frontu pro vojáky hlavního města, rozčarování z nedostatečnosti vládních reforem a podpora prozatímníProzatímní vlády většinou ostatních stran zvýhodňovala bolševiky, kteří v hlavním městě [[Petrohrad]]u rozpoutali intenzivní propagandistickou kampaň.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Nižší třídy ve městě se odmítaly obětovat pokračováním ve válce a tolerováním koaliční vlády za účasti pravicové [[Konstitučně demokratická strana|Konstitučně demokratické strany („kadetů“)]] po [[Kornilovův puč|Kornilovově puči]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=311}} Navzdory zjevné slabosti prozatímníProzatímní vlády se několik dní před plánovanou revolucí ukázalo, že obyvatelé odmítnou ozbrojené povstání samotných bolševiků proti prozatímníProzatímní vládě, jaké chtěl Lenin. Proto bylo rozhodnuto přijmout méně riskantní postup, který prosazoval hlavně [[Lev Trockij]] a který spočíval v převzetí moci během připravovaného [[Druhý sjezd sovětů|Druhého sjezdu sovětů]]:{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Moc na sebe strhne [[Petrohradský sovět dělnických a vojenských delegátů|Petrohradský sovět]], nikoli strana, a jakýkoli odpor vlády bude pak vypadat jako [[kontrarevoluce]].{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} Vláda zatím poslala část vojenské posádky na blízkou frontu, a tím podnítila revoluci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}}

Nový [[Petrohradský vojenský revoluční výbor]], který hájil své kroky jako obranu proti kontrarevoluci a který v praxi řídili bolševici, rychle převzal kontrolu nad posádkovými jednotkami.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Mezi vládou a Výborem došlo k několika nekrvavým střetům o ovládnutí strategických bodů hlavního města, které skončily vítězstvím Výboru a izolací vlády, jíž se stěží podařilo získat vojenskou pomoc. Pak konečně došlo k přímému útoku na vládu, který Lenin požadoval už týdny a který skončil zajetím téměř celé prozatímníProzatímní vlády v noci {{JULGREGDATUM|7|11|1917}}, kdy již zasedal Druhý sjezd sovětů. Opuštění sjezdu umírněnými socialisty na protest proti akci bolševiků usnadnilo vytvoření vlády ([[Sovnarkom]]u) výlučně z bolševiků.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=314}} Následující vyjednávání o vytvoření koaliční vlády z různých socialistických stran zkrachovala na neústupností jednotlivých frakcí. Pokus opozice o [[povstání junkerů|povstání proti bolševikům]] v hlavním městě i [[Povstání Kerenského a Krasnova|pochod vojsk z fronty]] na Petrohrad se také nezdařily. Moc nové vlády se po celé zemi šířila ve fázích doprovázených vážnými střety v některých oblastech, jako byla [[Moskva]]. Vojenská slabost opozice a popularita prvních opatření bolševiků však pomáhala Leninovi a jeho straníkům. Nejradikálnější opozice vůči bolševickému puči byla neoblíbená a umírněná strana se nedokázala prosadit v institucích nového režimu - kvůli rozpuštění [[Všesvazové ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] v lednu 1918 a vyloučení socialistů ze sovětů následujícího jara brzy propukla [[Ruská občanská válka|občanská válka]].

Radikalizace mas se odrazila ve ztrátě moci umírněných politiků nad hlavními sověty země: [[Moskevský sovět]] ovládli bolševici {{JULGREGDATUM|18|9|1917}} a [[Petrosovět|petrohradský]] následoval {{JULGREGDATUM|8|10|1917}} po opakovaných porážkách umírněných v různých hlasováních.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} [[Trockij]], nedávno propuštěný z vězení, se stal předsedou sovětu hlavního města. Více než sto sovětů z celé země žádalo, aby [[Celoruský ústřední výkonný výbor]] – stále pod kontrolou umírněných socialistů – převzal moc, zatímco v jiných významných lokalitách ovládli bolševici místní sověty.{{sfn|Chamberlin|1976|p=278}} BaltskáBaltské flotilaloďstvo, jež bylabylo velmi blízko od hlavního města, odmítlaodmítlo uznávat Kerenského.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Rolníci v oblasti Petrohradu si zvolili bolševického delegáta pro připravovaný [[předparlament]] (Prozatímní radu Ruské republiky).{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}} Ve velkých městech značně vzrostla podpora bolševiků.{{sfn|Chamberlin|1976|p=279}}

