Josip Broz Tito: Porovnání verzí

| jméno = Josip Broz Tito

| obrázek = Josip_Broz_Tito_uniform_portrait.jpg

| úřad = Prezident [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Jugoslávie]]<ref group="P">Již v roce 1963 bylo založeno [[Předsednictvo SFRJ]]. V roce 1971 bylo definováno jako kolektivní hlava státu a nositel zákonodárné a politické iniciativy. Tito byl de iure jako prezident federace bez ohraničení mandátu členem a předsedou Předsednictva, ovšem žádný z dalších předsedů Předsednictva nebyl prezidentem SFRJ.</ref>

| od = [[14. leden]] [[1953]]

| do = [[4. květen]] [[1980]]

| předchůdce = [[Ivan Ribar]] (jako předseda předsednictva svazového parlamentu)

| nástupce = [[Lazar Koliševski]] (jako předseda [[Předsednictvo SFRJ|Předsednictva SFRJ]])

| úřad2 = Předseda vlády [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|Jugoslávie]]

| od2 = [[1945]]

| do2 = [[1945]]

| předchůdce2 = [[Ivan Šubašić]] (předseda exilové vlády)

| nástupce2 = v letech 1945 až 1953 funkce neexistovala

| úřad3 = Ministr zahraničních věcí Jugoslávie

| od3 = [[29. listopad]]u [[1945]]

| do3 = [[2. únor]]a [[1946]]

| předchůdce3 = [[Ivan Šubašić]]

| nástupce3 = [[Stanoje Simić]]

| úřad4 = Ministr obrany Jugoslávie

| od4 = [[7. březen|7. března]] [[1945]]

| do4 = [[6. duben|6. dubna]] [[1951]]

| předchůdce4 =

| nástupce4 = [[Ivan Gošnjak]]

| úřad5 = Generální tajemník [[Hnutí nezúčastněných zemí]]

| od5 = [[1. září]] [[1961]]

| do5 = [[10. říjen|10. října]] [[1964]]

| předchůdce5 = vznik funkce

| nástupce5 = [[Gamál Násir]]

| datum_narozenídatum narození = [[7. květen|7. května]] [[1892]]

| místo_narozenímísto narození = {{flagicon|Austria-Hungary 1869-1918}} [[Kumrovec]], [[Rakousko-Uhersko]] (dnes [[Chorvatsko]])

| datum_úmrtídatum úmrtí = {{Datum úmrtí a věk|1980|5|4|1892|5|7}}

| místo_úmrtímísto úmrtí = {{flagicon|SFR Yugoslavia}} [[Lublaň]], [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|SFRJ]] (dnes [[Slovinsko]])

| národnost = [[Jugoslávci|jugoslávská]]

| podpis = Tito signature.svg

| strana = [[Svaz komunistů Jugoslávie]]

| sloužil = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg|Austria-Hungary War Ensign1918.gif|16px|Rakousko-uherská armáda]] [[Rakousko-uherská armáda]]<br />[[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[Jugoslávská lidová armáda]]

| složka =

| doba_služby = [[Soubor:War flag of Austria-Hungary (1918).svg |War flag of Austria-Hungary (1918).svg |16px|Rakousko-uherská armáda]] [[1913]]–[[1915]]<br />[[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[1941]]–[[1980]]

| hodnost = [[Soubor:Logo of the JNA.svg|16px|Jugoslávská lidová armáda]] [[maršál]]

| jednotka =

| velel =

| bitvy =

| vyznamenání =

| přezdívky =

Josip Broz se narodil [[7. květen|7. května]] [[1892]] v chorvatském [[Kumrovec|Kumrovci]], náležejícím v té době [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uhersku]], v kraji zvaném Zagorje (překlad: Záhoří). V různých dokumentech je Titovo narození uváděno v různých datech. V jednom z takových dokumentů z dob, kdy sloužil v rakousko-uherské armádě, je uvedeno jako datum narození 25. května 1892. Již za druhé světové války bylo toto datum označeno jako významný den Titových narozenin. Dokonce [[Adolf Hitler|Hitler]] na tento den v roce 1944 přikázal zaútočit na [[Drvar]]. Po válce byl kromě státní oslavy narozenin Josipa Broze tento den označen jako svátek „Den mládí“.

