Bitva u Moháče: Porovnání verzí

[[Soubor:CoA Pontifical States 02.svg|18px|znak Papežského státu]] [[Papežský stát]]<br />

[[Soubor:POL Przemysł II 1295 COA.svg|18px|znak Polského království]] [[Polské království]]

* [[Soubor:Flag of the Crimean Khanate.svg|22px|border|vlajka Krymského chanátu]] [[Krymský chanát]]

| velitel2 = [[Soubor:Coa Hungary Country History (14th century).svg|10px|znak Uherského království]][[Soubor:Insigne Cechicum.svg|10px|znak Českého království]][[Soubor:Croatia CoA 1990.svg|10px|znak Chorvatského království]] [[Ludvík Jagellonský]] †<br />[[Soubor:Coa Hungary Country History (14th century).svg|18px|znak Uherského království]] Pál Tomori †<br />[[Soubor:Coa Hungary Country History (14th century).svg|18px|znak Uherského království]] György Zápolský †

| síla2 = ~ cca 25 000 mužů<ref name="Čornej, Bělina, 116">{{Citace monografie | příjmení = Čornej | jméno = Petr | odkaz na autora = Petr Čornej | příjmení2 = Bělina | jméno2 = Pavel | odkaz na autora2 = Pavel Bělina | spoluautoři = a kol. | titul = Slavné bitvy naší historie | vydání = 1 | vydavatel = Marsyas | místo = Praha | rok = 1993 | strany = 116 | poznámky = [Dále jen: ''Čornej, Bělina''] | isbn = 80-901606-1-1}}</ref><br />~ 80 děl<ref name="Čornej, Bělina, 116" />

| síla1 = ~ cca 55 000 mužů<ref name="Čornej, Bělina, 116" /><br />~ minimálně 160 děl<ref name="Macek, 117">{{Citace monografie | příjmení = Macek | jméno = Josef | odkaz na autora = Josef Macek | titul = Jagellonský věk v českých zemích I.–II. díl | vydavatel = Academia | místo = Praha | rok = 2003 | strany = 317 | isbn = 80-200-0895-0}}</ref>

== Předehra ==

[[Soubor:Hans Krell 001.jpg|náhled|vlevo|Hans Krell: král Ludvík Jagellonský]]