Předparlament se sešel krátce poté, aby diskutoval o tom, jaká vláda by měla nahradit nouzový kabinet (direktorium) vytvořený Kerenským po Kornilovově puči. Bolševici prosazovali konec koalic s buržoazními stranami a vytvoření nového, výhradně socialistického kabinetu; tuto pozici zastávali [[Lev Kameněv|Kameněv]] a Trockij.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} I přes rozdíly mezi nimi – Trockij vnímal novou vládu jako první krok k přenesení moci na sověty, zatímco Kameněv jako způsob, jak zajistit konání [[Všeruské ústavodárné shromáždění|Ústavodárného shromáždění]] – oba stále spoléhali na možnost prohloubit revoluci mírovými prostředky.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}} Tento postoj, původně podporovaný Leninem, byl vážně ohrožen náhlou změnou Leninova postoje, jež se {{JULGREGDATUM|28|9|1917}} promítla do dvou dopisů adresovaných Ústřednímuústřednímu výboru bolševické strany, ve kterých Lenin odmítl umírněnost a požadoval okamžité povstání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=178}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}} Ústřední výbor, překvapený novým postojem, se rozhodl požadavky Lenina ignorovat a zabránit tomu, aby byla podkopána shoda levice nastolená spoluprací socialistů během konfrontace s Kornilovem.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=181}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=288}}

=== Rozhodnutí Ústředníhoústředního výboru a nedostatky organizace ===

Navzdory Leninovu přání okamžitého uchopení moci bolševickou stranou{{sfn|Daniels|1997|p=77}} po zprávách o postoji dělníků a vojáků, podporujících přenesení moci na sověty, ale nikoliv pouze na stranu,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=212}} bolševické vedení zaměřilo své úsilí na Druhý sjezd sovětů{{sfn|Daniels|1997|p=104}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=224}} s přáním předat vládní moc jemu.{{sfn|Wade|2000|p=224}} Hlavním zastáncem tohoto názoru byl Trockij,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}} a dokonce i v Ústřednímústředním výboru nemalá část, vedená Kameněvem a Zinovjevem, s obavami sledovala snahu Lenina vyvolat povstání.{{sfn|Daniels|1997|p=82}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=212}} Tento proud se domníval, že situace není k ozbrojenému povstání příznivá{{sfn|Rabinowitch|1978|p=204}} a raději se spoléhal na sověty a na budoucí ústavodárné shromáždění, že budou pokračovat v revoluci.{{sfn|Daniels|1997|p=82}}{{sfn|Geyer|1968|p=173}} Také věřil, že po státním převratu by se proti nové vládě spojila celá buržoazie a že by povstalci nebyli schopni vojensky čelit Německu a nemohli by se spoléhat na silnější podporu světového proletariátu. Přestože Lenin nakonec prosadil svůj názor, že je potřeba začít povstání, nebylo stanoveno datum a ústřední výbor byl velmi rozdělen.{{sfn|Daniels|1997|p=78}}

Aby Lenin ospravedlnil své přání okamžitě začít s povstáním, předkládal různá odůvodnění: blížící se podepsání míru mezi stranami Velké války (tedy dohody mezi imperialistickými mocnostmi, jak to vnímal); že se Kerenskij chystá vydat hlavní město Němcům; že se připravuje další pravicový převrat, jako byl Kornilovův; nebo že triumf ruské a světové revoluce by mohl být dosažen jen po malém boji.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Situace prozatímníProzatímní vlády byla opravdu velmi vážná a rychle ztrácela autoritu; vojenská situace na severní frontě u hlavního města byla katastrofická a Kerenskij neměl žádné záruky loajality městské posádky.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Nedostatek pohonných hmot a potravin způsobil růst inflace.{{sfn|Geyer|1968|p=172}} Dosavadní apatie populace by se mohla snadno proměnit v rebelii a vláda se nemohla spoléhat na účinnou podporu [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruského ústředního výkonného výboru]], izolovaného od mas. Petrohradský sovět byl již v rukou bolševiků, které vedl Trockij.{{sfn|Geyer|1968|p=172}}

Čtyři dny před předpokládaným zahájením sjezdu sovětů, {{JULGREGDATUM|29|10|1917}},{{sfn|Rabinowitch|1978|p=219}} se konalo další zasedání Ústředníhoústředního výboru, jež potvrdilo{{sfn|Rabinowitch|1978|p=234}} rozhodnutí o uchopení moci navzdory tvrdé{{sfn|Chamberlin|1976|p=293}} opozici umírněných; Kameněv hrozil, že odstoupí, a k Leninově nelibosti spolu se Zinovjevem začali veřejně projevovat svůj opoziční názor.{{sfn|Wade|2000|p=226}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=222}} Nevyhnutná příprava na uskutečnění převratu proti prozatímníProzatímní vládě však stále nezačala.{{sfn|Wade|2000|p=226}} Většina vedení strany i rezoluce dělníků a vojáků, které nepřestávaly docházet, nadále hodlaly předat moc sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=226}} Leví eseři a podobně i [[menševici]] internacionalisté se také připravovali během sjezdu vytvořit novou socialistickou vládu složenou z různých stran, ale stavěli se proti okamžitému převzetí moci.{{sfn|Wade|2000|p=227}} Téhož dne Trockij potvrdil zprávu, která se před několika dny objevila v některých novinách: „Říká se o nás, že připravujeme organizaci, aby se chopila moci. Není to žádné tajemství.“{{sfn|Geyer|1968|p=175}}