V roce [[1907]] se z venkovského prostředí stěhuje do Sisku, se záměrem, že se vyučí číšníkem. Brzy se však svého záměru vzdává a v letech [[1907]]–[[1910]] se vyučí zámečníkem. Během roku [[1910]] jsou v [[Sisak|SiskSisku]]u nelegálně zakládány odbory. Broz dokončuje učňovství, stává se zámečnickým pomocníkem. Odchází do [[Záhřeb]]u, kde se na dva měsíce nechává zaměstnat v zámečnické dílně u Haramine v Iliči. Brzy nato se Tito zapíše do svazu dělníků pracujících v hutnictví, a tím se také stává členem Sociálně demokratické strany [[Chorvatsko|Chorvatska]] a [[Slavonie]].

V květnu [[1913]] dosáhl Josip jedenadvaceti let a byl povolán k povinné dvouleté službě do [[Rakousko-uherská armáda|rakousko-uherské armády]]. Povolávací rozkaz obdržel v Kumarovci, nastoupit měl v Záhřebu. Po počátečních značných obtížích se v armádě osvědčil, během šesti měsíců byl povýšen (Vánoce 1913) do hodnosti seržanta a stal se nejmladším seržantem celé rakousko-uherské armády. V květnu roku [[1914]] v [[Budapešť|Budapešti]] získal stříbrnou medaili na prvenství rakousko-uherské armády v [[Sportovní šerm|šermu]]. Byl také vynikajícím lyžařem.

Po propuknutí války proti [[Srbsko|Srbsku]] bojoval na srbském bojišti od srpna do prosince roku [[1914]]. V lednu [[1915]] je jeho pluk převelen do [[Karpaty|Karpat]] na boj proti [[Rusové|Rusům]]. (Za jednu z vyhraných bitev měl být řádně vyznamenán, avšak nemohl se ceremoniálu zúčastnit, neboť tou dobou byl zajat. Později, při návštěvě Vídně v roce [[1967|1967,]] odmítl Tito dodatečné udělení medaile.)

}}</ref>, dva a půl tisíce za linií fronty. Byl na pokraji smrti, neboť kopí se dvěma hroty těsně minulo srdce, k tomu dostal těžký zápal plic a tyfus. Přežil, čas rekonvalescence strávil studiem [[ruština|ruštiny]] a čtením ruských klasiků, [[Lev Nikolajevič Tolstoj|Tolstého]], [[Ivan Sergejevič Turgeněv|Turgeněva]], a dalších. Po uzdravení byl poslán o tisíc kilometrů dál na východ, do Kunguru, kde byl tábor německých, rakouských a maďarských válečných zajatců. Rusové Broze jmenovali velitelem tábora. Přesto pracoval, ač jako poddůstojník nebyl povinen, spolu s ostatními zajatci na opravě sibiřské železnice. Když v Petrohradě vypuklo Kerenského povstání a car abdikoval, morálka v ruské armádě klesla. Zhruba v té době se Broz mezi ruskými železničáři seznámil s [[Bolševici|bolševickými]] myšlenkami. Bez větších potíží unikl ze zajateckého tábora a jako černý pasažér se vlakem dostal do [[Petrohrad]]u, kde se rychle ocitl ve víru dění. 16. a 17. července se účastní velikých demonstrací, které proti dočasné menševické vládě zorganizovali bolševici. Bolševici byli poraženi, Broz se pokusil uprchnout do [[Finsko|Finska]], ale byl dopaden a tři týdny vězněn v [[Petrohrad|petrohradské]] [[Petropavlovská pevnost|petropavlovské pevnosti]], poté nastoupil s vojenskou eskortou do vlaku, měl být dopraven opět do tábora v Kunguru.