Počátky expanze Osmanů směrem přes [[Černé moře]] na Balkán se datují k polovině 14.&nbsp;století. Jako první pocítili důsledky této rozpínavosti Bulhaři a po [[Bitva na Kosově poli|bitvě na Kosově poli]] také Srbové.<ref>Vybíral, s. 119.</ref> V dalších desetiletích se terčem osmanských nájezdů stalo pohraničí jižních Uher, jejichž panovníci zde proti stávajícímu ohrožení postupem času vybudovali nárazníkové pásmo, které se skládalo ze dvou souběžných pevnostních linií stojících v prostoru od [[Sedmihradsko|Sedmihradska]] po [[Jaderské moře]]. První pás fortifikací reprezentovaly [[Srem|Srijem]], [[Bělehrad]], Srebrenický banát, [[Šabac]], [[Banja Luka]], [[Jajce]] a [[Knin]], druhá linie se opírala o pevnosti [[Temešvár]], [[Bosanska Dubica|Dubica]], [[Bosanska Krupa|Krupa]], [[Bihač]] a [[Senj]].<ref>Vybíral, s. 121.</ref> Systém se osvědčil jako velmi odolná ochrana před vpády tureckých oddílů z příhraničních sandžaků, nicméně výdaje na udržování bojeschopnosti této protiturecké bariéry v průměru dosahovaly částky až 140&nbsp;000 zlatých ročně, což byla zhruba polovina ročního příjmu Uherské koruny.<ref>Vybíral, s. 121–123.</ref> Vysoké náklady v kombinaci s agresivní zahraniční politikou [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]] nakonec přivedly zemi k vyčerpání. Po roce 1490, kdy na uherský trůn dosedl český panovník [[Vladislav Jagellonský|Vladislav II. Jagellonský]], se proto panovnický dvůr v [[Budín (Budapešť)|Budíně]] rozhodl finanční tíseň vyřešit tím, že náklady na udržování balkánských pevností razantně sníží. Jako první bylo rozpuštěno stálé polní vojsko, došlo k zešťíhlení početního stavu posádek a stále méně peněz bylo vynakládáno na opravu hradeb a udržování dělostřeleckého vybavení.<ref>Vybíral, s. 122.</ref> I přes tuto nepříznivou situaci si král a jeho rada uvědomovali hrozbu z turecké strany a pokoušeli se zajistit alespoň nejnutnější výdaje. Zároveň účelově prodlužovali mírovou smlouvu s osmanskými sultány, jejichž zájmy byly počátkem 16.&nbsp;století obráceny k výbojům v Asii a severní Africe. Dohoda byla o tři roky prodloužena i v březnu 1519 na počátku panování Ludvíka Jagellonského, nicméně zůstávalo jen otázkou času, než muslimský soused změní priority ve své zahraniční politice.<ref>Vybíral, s. 122–124.</ref> K tomuto obratu došlo za panování sultána Süleymana&nbsp;I., který se po vzoru svých předků považoval za dědice odkazu [[Alexandr Veliký|Alexandra Velikého]] a cítil se zavázán k dobytí Uher, které pokládal za součást [[Starověká Makedonie|starověké Makedonie]].<ref>Vybíral, s. 127.</ref> Svou útočnou mezinárodní strategii začal naplňovat již v prvním roce panování, kdy nařídil oblehnout chorvatskou pevnost Jajcu a zároveň vypravil do Budína posla Behrama, jenž přivážel nový návrh prodloužení mírové smlouvy. Ačkoli se uherským ozbrojencům podařilo fortifikaci ubránit, mocnáři v Budíně vyhodnotili sultánův postup jako nepřijatelný, uvrhli Behrama do vězení a začali hledat pomoc v cizině.<ref>Vybíral, s. 128.</ref> Toto jednání ovšem osmanskému panovníkovi umožnilo [[casus belli]] prezentovat jako pomstu za ''urážky a křivdy'', kterých se proti němu dopustila uherská královská vláda, jež ''pyšně'' odmítla návrh nové mírové smlouvy a vsadila do vězení jeho posla. Přesto se jednalo o cílenou propagandu, která byla určena nejen pro muslimskou veřejnost, ale i evropským protivníkům a pouze maskovala Süleymanovy dobyvatelské tendence.<ref>Vybíral, s. 125 a 128.</ref>

 

K dalším útočným akcím za severní hranice dal osmanský sultán povel na jaře 1521. Využil tristního stavu balkánského obranného systému i chaotických poměrů v Jagellonské monarchii a v rámci bojových operací se mu podařilo dobýt pevnosti Šabac a Bělehrad. Posléze nechal většinu svých vojáků odtáhnout zpět na domovské území a všeobecně očekávalo, že příštího roku bude ofenzíva opět obnovena. K druhému tažení do Uher však došlo až o pět let později, neboť Süleymanovu pozornost si nejprve vyžádalo povstání v [[Sýrie|Sýrii]] (1521), posléze půlroční obléhání [[Rhodos]]u (1522) a nakonec rebelie v Egyptě (1524–1525).<ref>Vybíral, s. 163.</ref> Přípravy ke vpádu do Evropy byly zahájeny v prosinci 1525, z tábora v [[Edirne]] vytáhl osmanský sultán na začátku května následujícího roku.<ref>Vybíral, s. 166.</ref> Vojsko postupovalo směrem k [[Plovdiv]]u na [[Sofie|Sofii]], odkud se vojáci po několikadenním odpočinku vydali k [[Niš]]i.<ref>Vybíral, s. 164.</ref> 30.&nbsp;června dorazily prvosledové oddíly pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši k Bělehradu a 12.&nbsp;července se již turecká armáda nacházela před [[Petrovaradín]]em, který byl bez boje obsazen 28.&nbsp;července.<ref name="Čornej, Bělina, 113">Čornej, Bělina, s. 113.</ref>