=== Přípravy provizorníProzatímní vlády ===

[[File:Bundesarchiv Bild 183-R15173, St. Petersburg, Winterpalais.jpg|[[Zimní palác]], sídlo provizorníProzatímnní vlády |thumb|upright 1.3]]

Dne {{JULGREGDATUM|22|10|1917}} vojenské velitelství v hlavním městě nařídilo odchod třetiny jednotek městské posádky na frontu{{sfn|Rabinowitch|1978|p=231}} (a to z politických důvodů, protože velitel severní fronty o posily z hlavního města nestál).{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}} Jednotky posádky pak odmítly prozatímníProzatímní vládu a vyhlásily loajalitu Petrohradskému sovětu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vojáci, kteří byli nevěrnější během potlačení bolševického [[Červencové dny|červencového povstání]], včetně kozáků,{{sfn|Geyer|1968|p=178}} zůstali neutrální nebo se přidali k sovětům.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=227}} Vzhledem k přetrvávajícím fámám o dalším převratu pravice, které povzbuzovala prohlášení [[Michail RodziankoRodzjanko|Michaila RodziankaRodzjanka]] požadující přenechání hlavního města Němcům{{sfn|Rabinowitch|1978|p=226}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=285}} a vzpomínky na podobný rozkaz Kornilova během jeho neúspěšného puče, rozkaz vojenského velitelství alarmoval Petrohradský sovět, který začal připravovat protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=72}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=225}}

Kerenskij pak navštívil frontu a byl nepřítomen od {{JULGREGDATUM|27|10|1917}} do {{JULGREGDATUM|30|10|1917}}.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Vláda se mezitím stále více obávala možnosti bolševického povstání, ačkoli vojenští velitelé hlavního města ji stále ujišťovali, že byla přijata náležitá protiopatření.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Kiškin byl přesvědčen, že vláda má dostatečnou sílu, aby rozdrtila možné bolševické povstání, ale nepodnikal preventivní opatření.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Místopředseda vlády [[AleksandrAlexandr Konovalov]] se rozhodl požádat o posily z vojenských škol Oranienbaum a Peterhof, dělostřelectvo z dělostřelecké školy hlavního města a o vyslání praporu cyklistů do Zimního paláce, aby posílili jeho obranu.{{sfn|Daniels|1997|p=92}} KonovalovpakKonovalov pak přesvědčil Kerenského, aby přijel do hlavního města a zúčastnil se schůze vlády, na níž byli ministři obrany a vnitra přesvědčeni, že rozdrtí jakoukoli vzpouru.{{sfn|Chamberlin|1976|p=297}} Sám Kerenskij vyjádřil touhu, aby bolševici povstali, aby je bylo možné rozdrtit.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} Následující noc další schůze vlády schválila uplatnění nových opatření k potlačení možného povstání, které Kerenskij dojednal s vojenskými veliteli hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=112}} V době původního termínu zahájení sjezdu sovětů kozáci v noci hlídali město před možným povstáním a obrana Zimního paláce byla posílena.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} Rada ministrů vydala také několik prohlášení vyzývajících obyvatelstvo k udržení klidu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=216}} Kerenskij oznámil jak britskému velvyslanci, tak předparlamentu, že je schopen čelit bolševikům.{{sfn|Daniels|1997|p=113}} V Kaluze u Moskvy dostali kozáci rozkaz rozpustit místní sovět a byl obnoven příkaz k zadržení Lenina.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=263}} Všechna tato opatření měla silnou podporu menševiků a eserů v Celoruském ústředním výkonném výboru.{{sfn|Daniels|1997|p=113}}

