Římská říše: Porovnání verzí

 

== Zrod Učitelů ==

Octavianus stejně jako Caesar docílil samovlády. Avšak na rozdíl od Caesara se nepokoušel potvrdit svoji pozici ve státě získáním úřadu diktátora, nýbrž zastřel své autokratické postavení samovládce do hávu republikánských institucí. Čistě formálně ponechal v platnosti starou republikánskou ústavu a svoji pozici si zajistil převzetím výkonu různých republikánských úřadů, nabytím zvláštních plných mocí a především díky své kontrole klíčových provincií s početnými [[Římská legie|legiemi]]. Jmenoval se [[Princeps|principem]] („prvním občanem“) a názorně tak demonstroval, že se považuje za rovného s ostatními senátory (''princeps inter pares''), kteří se jako úředníci, soudci, správci provincií a velitelé vojsk měli spolupodílet na vládě. Octavianem vytvořený vládní systém, který se v podstatných rysech lišil od staré republiky, se proto nazývá [[principát]]. Senát mu kromě mnoha jiných titulů udělil čestné jméno ''[[Augustus (titul)|Augustus]]'' („Vznešený“).

 

 

== Vrchol císařství ==

Po Neronově smrti nastal v říši chaos („[[rok čtyř císařů]]“). Z bojů mezi jednotlivými uchazeči o trůn vyšel vítězně vojevůdce [[Vespasianus]], který založil druhou císařskou dynastii [[Flaviovská dynastie|Flaviovců]]. Vespasianus se pokoušel uspořádat rozvrácené státní finance a zajistit hranice říše na východě před pronikáním Parthů. Když po vesměs úspěšné vládě v roce [[79]] zemřel, stal se císařem jeho syn [[Titus]], který v roce [[70]] převzal po svém otci velení v [[První židovská válka|židovské válce]] a zvítězil v ní. Titovi bylo dopřáno jen krátké vládnutí, jež se navíc vyznačovalo převážně katastrofami (výbuch [[Vesuv]]u, morová epidemie). I přesto byl v Římě v roce [[80]] dokončen velkolepý [[Koloseum|Flaviovský amfiteátr]]. Po Titově předčasném skonu o rok později nastoupil jeho bratr [[Domitianus]], jehož vláda je v pramenech, zejména [[Tacitus|Tacitem]], vylíčena v temných barvách. Domitianus požadoval, aby mu byla prokazována božská úcta a jmenoval se dominem (pánem nad otroky). Svým stylem vlády provokoval staré elity, nicméně je nutné uznat i jeho nepochybné úspěchy ve válkách proti Britanům, Germánům a [[Dákové|Dákům]]. Rovněž vytvořil velmi efektivní správní systém. V roce [[96]] však padl za oběť palácovému převratu.

 

 

== Nástup pozdní antiky ==

Nástup [[Diocletianus|Diocletiana]] na trůn v roce [[284]] symbolizoval počátek období [[Starověk#Pozdní císařství|pozdní antiky]], které bylo charakterizováno postupující centralizací a byrokratizací říše a pozdějším vítězstvím křesťanství nad pohanstvím. Diocletianovi se podařilo celou řadou opatření a reforem odvrátit hrozící zánik říše, dosavadní formu vlády – principát – přitom postavil na zcela nových základech. Císař provedl reformu státní správy, v rámci níž zvýšil počet provincií. V každé z nich byla oddělena civilní a vojenská správa, což mělo jejich správcům zamezit ve vzpouře proti ústřední vládě. Stanovením nejvyšších možných cen se Diocletianus neúspěšně pokusil bojovat s hospodářským poklesem a utlumit [[Inflace|inflaci]], která v říši řádila už od 3. století. K zajištění hranic říše provedl reformu armády, jež si ale vyžádala zvýšení už tak vysokých daní.