 

== Vojska ==

=== Uherské království ===

O početních stavech uherského vojska zanechali soudobí kronikáři poměrně shodné údaje. Kancléř Brodarić hovoří o 24&nbsp;000 mužích, papežský legát Burgi o 25–30&nbsp;000. Pokud bude opomenuta srpnová zpráva ze Záhřebu do Benátek hovořící až o 109&nbsp;000 vojácích,<ref name="Macek, 117" /> přidržují se těchto odhadů i současní odborníci, kteří předpokládají, že Ludvík Jagellonský u Moháče velel maximálně 25&nbsp;000 ozbrojencům. Z tohoto počtu asi 8000 bojovníků pocházelo ze zahraničí, zejména pak z Čech, Moravy a Slezska,<ref name="Fučík, Havel, Pernes, 11" /> bitvy se však účastnilo i 1500 polských jezdců v čele s Leonardem Gnojenským, papežská pěchota vedená Hannibalem z Cypru<ref>Vybíral, s. 169.</ref> a žoldnéři ze Španělska, Itálie, Německa a Chorvatska.<ref name="Macek, 117" /> Zbytek vojska tvořily družiny jednotlivých uherských magnátů a další příslušníci šlechtické hotovosti. K nejkvalitnějším vojákům patřili především příslušníci těžké jízdy a žoldnéři, kteří měli jak vojenský výcvik, tak zkušenosti z předešlých bojů.<ref>Vojenské dějiny Československa, s. 331.</ref> Sám Ludvík Jagellonský opustil Budínský hrad s družinou, jejíž předvoj tvořilo asi 600 českých, moravských a slezských žoldnéřů na válečných vozech. Za nimi postupovalo 2500 příslušníků uherské a polské lehké jízdy, které následovalo 600 těžkooděných jezdců pod velením Ambrože Sarkányho a kancléře Brodariće. Za tímto oddílem se přesouvala panovníkova pěší garda a samotného krále obklopovalo padesát vybraných německých [[lancknecht]]ů.<ref>Vybíral, s. 168.</ref> Celkově lze předpokládat, že se Uherské vojsko skládalo z 10&nbsp;000 pěšáků a 15&nbsp;000 jezdců<ref>Vojenské dějiny Československa, s. 341.</ref> a podporovalo jej 80–85 děl. Kázeň tohoto uskupení nebyla valná a oddílům chyběla vzájemná souhra i secvičenost.<ref>Pernes, Fučík, Havel, s. 10.</ref>

 

 

== Příchod Osmanů ==

Hlavní tábor turecké armády se ráno 29.&nbsp;srpna 1526 nacházel na severním břehu říčky Karašica, v místech dnešních osad Branjina a Branjin Vrch, ležících zhruba deset kilometrů od budoucího bojiště. Po předchozím celodenním odpočinku dostali vojáci rozkaz být připraveni vyrazit proti nepříteli již v pět hodin ráno. Na sever směrem k Moháči postupovali v bojové sestavě, jejich pochod byl ovšem značně namáhavý, neboť deště z předchozích dní rozmáčely všechny cesty a voda z blízkých řek a potoků se vylila z břehů.<ref name="Vybíral, 16" /> Do bláta se tak bořily nejen nohy vojáků a koní, ale také kola na lafetách zhruba tří set děl. Na nejvýraznější potíže však narazily jednotky na pravém křídle, kde byl dislokován třicetitisícový [[Anatolie|anatolský]] sbor pod velením anatolského beglerbega Behrama Paši, kterému cestu zablokovaly rozsáhlé úseky zaplavené rozvodněným Dunajem. Celé uskupení nakonec muselo počkat, než kolem něj projdou středové formace, pak odbočilo západním směrem a opět se snažilo dosáhnou určených pozic. Komplikace při přesunu se nevyhnuly ani předvoji tvořenému rumelijskými jednotkami{{#tag:ref|Vojáci z území evropské části osmanské říše rozkládající se zhruba na území dnešního Řecka a Makedonie.<ref name="Vybíral, 17">Vybíral, s. 17.</ref>|group=pozn.}} pod velením sultánova přítele velkovezíra Ibrahima Paši, který na výšinu nad Földvárem dorazil krátce před polednem. Hlavní síly Süleymanova vojska, janičáři a sipahiové, dosáhly stejné pozice asi s dvouhodinovým zpožděním a Anatolci až kolem třetí hodiny odpolední.<ref name="Vybíral, 17" />