{{JULGREGDATUM|4|11|1917}} v hlavním městě probíhaly demonstrace; byl vyhlášen „den Petrohradského sovětu“ a bolševici i leví eseři se s velkým úspěchem snažili mobilizovat obyvatelstvo ve prospěch předání moci sovětům.{{sfn|Wade|2000|p=229}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Řečníci vyslaní k plukům VRV vyvolávali nespokojenost s vládou.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Ve městě bylo cítit napětí kvůli možným střetům mezi demonstranty a kozáky, kteří svolali vlastenecký pochod na připomenutí osvobození Moskvy z Napoleonových rukou.{{sfn|Chamberlin|1976|p=303}} Některé jednotky se mobilizovaly a rozhodly se zůstat v pohotovosti až do začátku sjezdu sovětů.{{sfn|Wade|2000|p=229}} Některé jednotky rudých gard byly rovněž v pohotovosti.{{sfn|Wade|2000|p=230}} Náčelník štábu vojenské oblasti hlavního města generál [[Jakov Bagratuni]] požádal severní frontu, aby připravila několik vojenských jednotek pro okamžité odeslání do Petrohradu, avšak velitelkomisař frontyfrontu Vojtinskij odpověděl, že takový krok je nemožný, aniž by se vojákům vysvětlilo, nač se připravují.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}} Kerenskij krátce poté marně zopakoval stejnou žádost.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=244}}

{{JULGREGDATUM|30|10|1917}} se Vladimir Čeremisov a jeho komisař, bývalý bolševik VojtinskiVojtinskij, ve Pskově sešli s vojáky posádky, aby jim vysvětlili potřebu odjet na frontu k obraně hlavního města.{{sfn|Daniels|1997|p=108}} Delegaci posádky tvořili většinou bolševici, kteří byli podezřívaví ohledně motivu schůzky a trvali na tom, že při přesunech jednotek má poslední slovo Petrohradský sovět.{{sfn|Daniels|1997|p=109}} Strany se nedohodly a o pět dní později Čeremisova 5. armáda zvolila nový výbor s většinou bolševiků.{{sfn|Daniels|1997|p=109}}

V deset hodin dopoledne se znovu sešel kabinet a Kerenskij ho informoval o opatřeních přijatých ráno. Přes pochybnosti některých ministrů stále věřil, že má situaci pod kontrolou.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Městská milice však neuposlechla rozkaz zatknout členy VRV a rozpustit jednotky loajální bolševikům, protože podléhala sovětu a ne vládě.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Během následujících dní milice pokračovala ve svých policejních činnostech, ale nepodílela se na obraně prozatímníProzatímní vlády.{{sfn|Daniels|1997|p=136}} Většina opatření nařízených Kerenským byla ve skutečnosti obranná: jednotky kadetů byly vyslány střežit nádraží a byla posílena stráž Zimního paláce.{sfn|Daniels|1997|p=136}}

Odpoledne se ukázalo, že jednotky, které měly přijít do města posílit vládu, buď přešly na stranu sovětu, nebo byly zdrženy jeho příznivci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}}{{sfn|Wade|2000|p=233}} Námořníci křižníku Aurora, který se opravoval ve franko-ruských loděnicích, povstali proti svým důstojníkům po vydání rozkazu, že křižník má opustit hlavní město, když sovět flotyloďstva tento rozkaz odmítl.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=254}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Vláda měla ve městě jen několik tisíc ozbrojenců – hlavně důstojníků, kozáků, kadetů a batalion žen – a byla v jasné početní nevýhodě.{{sfn|Wade|2000|p=233}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=308}} Asi dvě stovky se jich v poledne shromáždily v paláci a o dvě hodiny později se k nim připojilo 68 kadetů z Michailovského dělostřelecké akademie.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}} Pokusy udržet kontrolu nad městskou posádkou byly neúspěšné.{{sfn|Wade|2000|p=233}} I když většina jejích vojáků neměla chuť se účastnit bojů, ti, kteří byli ochotni, obvykle chtěli bojovat na straně sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=233}} Většina jednotek tak zůstala v kasárnách, ale ty nejvíce radikalizované přišly na pokyn sovětu, a totéž udělala většina rudých gard.{{sfn|Wade|2000|p=233}} Bylo to dost bojovníků na to, aby zajistili početní převahu Petrohradského sovětu nad vládou.{{sfn|Wade|2000|p=234}}

V poledne začalo nové zasedání předparlamentu, jež řídil [[Nikolaj AvksentijevAvksenťjev]].{{sfn|Daniels|1997|p=137}} Kerenskij dorazil krátce poté{{sfn|Rabinowitch|1978|p=255}} a vyžádal si mimořádný projev před shromážděním.{{sfn|Daniels|1997|p=138}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=256}} V hodinové řeči pronesené charakteristickým stylem{{sfn|Daniels|1997|p=137}} popsal události posledních hodin a požádal o bezpodmínečnou podporu. Ta byla shromážděním zamítnuta{{sfn|Rabinowitch|1978|p=257}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=309}} i přes nepřítomnost radikální levicel{{sfn|Wade|2000|p=234}} a přes ovace, které zazněly po projevu.{{sfn|Daniels|1997|p=138}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=256}} Umírněná levice se pak sešla v [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Celoruském ústředním výkonném výboru]] mezi půlnocí a čtyřmi hodinami ráno následujícího dne na krizovém zasedání.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=260}} Po čtyřech hodinách jednání se podařilo pouze těsnou většinou schválit podporu vlády za podmínky zahájení radikálních reforem, aby se uspokojili příznivci bolševiků a uklidnili ti, kteří reformy žádali již od počátku ruské revoluce.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=259}}{{sfn|Daniels|1997|p=150}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=309}} Kerenskij však návrh odmítl{{sfn|Daniels|1997|p=151}} v naději, že situaci zvládne sám,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=260}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=310}} a tak zůstalo jen u dalšího neužitečného apelu ke klidu a varování před možnou kontrarevolucí v případě povstání.{{sfn|Wade|2000|p=234}}

