Verze z 9. 10. 2016, 18:09 editovat Zbrnajsem (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 31 547 editací →‎Zlatý věk divadla: linky ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 25. 11. 2016, 17:52 editovat zrušit editaci VitVit (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 43 721 editací + infobox, celkové úpravy hesla, fix předložek, přidány fotografie Přejít na další porovnání →
Řádek 1: {{Infobox - divadlo \| název = Teatro San Carlo \| obrázek = Napoli - Teatro San CarlodaViaSanCarlo.jpg \| popisek = Teatro San Carlo \| stát = {{vlajka a název\|Itálie}} \| místo = [[Neapol]] \| typ = profesionální divadlo \| zaměření = Opera, činohra, koncerty, divadelní muzeum \| scény = \| zřizovatel = [[Karel III. Španělský\|Karel III. Neapolský]] \| styl = \| architekt = [[Giovanni Antonio Medrano]], [[Antonio Niccolini\|Antoniem Niccolinim]] (přestavba) \| doba stavby = \| datum otevření = [[1737]] \| přestavby = po [[Druhá světová válka\|druhé světové válce]], 2008–2009 \| ředitel = \| umělecký šéf = \| adresa = '''Teatro San Carlo'''<br /> Via San Carlo 98/F<br />80132 Napoli \| web = http://www.teatrosancarlo.it \| commons = Category:Teatro San Carlo (Naples) }} [[Soubor:San Carlo Opera House.jpg\|thumb\|200px\|Průčelí divadla]] '''Real Teatro di San Carlo''', známé spíše jen jako '''Teatro (di) San Carlo''', je [[~~Neapol\|neapolský~~neapol]]ský operní dům, nejstarší nepřetržitě provozovaná veřejná opera na světě. Byla otevřena v  roce [[1737]], desítky let před [[Milán\|~~milánskou~~milánským]] [[La Scala\|LaTeatro ~~Scalou~~alla Scala]] (1778) či [[Benátky\|benátským]] divadlem [[Teatro La Fenice]] (1792). [[Soubor:San carlo panoram.JPG \|thumb\|200px\|Hlediště divadla]] == Založení divadla == Stavbu divadla objednal ~~španělský~~neapolský král [[Karel III. Španělský]], aby obohatil ~~Neapol~~město ~~novým~~o nové a ~~větším~~větší divadlem, než bylo tehdejší chátrající a ~~příliš malé~~nedostačující divadlo ''San Bartolomeo'' z  roku [[1621]]. Divadlo navrhl architekt [[Giovanni Antonio Medrano]] a dosavadní ředitel divadla ''San Bartolomeo'' Angelo Carasale. Hlediště bylo 28,6 m dlouhé a 22,5 m široké. Mělo 184 lóží uspořádaných do šesti pořadí a královskou lóži pro 10 osob. V divadle bylo 1379 sedadel a spolu s místy k stání bylo schopno pojmout více než 3 000 diváků. Stalo se tak největším operním divadlem na světě. Bylo slavnostně otevřeno 4. listopadu 1737 na královy jmeniny operou [[Domenico Sarro\|Domenica Sarra]] ''Achille in Sciro'' na libreto [[Pietro Metastasio\|Pietra Metastasia]]. Král byl stavbou nadšen a veřejně před zahájením představení architektovi poděkoval. Při té příležitosti požádal architekta, zda by nebylo možné propojit divadlo chodbou se sousedícím královským palácem, aby mohl nerušeně přicházet a odcházet. Než představení skončilo byla chodba hotova, včetně osvětlení a vytapetování. Hlediště bylo 28,6 m dlouhé a 22,5 m široké. Mělo 184 lóží uspořádaných do šesti pořadí a královskou lóži pro 10 osob. V divadle bylo 1379 sedadel a spolu s místy k stání bylo schopno pojmout více než 3 000 diváků. Stalo se tak největším operním divadlem na světě. Bylo slavnostně otevřeno 4. listopadu 1737 na královy jmeniny operou [[Domenico Natale Sarro\|Domenica Sarra]] ''Achille in Sciro'' na [[libreto]] [[Pietro Metastasio\|Pietra Metastasia]]. Král byl stavbou nadšen a veřejně před zahájením představení architektovi poděkoval. Při té příležitosti požádal architekta, zda by nebylo možné propojit divadlo chodbou se sousedícím královským palácem, aby mohl nerušeně přicházet a odcházet. Než představení skončilo byla chodba hotova, včetně osvětlení a vytapetování. Zpočátku se v divadle hrála