Smrt Adolfa Hitlera: Porovnání verzí

[[Adolf Hitler]] se zastřelil 30. dubna 1945 ve svém [[Vůdcův bunkr|bunkru]] v [[Berlín]]ě. Jeho žena [[Eva Braunová]] spáchala sebevraždu společně s ním požitím silně jedovatého [[Kyanid draselný|kyanidu]]. Jejich těla byla, podledle Hitlerova příkazu, vynesena únikovým východem z bunkru, polita benzínem a spálena v zahradě říšského kancléřství. V sovětských archivech existují záznamy, že jejich ohořelá těla byla zachována, a následně několikrát pohřbena na různých místech, než byla v roce 1970 naposled exhumována, spálena a jejich popel rozptýlen.

Příčina jehoHitlerovy smrti se ve zprávách různí -– některé uvádějí, že zemřel pouze na otravu jedem, jiné zas, že se zastřelil a současně rozkousnul ampuli s kyanidem. Současní historikové tyto zprávy odmítají s tím, že buď jde o sovětskou propagandu, nebo se jedná o pokus sladit rozdílné závěry. Jeden očitý svědek uvedl, že tělo jevilo známky průstřelu skrz ústa, což se později ukázalo jako nepravděpodobné. Sporná je také autentičnost zachované části lebky a čelisti. Na této lebce údajně patřící Hitlerovi byly v roce 2009 provedeny testy DNA, které ukázaly, že patřila ženě ve věku mezi 20 a 40 lety.

První náznaky okolnímu světu, že Hitler je mrtev, přišly od Němců samotných. Prvního května přerušilo Reichssender Hamburg, patřící k dříve silné rozhlasové stanici Deutschlandsender, která vysílala napříč Evropou, svůj obvyklý program, aby oznámilo, že se brzo uskuteční důležité vysílání. Následovalo oznámení [[velkoadmirál]]a [[Karl Dönitz|Karla Dönitze]], kterého Hitler ve své vůli označil za svého nástupce, který Němce vyzval, aby truchlili za svého vůdce, jenž padl jako hrdina v hlavním městě říše. Dönitz řekl, že jeho jediný cíl v pokračující válce je ochránit Německo před destrukcí postupujícím bolševickým nepřítelem. Dodal, že pokud jeho cíl naruší i Američané a Britové, povede proti nim defenzivní boj. Jeho taktika byla docela úspěšná -– dovolila 1,8 milionu Němcům vyhnout se sovětskému zadržení. Na druhou stranu si to vyžádalo značné krveprolití.

Sovětský svaz prezentoval rozdílné verze Hitlerova osudu, závisející na jeho aktuální politice. Bezprostředně po roce 1945 tvrdil, že nezemřel, ale uletěl a postarali se o něj jeho západní spojenci. Na čas to v západních mocnostech vyvolalo pochybnosti. Šéf státního zastupitelství USA v [[Norimberk]]u, [[Thomas J. Dodd]], řekl, že: „Nikdo nemůže říci, že je mrtev.“ Když se prezident [[Harry S. Truman|Truman]] zeptal Stalina na [[Postupimská konference|postupimské konferenci]] v srpnu 1945, zda je Hitler mrtev, odpověděl pouze: „Ne.“ Navzdory tomuPřitom měl Sovětský svaz 11. května 1945 k dispozici Hitlerova zubaře, [[Hugo Blaschke|Huga Blaschkeho]], který potvrdil, že nalezené ostatky patří Hitlerovi a Braunové. V listopadu 1945 [[Dick White]], tehdejší šéf kontrarozvědky v britské části Berlína (a pozdější šéf [[MI5]] a [[Secret Intelligence Service|MI6]]), nechal svého agenta [[Hugh Trevor-Roper|Hugha Trevor-Ropera]] případ prošetřit, aby mohl vyvrátit tvrzení Sovětů. Jeho poznatky o Hitlerových posledních dnech a sebevraždě, které sepsal do svého hlášení, byly v roce 1947 vydány jako kniha.

V roce 1969 byla kniha ruského novináře [[Lev Bezymenskij|Lva Bezymenského]] o Hitlerově smrti publikována na západě. Obsahovala pitevní zprávy od Směrš, ale kvůli dřívějším pokusům ze strany SSSR o zmatení ji západní historikové pokládali za nedůvěryhodnou.

V roce 1970 měla být zařízení Směrše předána do rukou vlády [[Německá demokratická republika|NDR]]. Z obav, že by se Hitlerovo pohřebiště stalo svatyní [[Neonacismus|neonacistů]], nařídil ředitel KGB, [[Jurij Vladimirovič Andropov]], zničit ostatky pohřbené v Magdeburgu 21. února 1946. Sovětský tým KGB dostal detailní informace o pohřbu. Čtvrtého dubna 1970 tajně exhumovali dřevěné boxy obsahující ostatky 10deseti neboči 11jedenácti mrtvol v pokročilém stádiu rozkladu. Ostatky byly důkladně spáleny, rozdrceny a popel vhozen do řeky Biederitz, přítoku blízké [[Labe]].