Petrohradský revoluční vojenský výbor začal připravovat rozpuštění prozatímníProzatímní vlády, její uvěznění a ovládnutí posledních zbývajících strategických bodů města.{{sfn|Wade|2000|p=236}} V půl druhé ráno námořníci, vojáci Kexholmova pluku a rudí gardisté obsadili ústřední poštu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ve dvě ráno bylo obsazeno [[Nikolajevské nádraží]]{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} a hlavní elektrocentrála.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} [[Nikolajevský most]] byl dobyt kolem 3.30 poté, co v jeho blízkosti zakotvila Aurora.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}}{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} Pokus malé vládní jednotky ho znovu ovládnout byl odražen.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} Vojáci Kexholmova pluku dostali rozkaz obsadit telefonní ústřednu, státní banku a ministerstvo financí.{{sfn|Daniels|1997|p=163}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=312}} V šest ráno{{sfn|Daniels|1997|p=164}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} byla obsazena státní banka a v sedm padla telefonní ústředna{{sfn|Rabinowitch|1978|p=269}} po chvilkovém střetu s kadety, kteří ji hlídali, ale bez jediného výstřelu.{{sfn|Daniels|1997|p=163}} Telefony Smolného byly znovu zapojeny a telefony Zimního paláce odpojeny.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} Ministerstvo financí bylo pak převzato bez potíží, poněvadž ho střežili vojáci Pavlovského pluku, jednoho z nejvěrnějších sovětu.{{sfn|Daniels|1997|p=164}} V osm ráno VRV ovládl poslední velkou stanici, [[Varšavské nádraží]], jež spojovalo se severní frontou.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}} Za svítání byla většina města vyjma Zimního paláce v moci Petrohradského sovětu.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Nikdo z obránců paláce ani z jeho obléhatelů si však nepřál riskovat ztráty.{{sfn|Wade|2000|p=236}} Město se probudilo s pozoruhodnou normálností: úřady, školy i veřejná doprava fungovaly jako obyčejně.{{sfn|Daniels|1997|p=165}} Vláda však už ve své budově neměla světlo ani telefon.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=270}}

[[File:Milrevkom proclamation.jpg|thumb|Deklarace o sesazení prozatímníProzatímní vlády]]

Když však byli informováni o tom, že prozatímníProzatímní vláda byla svržena a že její členové – včetně eserských a menševických ministrů – byli zajati, někteří delegáti těchto stran zastoupených v Petrohradském sovětu odsoudili tento postup a opustili na protest sál.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}}{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Daniels|1997|p=192}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Většina frakcí eserů i menševiků se postavila proti činům bolševiků;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=293}} tito politici se rozhodli připojit k pochodu na Zimní palác organizovanému radou hlavního města, aby ukázali svou podporu vládě.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=295}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=321}} Odchod umírněných podkopal úsilí levých eserů, menševiků internacionalistů a umírněnějších politiků bolševické strany ve prospěch dohody socialistických stran a usnadnilo Leninovi vytvořit novou výlučně bolševickou vládu.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=294}}

Když byl návrh spolupráce mezi socialistickými stranami odmítnut radikálním křídlem bolševiků zastoupeným Trockým, většina Martovových menševických internacionalistů také opustila sjezd.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=296}}{{sfn|Daniels|1997|p=193}} Trockij dosáhl okamžitého odsouzení umírněných, kteří právě opustili sjezd, a označil je za kontrarevolucionáře.{{sfn|Daniels|1997|p=193}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=296}} Leví eseři na rozdíl od jiných frakcí zůstali a snažili se mírnit postoje bolševiků a dosáhnout dohody mezi různými socialistickými směry.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=297}} Zprávy, které po pádu Zimního paláce přicházely od různých vojenských jednotek, vyvolaly mezi delegáty euforii.{{sfn|Wade|2000|p=240}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Jedna z nich říkala, že 3. prapor cyklistů, povolaný Kerenským z jihozápadní fronty,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}} se podřídil Petrohradskému sovětu a že blízká posádka v Carském selu slíbila, že bude chránit hlavní město před případnými útoky.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=301}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} KrilenkoKrylenko hlásil, že na severní frontě vznikl Revoluční vojenský výbor, který zrušil rozkaz pochodovat proti hlavnímu městu, a že velitel fronty Čeremisov uznal autoritu výboru.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Jednotky vyslané z fronty, aby rozdrtily povstání, postupně oznámovaly svou podporu Revolučnímu vojenskému výboru hlavního města.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=302}}