výhradně [[opera seria]] umělců [[Neapolská operní škola\|neapolské operní školy]]. Jednalo se především o díla skladatelů [[Leonardo Leo]], [[Nicola Porpora]], [[Leonardo Vinci]], [[Johann Adolf Hasse]], [[Gaetano Latilla]], [[Niccolò Jommelli]], [[Baldassare Galuppi]], [[Niccolò Piccinni]], [[Antonio Sacchini]], [[Carlo Broschi]], [[Tommaso Traetta]], [[Giacomo Tritto]], [[Giovanni Paisiello]] a Domenico Sarro. Komické opery stylu [[opera buffa]] se hrály v jiných neapolských divadlech, jako bylo [[Teatro Mercadante]] (v té době s názvem "Fondo dei Lucri "), [[Teatro San Bartolomeo]] nebo [[Teatro dei Fiorentini]]. Jak postupně rostla prestiž divadla přilákalo osobnosti mezinárodního věhlasu. V roce 1752 se na této scéně konala světová premiéra opery ''[[La clemenza di Tito (Mozart)\|La clemenza di Tito]]'' [[Christoph Willibald Gluck\|Christopha Willibalda Glucka]]. Své opery ''Catone in Utica'' (1761) a ''l'Alessandro nell'Indie'' (1762) zde představil [[Johann Christian Bach]]. Svá díla zde uvedli i [[Josef Mysliveček]], [[Georg Friedrich Händel]], [[Joseph Haydn]] a [[Johann Adolf Hasse]] (který do Neapole dokonce přesídlil).▼ ▲Zpočátku se v  divadle hrála výhradně [[opera seria]] umělců [[Neapolská operní škola\|neapolské operní školy]]. Jednalo se především o  díla skladatelů [[Leonardo Leo]], [[Nicola Porpora]], [[Leonardo Vinci]], [[Johann Adolf Hasse]], [[Gaetano Latilla]], [[Niccolò Jommelli]], [[Baldassare Galuppi]], [[Niccolò Piccinni]], [[Antonio Sacchini]], [[Farinelli\|Carlo Broschi]] (Farinelli), [[Tommaso Traetta]], [[Giacomo Tritto]], [[Giovanni Paisiello]] a [[Domenico Natale Sarro]]. Komické opery stylu [[opera buffa]] se hrály v  jiných neapolských divadlech, jako bylo [[Teatro Mercadante]] (v  té době s  názvem "Fondo dei Lucri "), [[Teatro San Bartolomeo]] nebo [[Teatro dei Fiorentini]]. Jak postupně rostla prestiž divadla přilákalo osobnosti mezinárodního věhlasu. V  roce 1752 se na této scéně konala světová premiéra opery ''[[La clemenza di Tito (Mozart)\|La clemenza di Tito]]'' [[Christoph Willibald Gluck\|Christopha Willibalda Glucka]]. Své opery ''Catone in Utica'' (1761) a ''l'Alessandro nell'Indie'' (1762) zde představil [[Johann Christian Bach]]. Svá díla zde uvedli i [[Josef Mysliveček]], [[Georg Friedrich Händel]], [[Joseph Haydn]] a [[Johann Adolf Hasse]] (který do Neapole dokonce přesídlil). V roce 1799, po dobu tzv. [[Parthenopská republika\|Parthenopské republiky]], neslo divadlo název ''Teatro Nazionale di San Carlo'', ale po její porážce se vrátilo ke starému názvu.▼ ▲V  roce 1799, po dobu tzv. [[Parthenopská republika\|Parthenopské republiky]], neslo divadlo název ''Teatro Nazionale di San Carlo'', ale po její porážce se vrátilo ke starému názvu. [[Soubor:Teatro San Carlo-Naples-after 13 Feb 1816 fire.jpg\|thumb\|200px\|Divadlo po požáru 13. února 1816]] Řádek 15 ⟶ 38: == Zlatý věk divadla == [[Soubor:Teatro-SanCarlo 1830.jpg\|thumb\|200px\|Divadlo v roce 1830.]] Na příkaz krále [[Ferdinand I. Neapolsko-Sicilský\|Ferdinanda IV.]] byla přestavba divadla architektem [[Antonio Niccolini\|Antoniem Niccolinim]] provedena během 10 měsíců. Hlediště bylo přestavěno do tradiční podkovovité podoby s  1  444 sedadly a proscéniem šířky 33,5 m a výšky 30 m. Jeviště bylo hluboké 34,5 m. Divadlo bylo otevřeno 12. ledna 1817 operou německého skladatele [[Johann Simon Mayr\|Johanna Simona Mayra]] ''Il sogno di Partenope''. V  letech 1815–1822 byl uměleckým ředitelem a hlavním skladatelem [[~~Gioachino~~Gioacchino Rossini]]. V  této době zkomponoval pro divadlo deset oper: (''[[Alžběta, královna anglická]] (Elisabetta, ~~regina~~Regina d'Inghilterra)'' (1815), ''[[Noviny (opera)\|Noviny]] (La gazzetta)'', ''[[Othello (Rossini)\|Othello]] (Otello, ossia il Moro di Venezia'' (1816), ''[[Armida (Rossini)\|Armida]]'' (1817), ''[[Mojžíš v Egyptě]] (Mosè in Egitto)'', ''Ricciardo e Zoraide'' (1818), ''Ermione'', ''Bianca e Falliero'', ''Eduardo e Cristina'', ''La donna del lago'' (''[[Jezerní paní (opera)\|Jezerní paní]])'', (1819), ''Maometto II ([[Mohamed II. (opera)\|Mohamed II.]])'' (1820) a ''Zelmira'' (1822). Nástupcem Rossiniho se stal nejprve krátce [[Giovanni Pacini]] a po něm ještě v  roce 1822 [[Gaetano Donizetti]]. Jako umělecký ředitel královských operních domů působil Donizetti až do roku 1838. Zkomponoval zde 16 oper, mezi nimi i slavná díla jako ''[[~~Maria~~Marie ~~Stuarda~~Stuartovna (opera)\|Marie Stuartovna]] (Maria Stuarda)'' (1834), ''[[Roberto Devereux]]'' (1837), ''Poliuto'' (1838) a ''[[Lucie z Lammermooru\|Lucia di Lammermoor]]'' (1835). [[Giuseppe Verdi]] uvedl zde v  roce 1841 svou operu ''Oberto Conte di San Bonifacio''. V  roce 1845 měla zde premiéru také opera ''Alzira'' a v roce 1849 další Verdiho dílo ''Luisa Miller''. Pro Teatro San Carlo psal původně i operu, která se měla jmenovat ''Gustavo III.'' Po zásahu cenzora musel operu přepracovat. Nová verze pak byla uvedena v  [[Řím]]ě pod názvem ''[[Maškarní ples (opera)\|Un ballo in maschera]] (Maškarní ples)'' a stala se jednou z nejhranějších Verdiho oper. Z  dalších významných skladatelů té doby zde mj. [[Vincenzo Bellini]] uvedl svou operu ''Bianca e Fernando''. V  roce 1844 získalo hlediště pod vedením Niccoliniho, jeho syna Fausta a Francesca Maria dei Giudice nový vzhled. Dostalo své od té doby tradiční červené a zlaté zbarvení. Na návrh Verdiho bylo v  roce 1872 zřízeno orchestřiště a v  roce 1890 zavedeno elektrické osvětlení. V  této podobě pak divadlo existovalo až do roku 1943, kdy bylo poškozeno při bombardování za [[Druhá světová válka\|druhé světové války]]. == Úpadek a znovuzrození == [[Risorgimento\|Sjednocením Itálie]] v  roce 1861 ztratila Neapol postavení hudebního centra země a vedoucím operním domem Itálie se stala [[La Scala]] v  [[Milán]]ě. Úbytek příjmů ze vstupného vedl v  roce 1874 k  dočasnému uzavření opery. Na přelomu století však došlo ke znovuzrození, o  které se zasloužili zejména skladatelé [[Verismus\|veristických]] oper [[Giacomo Puccini]], [[Pietro Mascagni]], [[Ruggero Leoncavallo]], [[Umberto Giordano]] a [[Francesco Cilea]]. Na konci 19. století byl vytvořen vlastní symfonický orchestr pod vedením Giuseppe Mattucciho, který dosáhl vynikající úrovně a přitahoval zájem takových osobností jako byli dirigent [[ Arturo Toscanini]], či skladatelé [[Pietro Mascagni]] a [[Richard Strauss]]. == Divadlo po 2.druhé světové válce == [[Soubor:Teatr San Carlo Neapol.jpg\|thumb\|200px\|Vstup do divadla]] Během 2.druhé světové války bylo divadlo poškozeno bombardováním. Hned po osvobození Neapole v  říjnu 1943 zorganizoval Peter Francis z britského královského dělostřelectva základní opravy a o  tři týdny později bylo divadlo znovu otevřeno hudební revuí. První operní představení, Pucciniho [[Bohéma (Puccini)\|Bohéma]], se konalo 26. prosince 1943. V  letech 2008–2009 prošlo divadlo novou rekonstrukcí, při níž byla zmodernizována jevištní technika, zavedena vzduchotechnika a přestavěny i prostory pro diváky včetně výzdoby. Opera byla v nové podobě otevřena 27. ledna 2010 [[Wolfgang Amadeus Mozart\|Mozartovou]] operou [[La clemenza di Tito (Mozart)\|La clemenza di Tito ]] nastudovanou k  254 výročí skladatelova narození. 1. října 2011 bylo v  sousedství divadla otevřeno muzeum zvané MEMU (zkratka pro "paměť" a "muzeum"), které dokumentuje historii divadla San Carlo a italské opery vůbec. == Literatura ==

Teatro San Carlo: Porovnání verzí