 

== Manévry uherského vojska ==

[[Soubor:Bánlaky a mohácsi csata.jpg|náhled|vpravo|Mapa bojiště a bojových operací]]

Vojsko Ludvíka Jagellonského se začalo řadit k bitvě již brzy po rozbřesku a ranní modlitbě. Krátce na to mladý král spolu s [[Palatin (Uhry)|palatinem]] (uherským místokrálem) Štěpánem Báthorym provedl přehlídku vojáků, kteří mladému panovníkovi nadšeně složili slavnostní slib, že budou ''odhodláni podstoupit krajní nebezpečí i smrt pro vlast, víru a své rodiny a svobodu''.<ref>Vybíral, s. 22–23.</ref> Tento spontánní projev odhodlání vyjadřující mimořádnou obětavost a ochotu bojovat až do krajnosti zcela korespondoval s plánem, jenž vypracoval vrchní hejtman vojska Pál Tomory, který si dobře uvědomoval slabiny shromážděných sborů, nicméně zůstával věrný názoru, že povinností křesťana je bojovat proti pohanům bez ohledu na okolnosti.<ref name="Čornej, Bělina, 116" /> Vzhledem k početnímu přečíslení protivníka mu ani nezbylo než počítat s naprostým odhodláním svých mužů a vše nasvědčuje tomu, že připravený záměr ve značné míře spoléhal na šťastnou náhodu.<ref>Vybíral, s. 203.</ref>

 

Hlavní vojenské síly osmanského sultána se začaly na hřebenu nad Földvárem objevovat v prvních odpoledních hodinách. Ačkoliv se Pál Tomory pokoušel volbou postavení získat nad protivníkem východu, v této chvíli se projevila slabina jeho pozice. Reálné předpoklady, že se řady útočících nepřátel pochodem přes těžký terén značně naruší, znevažovala skutečnost, že osmanské vojsko na výšině mělo o rozmístění křesťanských oddílů dokonalý přehled, zatímco uherskému velení se o dění za jižním zenitem nedostávalo žádných informací.<ref name="Čornej, Bělina, 116" /> Pokud jde o konkrétní podobu dispozic pro bitvu, záměrem kaločského arcibiskupa bylo vylákat osmanské předsunuté jednotky k neuváženému výpadu a posléze je rozdrtit jedním rozhodným úderem. Spoléhal se zejména na okolnost, že prchající vojáci způsobí paniku v celém protivníkově vojsku, avšak jednotky z Rumelie, které se na bojišti objevily jako první, se k útoku strhnout nedaly. Pálu Tomorymu proto nezbylo než vyčkat, dokud na planinu před ním nesestoupí uskupení právě tolika nepřátel, jež by jeho oddíly dokázaly spolehlivě rozprášit, aniž by Süleyman&nbsp;I. dokázal uplatnit početní převahu.<ref>Vybíral, s. 30.</ref>

 

