Dmitrij Šostakovič: Porovnání verzí

Dmitrij Šostakovič se narodil v Petrohradu. Pocházel ze středostavovské rodiny, jeho otec byl zaměstnán jako fyzik v Ústavu měr a vah, matka byla pianistka.<ref>[http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/dmitrij-dmitrijevic-sostakovic--1294660 Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič] ([[Český rozhlas]])</ref> Přestože prokazoval výjimečné hudební nadání již od útlého věku, započal své vzdělání v tomto směru až v devíti letech, kdy se začal učit hře na [[klavír]]. V roce [[1919]] byl přijat na konzervatoř, kde studoval klavír a skladbu. ▼

Konzervatorní studia absolvoval svou 1. symfonií f moll a ačkoli se poté nějaký čas živil klavírní hrou k němým filmům, již v roce [[1926]] byla tato skladba provedena Leningradskou filharmonií. Ve stejném roce napsal [[atonalita|atonální]] klavírní [[sonáta|sonátu]]. I v následujícím období let [[1927]]–[[1929]] vytvořil díla [[Avantgarda|avantgardního]] ražení (např. opera „Nos“ na [[Nikolaj Vasiljevič Gogol|Gogolovy]] texty). Současně vystupoval jako klavírní virtuóz a interpret hudby progresivních soudobých skladatelů, např. [[Sergej Prokofjev|Sergeje Prokofjeva]], [[Ernst Křenek|Ernesta Křenka]], [[Paul Hindemith|Paula Hindemitha]] a dalších. Získal též ocenění na soutěži pianistů ve [[Varšava|Varšavě]].▼

Počátkem 30. let zkomponoval balety ''Zlatý věk'' či ''Jasný potok'' a toto období vrcholilo operou „Lady Macbeth Mcenského újezdu“ ([[1932]]), jejíž hudba byla následně označena stalinskou kritikou za vulgárně naturalistickou. Proto nemohla být až do roku [[1961]] provedena ani následující 4. symfonie. Složil hudbu k filmům Vstřícný plán ([[1932]]), Dcery revoluce ([[1936]]) či Voločajevské dny ([[1937]]).▼

V dusném období stalinských čistek, při kterých zahynuli i jeho nejbližší přátelé a spolupracovníci (maršál Tuchačevskij, režisér Vsevolod Mejerchold) začal psát novou, sedmou symfonii. V době Hitlerova vpádu do Sovětského svazu byla dokončena její první věta. Další dvě věty napsal v obleženém [[Obležení Leningradu|Leningradu]], kterému ja symfonie věnována. Proto je [[Symfonie č. 7 (Šostakovič)|7. symfonie]] označována jako Leningradská. Šostakovič dílo dokončil v městě Kujbyševě ([[Samara]]), kam byl z obleženého Leningradu evakuován, a kde dílo mělo dne 5. března 1942 premiéru. Provedení orchestrem Velkého divadla řídil S. Samosud. V témže roce následovala první uvedení v Moskvě, Londýně, New Yorku, kde provedení řídil [[Arturo Toscanini|Arturo Toscanini.]] 9. srpna 1942 byla symfonie provedena v obleženém Leningradu. Partitura symfonie byla doručena letecky, hudebníci byli svoláni i z frontových linií. Toto provedení mělo ve městě, které už mělo být dobyto Hitlerem, nesmírný ideový význam. To vysoce oceňovali i spojenci v průběhu války. ▼

Od roku [[1943]] Šostakovič žil v Moskvě a stal se profesorem na konzervatoři. V jeho tvorbě se výrazně odrazily tragické válečné události (8. symfonie, 9. symfonie, houslový koncert a moll aj.). V únoru [[1948]] bylo Šostakovičovo dílo opět podrobeno stranické kritice a obviněno z formalismu, na což skladatel v té době reagoval zjednodušením struktury svých skladeb (Setkání na Labi, oratorium Píseň o lesích aj.). ▼

Na své vrcholné skladby opět navázal sérií poválečných symfonií, z nichž vyniká zejména 10., 13. a 14. symfonie. V roce 1963 měla premiéru opera Kateřina Izmailová, což byla nová redakce opery Lady Macbeth Mcenského újezdu. Z ostatních děl zaujímají dále důležité místo v jeho tvorbě např. písňové cykly ''Z židovské lidové poezie'' ([[1948]]), ''Satiry'' ([[1960]]), ''Suita na slova Michelangelova'' ([[1974]]) či ''Sonáta pro violu a klavír'', napsaná v posledním roce skladatelova života ([[1975]]). ▼

V roce [[1954]] obdržel titul národní umělec SSSR a Mezinárodní cenu míru.▼