Dekret byl schválen s jen dvěma hlasy proti a dvanácti, které se zdržely.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} O svítání vyčerpaní delegáti odročili jednání, aby se mohli vyspat.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} Socialisté, kteří odešli ze sjezdu a nesouhlasili s převzetím moci, zatím založili Výbor pro záchranu vlasti a revoluce,{{sfn|Rosenberg|1968|p=333}} první centrum odporu vůči nové vládě.{{sfn|Wade|2000|p=241}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=322}} Výbor odsoudil akce bolševiků, požádal obyvatelstvo o podporu a vyhlásil záměr sestavit novou vládu.{{sfn|Wade|2000|p=242}} [[Konstitučně demokratická strana]] („kadeti“), přes svůj odpor k bolševikům, se k nové organizaci nepřipojila a pokračovala v obraně legitimity zrušené prozatímníProzatímní vlády.{{sfn|Rosenberg|1968|p=334}}

Před ukončením sjezd schválil novou vládu{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} a nový Všeruský ústřední výkonný výbor (ÚVV).{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=202}} Nový ÚVV byl veden umírněným bolševikem Kameněvem a byl složen z 62 bolševiků,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 29 levých eserů,{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} 6 menševiků internacionalistů a 4 členů malých stran.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}}{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Daniels|1997|p=203}} Triumfovala tak strategie skupiny bolševických vůdců typu Trockého, kteří byli názorově uprostřed mezi leninisty, požadujícími okamžité bolševické povstání, a umírněnými, upřednostňujícími vytvoření socialistické vlády bez liberálů; Trockého strategií bylo využít sověty, jejich prestiž a jim podřízené organizace, aby bolševici mohli svrhnout prozatímníProzatímní vládu a chopit se moci.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=313}} V 5 hodin ráno následujícího dne sjezd schválil Radu lidových komisařů jako základ nové vlády{{sfn|Rabinowitch|1978|p=304}} do doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění.{{sfn|Felstinsky|1988|p=84}}

Všichni noví komisaři byli členové bolševické strany,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} jelikož leví eseři nakonec odmítli připojit se k nové vládě bez dalších socialistických stran.{{sfn|Wade|2000|p=243}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}} Novému Sovnarkomu předsedal Lenin, komisariát zahraničí obsadil Trockij, školství Lunačarskij, vnitra Rykov, obchodu a průmyslu NogiunNogin, práce ŠlapnikovŠljapnikov, zemědělství Miljutin, financí Skvorcov, spravedlnosti LodovLomov, zásobování Teodorovič, pošt a telegrafů Avilov, národností Stalin, a konečně ozbrojené síly byly vedeny triumvirátem, který tvořili Antonov-Ovsejenko, Dybenko a Krylenko.{{sfn|Daniels|1997|p=202}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=306}} Po zvolení nových řídících orgánů státu byl Druhý sjezd sovětů ukončen.{{sfn|Daniels|1997|p=203}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=327}}

I když bolševici ovládli město, největší střety mezi zastánci a protivníky revoluce proběhly v následujících pěti dnech. Takzvané povstání junkerů proti nové vládě ráno {{JULGREGDATUM|11|11|1917}} bylo odhaleno dříve, než se mohlo koordinovat s povstáním Kerenského-Krasova, tedy útokem jednotek věrných svržené prozatímníProzatímní vládě na Petrohrad.

