Tocharské jazyky: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m →‎Literatura: rozdělení zdrojů
m bráhmí
Řádek 2:
Vymřelý '''tocharský jazyk''' patří do rodiny [[Indoevropské jazyky|indoevropských jazyků]] a mluvilo se jím v národě [[Tocharové|Tocharů]] ve druhé polovině prvního tisíciletí n.l. v [[Tarimská pánev|Tarimské pánvi]] v dnešní Ujgurské AO Xinjiang ([[Sin-ťiang]]) na úplném severozápadě [[Čína|Číny]].
 
Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 [[fragment]]ů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem [[Brahmibráhmí]] a z 90 % jsou to překlady a zpracování [[Buddhismus|buddhistických]] [[sanskrt]]ových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům [[Emil Sieg|Emilu Siegovi]] a [[Wilhelm Siegling|Wilhelmu Sieglingovi]] poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.
 
Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy [[klášter]]ů, obchodní [[dokument]]y, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.