Josip Broz Tito: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Nahrazení automaticky vkládané kategorie Úmrtí |
m typos |
||
Řádek 58:
== Armáda, válka, revoluce (1913–1920) ==
V květnu [[1913]] dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]]. Povolávací rozkaz obdržel v
Po propuknutí války proti [[Srbsko|Srbsku]] bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku [[1914]]. V lednu [[1915]] je jeho pluk převelen do [[Karpaty|Karpat]] na boj proti [[Rusové|Rusům]]. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce [[1967|1967,]] odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)
Řádek 75:
| strany = 32
| jazyk = angličtina
}}</ref>, dva a půl tisíce kilometrů za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem [[ruština|ruštiny]] a čtením ruských klasiků, [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstého]], [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s [[Bolševici|bolševickými]] myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do [[Petrohrad]]u, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti dočasné menševické vládě zorganizovali bolševici. Bolševici byli poraženi, Broz se pokusil uprchnout do [[Finsko|Finska]], ale byl dopaden a tři týdny vězněn v [[Petrohrad|petrohradské]] [[Petropavlovská pevnost|petropavlovské pevnosti]], poté nastoupil s vojenskou eskortou do vlaku, měl být dopraven opět do tábora v Kunguru.
Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do Omsku, kde se ihned přidal k bolševikům a vstoupil do rudých gard. Strávil zde tři roky, ovšem víceméně stranou největších řeží. V listopadu 1917 v Petrohradu zvítězili bolševici v čele s Leninem ("Velká říjnová socialistická revoluce".) Rudí dostali za úkol vyčistit Omsk a okolí jak od bílých, tak od československých legionářů. Došlo k tvrdým střetům. Když byl v červenci 1918 Omsk obsazen Masarykovými legionáři, Broz se skryl v domě mladičké krásky Pelageji Belousové (zvané Polka). Poté se ukrýval na venkově, v kyrgyzské komunitě pracoval na opravě vodního mlýna. V listopadu 1919 se vrací do Omska, vyhledá Pelageju a podle pravoslavné tradice se všemi starobylými rituály se s ní ožení. (Je mu sedmadvacet, Pelageji necelých šestnáct. Ve stejné době údajně vstoupil do komunistické strany, zdroje se však různí – jiná verze tvrdí, že se komunistou stal až po návratu do Záhřebu, viz níže.) Na jaře [[1920]] se vydává se svou těhotnou manželkou na dlouhou a strastiplnou cestu do své původní vlasti, přes Petrohrad, Štětín, Německo a Rakousko. Až v září 1920 dorazí domů – do Jugoslávie, která po první světové válce (po rozpadu Rakouska-Uherska) vznikla jako jeden z nových států. Oficiálně se jmenovala [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců]] (zkracováno Království SHS, 1918 - 1929).
Řádek 113:
}}</ref>
Odešel do [[Bělehrad]]u a v říjnu
== Rebel, odpůrce, odsouzenec (1928–1934) ==
Řádek 164:
| strany = 77
| jazyk = angličtina
}}</ref> V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech pokr). V [[Domácí vězení|domácím vězení]] nezůstal Broz dlouho. S falešnými dokumenty a změněnou identitou se vrátil k politické práci „profesionálního revolucionáře“. Působil hlavně v Záhřebu, ve stranických kruzích používal již v té době jméno ''Tito'' (jak sám tvrdil, je to často se vyskytující přezdívka u mužů v okolí
Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro [[Chorvatsko]]. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ se od roku 1929 nacházel ve Vídni, kam se Broz v červenci 1934 vydal. Zde byl také ustanoven za člena politbyra Ústředního výboru komunistické strany.
Řádek 215:
}}</ref> Postavení KSJ vůči Kominterně se zlepšilo v době mnichovských událostí. Když vrcholila sudetská krize, komunisté se víceméně na celé planetě, i v SSSR, postavili za Československo. V Jugoslávii se před československé velvyslanectví v Bělehradě dostavily tisíce dobrovolníků (nejen komunistů či levicově orientovaných občanů, ale i srbských nacionalistů a vojáků srbské armády z první světové války, J. Ridlay, s. 119), kteří chtěli jít Československu na pomoc. Po podpisu Mnichovské dohody byli odesláni domů.
KSJ byla sice pořád zmítána vnitrostranickými čistkami a různými pohledy na Sovětský svaz, začala se však pokoušet sjednocovat protihitlerovsky smýšlející
Německo-ruský pakt podepsaný mezi Molotovem a Ribbentropem v Moskvě způsobil na mezinárodní scéně šok, mnoho západoevropských komunistů vystoupilo ze strany. Tito se o paktu o neútočení mezi SSSR a Německem dozvěděl na palubě sovětské lodi Sibir, při cestě z francouzského Le Havru do Leningradu. Než přicestoval Tito počátkem září do Moskvy, vyhlásily Anglie s Francií Německu válku, Sověti dle paktu zůstali neutrální. V Moskvě na schůzi vůdců zahraničních stran Kominterny pronesl Tito prohlášení, které chtěl prosadit pro Jugoslávii. Vyzýval lid jednotné Jugoslávie, aby byl připraven čelit případnému útoku italských či německých fašistů proti své zemi. Zůstal naprosto osamocený, představitelé ostatních komunistických stran se stáhli, a v samotné Jugoslávii zorganizoval mladý komunista Alexandr Ranković a jeho přitel Djilas ilegální demonstraci na protest proti nehorázným cenám živobytí a proti snahám imperialistických vlád Anglie a Francie zatáhnout Jugoslávii do své války (konala se v prosinci 1938, Tito byl stále v Moskvě). Mezi komunisty propukly ostré názorové rozmíšky o povaze války, ale celá země byla zmítána hlubokými rozepřemi, v srpnu 1939 byla sestavena nová jugoslávská vláda, antibolševická a proněmecká. Chorvatsko získalo větší míru samostatnosti, policejní represálie proti komunistům tam brzy byly mnohem ostřejší než v Srbsku. V Lepoglavě byl zřízen koncentrační tábor pro komunistické živly.
| |||