Uprostřed bojů o ovládnutí hlavního města a Moskvy Národní železniční odbory (Vikžel) přinutily různé socialistické strany k vyjednávání o vytvoření koaliční vlády,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=308}} což podporovalo mnoho členů [[Celoruský ústřední výkonný výbor|Ispolkomu]], včetně umírněného bolševického proudu v čele s Kameněvem, dále leví eseři nebo Martovovi menševici internacionalisté.{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Strany čelily hrozbě ochromení železnic, ale nepodařilo se jim dosáhnout příměří mezi znepřátelenými stranami; menševici a eseři požadovali vládu bez Lenina a Trockého.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Daniels|1997|p=209}} Následkem nepřítomnosti některých členů bolševického ústředního výboru z důvodů válečných povinností{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} umírnění bolševici v zásadě schválili podmínky opozičních stran a vyslali delegáty umírněného směru na jednání, kterých se zúčastnilo zhruba třicet socialistů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Ti byli zpočátku neoblomní, protože věřili v rychlé svržení bolševiků, ale neúspěchy vojenských akcí je přiměly k větší vstřícnosti.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}} Bolševičtí delegáti byli ochotni přijmout nové požadavky opozice: rozšíření Ispolkomu a konec sporů; ale Lenin dal Sovnarkomu právo vládnout pomocí dekretů.{{sfn|Daniels|1997|p=210}} Na novém zasedání ústředního výboru dne {{JULGREGDATUM|14|11|1917}} s Leninem a Trockým opět přítomnými výbor odmítl Leninův návrh okamžitě přerušit rozhovory, ale schválil návrh Trockého, aby se konalo pouze jedno další zasedání, které by ukázalo zbytečnost rozhovorů.{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Lenin napadl umírněné členy a vyhrožoval jim vyloučením strany;{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}} o tři dny později pět umírněných členů ústředního výboru odstoupilo kvůli Leninovým zamítavým postojům vůči koalici s ostatními socialistickými stranami jak ve výboru, tak i ve vládě,{{sfn|Rabinowitch|1978|p=310}}{{sfn|Daniels|1997|p=211}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} Důvodem rezignací byl strach, že jediným dalším způsobem, jak si udržet moc, bude teror, a proto rezignovali i další funkcionáři včetně levých eserů z VRV.{{sfn|Daniels|1997|p=212}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} {{JULGREGDATUM|20|11|1917}} se konalo poslední kolo rozhovorů, na kterém byli přítomni bolševici; tehdy bolševici prosadili poměrem 29 hlasů ku 23, že Ispolkom schvaluje vládnutí dekrety Sovnarkomu.{{sfn|Daniels|1997|p=212}} Po odeznění vojenské hrozby vůči hlavnímu městu a s Leninem a Trockým zpět v Ústřednímústředním výboru se bolševická pozice zatvrdila a jednání selhala.{{sfn|Rabinowitch|1978|p=309}}

Moskevští eseři, soudržnější a konzervativnější i když slabší než v hlavním městě, se tvrdě postavili proti bolševickému převzetí moci. Vedl je starosta města [[Vadim Viktorovič Rudněv]],{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} který v červnu dosáhl velkého volebního vítězství.{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Bližší liberálům než ve své socialistické revoluční minulosti, byl Rudněv jednou z konzervativních stranických osobností města, příznivcem koalice s [[Konstitučně demokratická strana|konstitučními demokraty]] a podporovatelem [[Státy Dohody|spojenectví s Dohodou]].{{sfn|Radkey|1963|p=48}} Místní bolševici nebyli připraveni převzít moc: ovládali dělnické sověty, ale ne vojáky,{{sfn|Chamberlin|1976|p=335}} Rudá garda také nebyla připravená a na rozdíl od hlavního města neexistoval vojenský revoluční výbor.{{sfn|Wade|2000|p=250}} Kromě toho hlavní bolševičtí vůdci v Moskvě, [[AleksejAlexej Rykov]] a [[Viktor Nogin]], patřili k umírněnému proudu, který se proti převzetí moci stavěl.{{sfn|Daniels|1997|p=207}}