Vzhledem k tomu, že ani po poledni nezačali Osmané vyvíjet výraznější aktivitu, rozhodl se znuděný Ludvík Jagellonský, že se i s doprovodem vrátí zpět do tábora u Moháče. V tu chvíli se daleko na pravém křídle uherského vojska objevilo poměrně velké uskupení protivníkovy jízdy, které se zanedlouho ztratilo směrem na severozápad. Arcibiskup Pál Tomory došel k závěru, že jde o další z klamných výpadů, jakých vojsko zažilo v předchozích dnech několik, vyslal proto 600 husarů a několik desítek lehkých jezdců, aby se záměr protivníkova taktického manévru pokusili odhalit. Velení nad oddílem bylo svěřeno Kašparu Ráskayovi, Valentinu Törokovi a Janu Kállayovi, šlechticům, kteří byli již dříve pověření přímou ochranou krále.{{#tag:ref|Kašpar Ráskay se z prestižních důvodů odmítal této akce zúčastnit, učinil tak až na přímý pokyn krále.<ref name="Vybíral, 31">Vybíral, s. 31.</ref>|group=pozn.}} Ačkoliv nebylo vyloučeno, že cílem turecké aktivity je uherské ležení, král se nevzdal svého původního záměru a zamířil k Moháči. Když se o odjezdu Ludvíka Jagellonského dozvěděl Pál Tomory, okamžitě spolu s Györgem Zápolským vyrazil v jeho stopách. V tu chvíli začaly z výšiny nad Földvárem sestupovat formace osmanské jízdy a pěchoty.<ref name="Vybíral, 31" /> Velitelé křesťanského vojska se v první chvíli domnívali, že zanedlouho budou nuceni čelit hlavnímu úderu, protivník však namísto šikování k bitvě začal ihned po příchodu na planinu budovat opevněný tábor a rozmisťovat svá děla, která jejich obsluhy vzájemně pospojovaly řetězy.<ref>Vybíral, s. 32 a 43.</ref>

 

 

== Bitva ==

Jako první sled Turků zaútočily asi hodinu po&nbsp;poledni nepravidelné rumélijské jednotky. Uherské pravé křídlo útok odvrátilo a vydalo se do protiútoku. Rumélijci se dali na útěk a zbytek osmanské armády ustoupil. Uhři a&nbsp;další křesťané vyrazili za&nbsp;nimi v&nbsp;porušené sestavě&nbsp;-&nbsp;jízda se vzdálila pěchotě. Na&nbsp;jejich pravé křídlo v&nbsp;těch chvílích zaútočila lehká islámská jízda a uherský protiútok byl zastaven jednotkami druhého sledu. Bojovaly už i&nbsp;uherské jízdní zálohy. V&nbsp;tuto chvíli probíhal tvrdý nerozhodný boj a&nbsp;také vyrazil třetí sled složený ze&nbsp;[[Sulejman I.|Sulejmanovy]] osobní gardy&nbsp;-&nbsp;zkušených a&nbsp;kvalitních [[janičář]]ů. Bitva probíhala už asi hodinu. Příchod janičárů znamenal obrat bitvy. Uherské oddíly se začaly rozpadat a&nbsp;z&nbsp;nejvytíženějšího pravého křídla křesťanské armády začali utíkat první vojáci. Na&nbsp;bojiště navíc ještě dorazila skupina, která uherskou armádu obešla. Uherské vojsko bylo poraženo, rozehnáno, bojovaly už jen jeho zbytky. Král Ludvík při&nbsp;útěku utonul v&nbsp;[[bažina|bažinách]]. Na&nbsp;obou stranách byly ztráty skoro stejné&nbsp;-&nbsp;16&nbsp;000 mužů, pro uherskou armádu to znamenalo drtivou porážku. Tato velmi důležitá bitva trvala sotva tři hodiny.

 

== Důsledky ==

Ludvíkovi hodně uškodilo, že třetina jeho armády (zemská hotovost), v čele s [[Jan Zápolský|Janem Zápolským]] (8000 Uhrů a 5000 Chorvatů), zůstala u [[Segedín]]a a nestihla se dostavit na bojiště včas. Výsledkem bitvy nebyl jen počátek hegemonie Turků v [[Uhersko|Uhersku]] (kteří rychle postupovali směrem na sever až k dnešnímu [[Slovensko|Slovensku]]), ale i vymření českouherské větve [[Jagellonci|Jagellonců]].