Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
mBez shrnutí editace značka: editace z Vizuálního editoru |
→FLRJ a SFRJ: +drobnosti |
||
Řádek 127:
| strany = 574
| jazyk = srbochorvatština
}}</ref>; na konci 60. let došlo k decentralizaci; delegáti byli nyní odpovědni spíše republikovým a oblastním orgánům, než svazovým. Odstraňování důsledného dohledu [[Bělehrad]]u bylo interpretováno jako zavádění samosprávy pracujících (tzv. ''samoupravljanja'') do oblasti politiky. Tento proces však byl během 70. let v souvislosti s [[Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa|invazí do Československa]] a [[Chorvatské jaro|Chorvatským jarem]] zmírněn.
Invaze do Československa byla v Jugoslávii vnímána jako vážný problém, především proto, že se vedení SKJ obávalo, že by mohlo být další na řadě po Praze. Krátce po okupaci nicméně začal prudce růst počet členů komunistické strany; zatímco během prvních několika měsíců roku přijal SKJ okolo dvaceti tisíc nových členů, na konci roku [[1968]] získal již 150 tisíc nových straníků.<ref name="CCSY-85">{{Citace monografie
| příjmení = Burg
| jméno = Steven L.
| odkaz na autora =
| titul = Conflict and Cohesion in Socialist Yugoslavia
| vydavatel = Princeton University Press
| místo =
| rok = 1983
| počet stran =
| isbn = 0-691-07651-0
| kapitola =
| strany = 85
| jazyk = angličtina
}}</ref> Většina nových členů byli mladí lidé; učni a studenti. Omládnutí členstva SKJ pomohlo komunistům částečně zvrátit nepříliš šťastný trend pomalého, ale jistého stárnutí celé organizace. V roce [[1978]] měla strana 1 623 612 členů.
Podobně jako v Jugoslávii, i ve straně samotné byl po roce [[1980]] uplatněn systém kolektivního vedení, který ovšem namísto demokratizace přinesl spíše nejednotu. Představitelé jednotlivých republik prosazovali stále více zájmy svých částí státu, než celosvazové. Mezi vedoucími osobnostmi jugoslávských komunistů chyběly až do [[13. kongres SKJ|13. sjezdu]] charismatické osobnosti, a tak bylo velmi těžké realizovat jakoukoliv jednotnou vizi. Demokratizační procesy v západní části Jugoslávie navíc znamenaly významný problém – [[SR Slovinsko|slovinští]] komunisté začali opouštět myšlenku [[demokratický centralismus|demokratického centralismu]] a klanět se spíše ke konceptu [[sociální demokracie]], což bylo z pohledu [[Bělehrad]]u nepřijatelné. Po [[13. kongres SKJ|13. sjezdu]] strany se jugoslávští komunisté rozhodli ekonomické a politické problémy vedení řešit zvolením nové generace vůdců, což ale vedlo k úspěchu především těch, kteří budou nakonec známi jako ti, stojící v čele svých republik těsně na konci existence společné Jugoslávie.
| |||