V předvečer revoluce byla moc v Moskvě rozdělena mezi městskou radu, ovládanou esery,{{sfn|Daniels|1997|p=207}} dělnický sovět s bolševickou většinou, vojenský sovět stále v rukou eserů, ale s rostoucím vlivem bolševiků, a zastupitelstva čtvrtí, většinou ovládaná bolševiky.{{sfn|Radkey|1963|p=49}} Když přišly z Petrohradu zprávy o převzetí moci bolševiky, strany nechtěly pokračovat v konfrontaci v Moskvě, ale jak městská rada, tak místní sověty vytvořily vojenské orgány (radnice Výbor pro veřejnou bezpečnost a sověty Revoluční vojenský výbor).{{sfn|Daniels|1997|p=207}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} Výbor pro veřejnou bezpečnost městské rady zahrnoval subjekty pod kontrolou eserů nebo menševiků, jako výkonné výbory sovětů vojáků a rolníků moskevské provincie.{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Radkey|1963|p=51}} Výbor nechal vojenské operace v rukou místního vojenského guvernéra plukovníka K. I. Rjabceva a odmítl návrh jediného ještě svobodného ministra prozatímníProzatímní vlády S. N. Prokopoviče, aby doplnil vládní místa ministrů, kteří byli zajati v Petrohradě.{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Radkey|1963|p=51}} Pokusy místních eserů o vojenskou mobilizaci svých stoupenců selhaly; strana ztratila podporu většiny vojáků a dělníků města a nedokázala si vytvořit spolehlivé vojenské síly.{{sfn|Radkey|1963|p=52}} Většinu ozbrojených sil bojujících proti bolševikům poskytly vojenské akademie, důležitější a soudržnější než v Petrohradě.{{sfn|Radkey|1963|p=52}}{{sfn|Daniels|1997|p=207}} Mnoho důstojníků se však do střetu nezapojilo.{{sfn|Radkey|1963|p=53}} Vůbec většina obyvatel projevila vůči střetu mezi oběma stranami lhostejnost.{{sfn|Radkey|1963|p=53}} Ani policie obecní úřady nepodporovala.{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Bolševici mezitím získali podporu několika tisíc dobrovolníků z rudých gard, zejména mladých lidí, a také většiny posádky, ačkoli hodně vlažnou.{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}}{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Žádný z pluků města nepodporoval prozatímníProzatímní vládu.{{sfn|Chamberlin|1976|p=336}} Výhoda bolševiků spočívala v tom, že měli početní nadřazenost a dělostřelectvo.{{sfn|Radkey|1963|p=54}} Mohli se také spoléhat na posily z průmyslových center kolem Moskvy.{{sfn|Radkey|1963|p=55}} Síly radničního výboru, pět až deset tisíc mužů s četnými kulomety,{{sfn|Wade|2000|p=250}}{{sfn|Chamberlin|1976|p=337}} stály proti čtyřiceti až padesáti tisícům mužů revolučního výboru a jejích dělům.{{sfn|Radkey|1963|p=55}}

Zatímco ve městech nutnost udržet podporu pracovníků donutila vládu urychlit ovládnutí průmyslu (moc zaměstnanců nad továrnami byla legalizována dne {{JULGREGDATUM|27|11|1917}}){{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} — většina bolševických vůdců včetně samotného Lenina upřednostňovala pomalejší tempo a napřed spíše jen dohled nad vedoucími pracovníky než jejich nahrazení — na venkově Dekret o půdě legitimoval a urychlil pozemkovou reformu,{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} jež byla ponechána v rukou obcí.{{sfn|Wade|2000|p=269}} Kromě této skutečnosti měla revoluce na ruské zemědělství jen malý okamžitý vliv.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Rozdělování půdy však prohloubilo nedostatek, protože velkostatky byly hlavními dodavateli zemědělských produktů; pokusy o zlepšení zásobování měst cestou výměny potravin za vyráběné zboží tento problém nevyřešily a vláda musela vysílat ozbrojené jednotky na venkov, aby zvýšily tok jídla do měst, a zároveň snížila příděly, stejně jako to předtím dělala prozatímníProzatímní vláda.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Zhoršení ekonomické situace{{sfn|Chamberlin|1976|p=356}} navzdory zlepšení právního postavení (zákonný dohled nad průmyslem) vedlo k brzkému zklamání městského proletariátu.{{sfn|Wade|2000|p=270}} Hospodářská krize a vlastní ideologické preference vlády upřednostňovaly přijímání centralizačních a autoritářských opatření.{{sfn|Wade|2000|p=270}}

V prosinci selhala celostátní stávka úředníků{{sfn|Chamberlin|1976|p=352}} a počátkem roku 1918 bolševici již ovládali veřejnou správu, která upřednostňovala konsolidaci vlády.{{sfn|Wade|2000|p=273}} Ihned po nástupu do úřadu se několik ministerských tajemníků tajně setkalo v bytě [[Sofija PaninaPaninová|Sofie PaninyPaninové]], bývalé náměstkyně ministra školství, jako jakási alternativní vláda, která se snažila oponovat opatřením Sovnarkomu, zabránit tomu, aby se veřejné prostředky dostaly do rukou bolševiků, a podporovat odpor úředníků.{{sfn|Rosenberg|1968|p=330}} Na konci listopadu však byla většina členů bývalé vlády propuštěna z Petrohradu a krátce poté Sovnarkom rozpustil Výbor pro záchranu vlasti a revoluci.{{sfn|Rosenberg|1968|p=334}}

{{JULGREGDATUM|15|12|1917}} byla vytvořena [[Nejvyšší ekonomická rada národního hospodářství]], aby koordinovala hospodářskou činnost státu a znárodnila průmysl.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}} {{JULGREGDATUM|27|12|1917|corto=true}} byly znárodněny banky a následující den bylo zabaveno veškeré zlato v soukromých rukou a {{JULGREGDATUM|5|1|1918}} vláda zakázala obchodování s akciemi a vyplácení dividend.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}} O měsíc později, {{JULGREGDATUM|10|2|1918|corto=true}}, vláda odmítla splácet státní dluh.{{sfn|Chamberlin|1976|p=359}}