Ústava Spojených států amerických: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m →Dělení moci: typo dle ŽOPP od CCCVCCCC z 7. 8. 2016, replaced: navrhnut → navržen za použití AWB |
m odkazy |
||
Řádek 397:
== Soudní přezkoumání ústavnosti ==
Způsob, jakým je Ústava chápána, je ovlivňován soudními rozhodnutími, zvláště pak rozhodnutími [[Nejvyšší soud Spojených států amerických|Nejvyššího soudu]]. Tato rozhodnutí jsou označována jako [[precedens|precedenty]]. Roku 1803 si William Marbury, jmenovaný právě končícím prezidentem Johnem Adamsem do funkce smírčího soudce, stěžoval u Nejvyššího soudu na ministra zahraničí [[James Madison|Jamese Madisona]], že zabránil, aby mu bylo jmenování doručeno, takže nemohlo vstoupit v platnost. Svou stížnost opíral o ustanovení tzv. {{Cizojazyčně|en|[[Judiciary Act (1789)|Judiciary Act]]}} z roku 1789, ovšem soud ji zamítl [[Marbury vs. Madison|revolučním rozhodnutím]], v němž toto ustanovení označil za protiústavní, čímž položil základ doktríny soudního přezkoumání ústavnosti.<ref name="TindallShi3" />
Právo soudního přezkoumání dává Nejvyššímu soudu moc přezkoumat federální zákony, nařízení exekutivních orgánů i zákony jednotlivých států a rozhodnout, zda neodporují ústavě, případně zrušit jejich platnost, pokud je shledá neústavními. Soudní přezkoumání zahrnuje také pravomoc Nejvyššího soudu vysvětlovat význam ustanovení Ústavy při jejich aplikaci na konkrétní případy. Od té doby Nejvyšší soud během zkoumání nejrůznějších případů, od vládní regulace rádií a televizí po práva obviněných zločinců, již mnohokrát změnil způsob, jakým mají být interpretována ustanovení Ústavy, a to aniž by k vlastnímu textu Ústavy byl přijat jakýkoliv dodatek.<ref name="Monarch"/>
Různé zákony přijímané k naplnění ustanovení Ústavy, nebo ty, které je dále přizpůsobují měnícím se podmínkám, rozšiřují a nepatrným způsobem také mění význam, jaký je přikládán ústavnímu textu. Do určité míry mají podobný účinek také vyhlášky a nařízení mnoha federálních vládních úřadů. Pokud však dojde ke zpochybnění ať už [[Kongres Spojených států amerických|Kongresem]] přijatého zákona nebo vládního nařízení, je to právě soudní systém, který s konečnou platností rozhodne, zda jde o Ústavou přípustný akt. Tato pravomoc není Nejvyššímu soudu dána Ústavou výslovně, ale spíše z ní vyplývá a v průběhu let byla dále posílena zvyklostmi a tradicí.<ref name="Monarch"/> Tento koncept, často označovaný termínem „živá ústava“ (''{{Cizojazyčně|en|living constitution}}''), podle nějž se její výklad postupem času vyvíjí, často i zcela jiným směrem, než jak zamýšleli její tvůrci, má však i své odpůrce. Například soudce Nejvyššího soudu [[Antonin Scalia]] roku 2001 prohlásil, že podobně jako Madison vykládá text Ústavy tak, jak byl zamýšlen v době svého napsání.<ref name="Scalia"/>
Nejvyšší soud také dal najevo, že jakmile jednou byl přijat názor (ať už Kongresem nebo soudy), že se ustanovení Ústavy týkají určité oblasti, jde o rozhodnutí nezvratné. Pokud by totiž složky politické moci mohly platnost Ústavy libovolně uznávat či rušit, vedlo by to k režimu, v němž by právě ony, a nikoliv soud, rozhodovaly o tom, co je zákonné.{{#tag:ref|Soudní spor Downes v. Bidwell, 182 U.S. 244, 261 (1901), během nějž soud komentoval dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sporech Loughborough v. Blake, 18 U.S. (5 Wheat.) 317 (1820) a Rasmussen v. Spojené státy, 197 U.S. 516, 529–530, 536 (1905),<ref name="DownesBidwell" /> že jakmile jednou byl přijat názor, že se ustanovení Ústavy týkají určité oblasti, jde o rozhodnutí nezvratné. Během sporu Boumediene v. Bush, 553 U.S. 723 (2008)<ref name="BoumedieneBush"/> zase soud konstatoval, že jakmile jednou byla platnost Ústavy formálně rozšířena Kongresem na nějaké teritorium, ani Kongres, ani teritoriální zákonodárství nemohou přijímat zákony, které by s ní nebyly konzistentní. Ústava zaručuje Kongresu a prezidentovi pravomoc získávat teritoria, zbavovat se jich či jim vládnout, ovšem nedává jim pravomoc rozhodovat, kdy a kde platí její ustanovení.|group="p"}}
| |||