Svaz komunistů Jugoslávie: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m narovnání odkazu - Invaze do Československa -> Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa
+ref
Řádek 67:
Jugoslávští komunisté se znovu zaktivizovali v polovině 30. let poté, co došlo k zmírnění praktik diktatury krále Alexandra. Strana byla sice i nadále v ilegalitě, avšak začala rozvíjet celou řadu aktivit; byla přítomna v různých průmyslových podnicích i na vysokých školách. Organizovala setkání, kde odsuzovala své ideové nepřátele, kromě domácích politických představitelů to byli dále i němečtí a italští fašisté.
 
Během přelomu 20. a 30. let strana procházela vnitřními pnutími. Existovala v ní celá řada frakcí, bojujících o moc a zastupujících různé názory. Zformovala se levá i pravá frakce; jedna požadovala likvidaci Jugoslávie jako žaláře národů<ref (což byl převažující názor), který podporovali především nesrbští zástupci, druhá chtěla Jugoslávii uchovat jako socialistickou federaci. Strana tehdy dostávala instrukce ze [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Byli to právě Sověti, kteří dospěli k názoru, že takto dále nemohou jugoslávští komunisté pokračovat. Pro vedení strany si nakonec vybrali mladého zámečníka, odboráře a revolucionáře, [[Josip Broz Tito|Josipa Broze]]. Ten prohlásil, že se mu rozdělení strany na jednotlivé frakce „přímo hnusí“.name="HSFRJ-24">{{chybí zdroj}} Pozdější jugoslávská historiografie (pod značným vlivem komunistické propagandy) vznímala Titův příchod do čela strany jako konec frakčního boje veCitace straně.monografie
| příjmení = Bilandžić
| jméno = Dušan
| odkaz na autora =
| titul = Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije
| vydavatel = Školska knjiga
| místo = Záhřeb
| rok =
| počet stran = 589
| isbn =
| kapitola =
| strany = 24
| jazyk = chorvatština
}}</ref> (což byl převažující názor), který podporovali především nesrbští zástupci, druhá chtěla Jugoslávii uchovat jako socialistickou federaci. Strana tehdy dostávala instrukce ze [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]]. Byli to právě Sověti, kteří dospěli k názoru, že takto dále nemohou jugoslávští komunisté pokračovat. Pro vedení strany si nakonec vybrali mladého zámečníka, odboráře a revolucionáře, [[Josip Broz Tito|Josipa Broze]]. Ten prohlásil, že se mu rozdělení strany na jednotlivé frakce „přímo hnusí“.{{chybí zdroj}} Pozdější jugoslávská historiografie (pod značným vlivem komunistické propagandy) vznímala Titův příchod do čela strany jako konec frakčního boje ve straně.
 
Vlivný člen strany i [[Kominterna|Kominterny]] [[Sima Marković]], představitel tehdy nejsilnější frakce, tak byl postupně odstaven od moci a fyzicky zlikvidován v SSSR. Jugoslávští komunisté se nakonec plně podřídili [[Josif Vissarionovič Stalin|Stalinově]] doktríně. Tito začal s restrukturalizací strany, během které používal metody, ne nepodobné těm, známým ze [[Sovětský svaz|Sovětského svazu]].{{chybí zdroj}} O dva roky později byl zvolen za jejího předsedu.{{chybí zdroj}} Počet členů strany začal postupně narůstat.{{chybí zdroj}}