 

 

=== Zánik antického impéria ===

[[Byzantská říše|Východořímská říše]] byla ekonomicky konsolidovanější a hustěji obydlenou polovinou impéria, která bez vážnější újmy přežila chaos období stěhování národů. Naproti tomu [[západořímská říše]] v průběhu [[5. století]] pozvolna upadala. Postup Hunů do Evropy spustil dominový efekt pohybu kmenů, který zásadně změnil podobu celého kontinentu. V desetiletích následujících po porážce u Adrianopole ztratila říše kontrolu nad většinou svých západních provincií. Aby zabránili vpádům Germánů do Itálie, stáhli Římané na počátku století legie z rýnské hranice. Nechráněný Rýn poté v roce [[406]] překročily barbarské kmeny [[Svébové|Svébů]], [[Vandalové|Vandalů]] a [[Alani|Alanů]], které během několika málo let vyvrátily římskou správu v Galii a v Hispánii, zatímco vzdálená Británie byla ponechána svému osudu. V roce [[410]] vydrancovali [[Vizigóti]] vedení náčelníkem [[Alarich I.|Alarichem]] Řím, což mělo tvrdý dopad na římskou psychiku. O několik let později byli sice Vizigóti vytlačeni z Itálie do jižní Galie, přesto však dále představovali závažné nebezpečí do budoucna. Zatím Vandalové pronikli do Afriky a tuto pro říši tolik důležitou provincii opanovali po pádu Kartága v roce [[438]]. V roce [[455]] se jim pak podařilo podruhé vyplenit Řím (jejich jména se proto od [[18. století]] užívá jako nadávky).

 

Na rozdíl od Západu východní říše nebyla germánskými nájezdy zasažena tak ničivě, kromě toho disponovala mnohem většími finančními zdroji a především obratnou diplomacií. Měla také geograficky lépe hájitelné hranice. Obzvláště mocné [[Malá Asie|anatolské]] pohoří [[Taurus (pohoří)|Taurus]] a [[Marmarské moře|Propontida]] tvořily přirozenou překážku nepřátelským invazím. Hunům ani Germánům se nikdy nepodařilo překročit [[Dardanely|Helléspont]] a bohaté provincie v Malé Asii, v Sýrii a v Egyptě proto zůstaly ušetřeny jejich vpádů. Vliv germánského elementu v armádě, který osudově přispěl ke zhroucení Západu, byl ještě v 5. století eliminován. Příznačné je, že se tak mohlo stát pouze s pomocí jiných barbarů – [[Isaurie|Isaurů]]. I přes těžké a ne vždy vítězné boje s Huny a Góty na Balkáně nepostihl východní říši rozklad tolik charakteristický pro západní provincie v 5. století.

 

Za vlády [[Justinián I.|Justiniána I.]], posledního císaře, jehož mateřským jazykem byla latina, dobyl východořímský vojevůdce [[Belisar]] zpět velké části Západu (severní Afrika, Itálie, jižní [[Španělsko]]). V téže době se říše jen s velkým vypětím vypořádávala s agresí Sásánovců na svých východních hranicích. Jejich útoky nabývaly od čtyřicátých let [[6. století]] na intenzitě, neboť Peršané po pádu Západu cítili šanci na obnovení říše [[Achaimenovci|Achaimenovců]] v celém jejím někdejším rozsahu. Období mírové koexistence mezi oběma státy tím skončilo, načež nastala dlouhá a namáhavá etapa římsko-perských válek, která trvala prakticky celé jedno století. Justinián se navzdory tomu stal nejmocnějším vládcem Středomoří, přičemž východořímská říše kontrolovala velkou část kdysi římského území (s výjimkou Británie, Galie a většiny Hispánie). Nicméně brzy po Justiniánově smrti ([[565]]) se západní území ukázala jako dlouhodobě neudržitelná. Po roce [[568]] si [[Langobardi]] podmanili téměř celou Itálii a rovněž jižní Hispánie se po několika desetiletích ocitla znovu v moci Vizigótů.