Verze z 22. 9. 2014, 19:27 editovat Lusas (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 5 091 editací m -Kategorie:Knihovnictví; +Kategorie:Správa knihovního fondu za použití HotCat ← Přejít na předchozí porovnání		Verze z 11. 8. 2016, 14:14 editovat zrušit editaci Marv1N (diskuse \| příspěvky) Prověření uživatelé 18 176 editací dopl. Přejít na další porovnání →
Řádek 1: '''Provenienční princip''' je [[princip]], kterým se řídí moderní archivnictví, tedy shromažďování (budoucích) archiválií a jejich následné třídění, s menším užitkem může být také využito i v jiných institucích (knihovnách a muzeích). Princip spočívá v respektování původu ([[provenience]]), to znamená, že – podle české terminologie – [[archivní fond]]y mají zachovat celistvost a organickou strukturu, kterou jim vtiskl původce. Předchůdce provenienčního principu se objevil v instrukci francouzského ministerstva vnitra z roku 1841 ohledně pořádání departamentních a komunálních archivů. Zde se objevuje tzv. ~~„respect~~„[[respect des ~~fonds“~~fonds]]“, tedy je nařízeno zachovat a nedělit převzaté celky. K rozpracování respect des fonds došlo v rámci tzv. holandské archivní teorie publikované roku 1898, kterou připravili tři nizozemští archiváři [[Samuel Muller]], [[Johan Adrian Feith]] a [[Robert Fruin]]. Zde ~~byla~~byl ještě přidán požadavek na rekonstruování fondu podle registratury původce (registraturní princip). V roce 1910 byl přijat provenienční princip na mezinárodním kongresu archivářů v Bruselu. == Formulování principu == Při starším pořádáním archivů se zhusta uplatňoval tzv. [[pertinenční prinicp]] (vztahový), kdy se archivem získaným archiváliím vtiskl nový vztahový systém (doposud podstata schraňovaného materiálu takto uspořádaného lze nalézt v [[Archiv Národního muzea\|Archivu Národního muzea]], nově manipulovány byly tzv. Stará a Nová manipulace Národního archivu). Zatímco v moderním muzejnictví i knihovnictví tento princip (pořádání muzejní sbírky a knihovního fondu) hraje důležitou roli doposud, v archivnictví se ukázal jako nedostatečný. Pokusy respektovat systém původní spisovny se objevil např. v provinciálním archivu v Magdeburgu v roce 1816. V roce 1838 formuloval francouzský archivář [[Natalis de Wailly]] princip „[[respect des fonds]]“ (v roce 1841 ukotven v instrukci, podle které se mělo pracovat s departementními a komunálními archivy). Zde bylo především zdůrazněno, že fond je živým produktem činnosti instituce (což je třeba respektovat). Výraz [[provenience]] použil pruský archivář [[Heinrich von Sybel]] v instrukci z roku 1881. Jako komplexní princip potom byl formulován nizozemskými archiváři v příručce roku 1898. Zde byly definovány dvě zásady: 1) samostatnost a nedělitelnost archivního fondu a 2) vnitřní uspořádání dokumentů ve fondu.<ref>SULITKOVÁ, Ludmila. Archivnictví a spisová služba: Archivní teorie a metodika. Filozofická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem, s. 25. [http://ff.ujep.cz/archivnictvi/archivni_teorie.pdf]</ref> Nizozemci vlastně nerozlišovali mezi spisovnou a archivem (archivním fondem), což (v striktním výkladu principu) práci archiváře dosti svazovalo a v praxi přinášelo jisté problémy. Proto německý archivní teoretik [[Adolf Brenneke]] navrhl tzv. volný provenienční princip, který umožňuje nově uspořádat fond (tedy narušení zásady definitivnosti vnitřního členění), zejména pokud byla spisovna poškozena nebo v prvé řadě byla špatně vedena, takže neodpovídala struktuře původce. S prosazením provenienčního principu získává důležitost [[předarchivní péče]] (aby se předešlo špatně vedeným spisovnám – na potřebu upozornil [[Heinrich Otto Meisner]]). == Reference == <references /> == Literatura ==

Provenienční princip: Porovnání verzí