Podařilo se mu uprchnout, ne zcela objasněným způsobem se dostal do Omsku, kde se ihned přidal k bolševikům a vstoupil do rudých gard. Strávil zde tři roky, ovšem víceméně stranou největších řeží. V listopadu 1917 v Petrohradu zvítězili bolševici v čele s Leninem ("Velká říjnová socialistická revoluce".) Rudí dostali za úkol vyčistit Omsk a okolí jak od bílých, tak od československých legionářů. Došlo k tvrdým střetům. Když byl v červenci 1918 Omsk obsazen Masarykovými legionáři, Broz se skryl v domě mladičké krásky Pelageji Belousové (zvané Polka). Poté se ukrýval na venkově, v kyrgyzské komunitě pracoval na opravě vodního mlýna. V listopadu 1919 se vrací do Omska, vyhledá Pelageju a podle pravoslavné tradice se všemi starobylými rituály se s ní ožení. (Je mu sedmadvacet, Pelageji necelých šestnáct. Ve stejné době údajně vstoupil do komunistické strany, zdroje se však různí – jiná verze tvrdí, že se komunistou stal až po návratu do Záhřebu, viz níže.) Na jaře [[1920]] se vydává se svou těhotnou manželkou na dlouhou a strastiplnou cestu do své původní vlasti, přes Petrohrad, Štětín, Německo a Rakousko. Až v září 1920 dorazí domů – do Jugoslávie, která po první světové válce (po rozpadu Rakouska-Uherska) vznikla jako jeden z nových států. Oficiálně se jmenovala [[Království Srbů, Chorvatů a Slovinců]] (zkracováno Království SHS, 1918 - 1929).

Po návratu do svého rodiště se Broz opět potýkal s nezaměstnaností. Země stejně jako celá poválečná Evropa prožívala hospodářský úpadek. V zemi stoupala obliba sociální demokracie, ta se však rozpadla na dvě frakce. Jedna z nich vstoupila do Kominterny, začala si říkat Komunistická strana Jugoslávie. Broz do ní vstoupil a už na podzim 1920, tj. ihned po návratu, se v Záhřebu zapojil do agitace a distribuce předvolebních materiálů. Komunisté dosáhli v celém království skvělých výsledků jak v komunálních volbách, tak ve volbách do Ústavodárného shromáždění. Stali se třetí nejsilnější stranou. [[Království SHS|Královský režim]] se ovšem z obav před vypuknutím podobného puče, ke kterému došlo v [[Rusko|Rusku]], rozhodl komunistickou stranu zakázat. 31. prosince [[1920]] se v Záhřebu na výraz odporu proti tomuto rozhodnutí konaly rozsáhlé stávky a demonstrace. Demonstrace byly tvrdě potlačeny. V srpnu [[1921]] byly mandáty všech komunistických poslanců úplně zrušeny. Komunistická propaganda byla pod trestem smrti zakázána. Broz přešel do ilegality.

}}</ref> . V březnu [[1923]] Broz a skupina jeho přátel z Velikého Trojstva navázali užší kontakt s komunistickou organizací v Bjelovaru, Broz se účastnil protistátních stranických schůzí a projevoval se jako výborný řečník. (Byl velmi populární, ale vyskytli se lidé, kteří ho měli za policejního agenta - provokatéra. Viz Riplay, s. 64.) Policie ho sledovala coby nebezpečného agitátora, přesto toto období jeho života patří ke klidnějším, i když se začalo kalit jeho rodinné štěstí. Jeho potomci měli smutný osud. První tři z pěti dětí zemřely ihned po porodu, čtvrté dítě, holčička Zlatica, zemřela ve dvou letech na záškrt, její smrt Broze těžce zasáhla. (Svému životopisci Dedijerovi řekl, že ji odnesl na hřbitov a zahrabal vlastníma rukama.) Přežilo jen páté dítě, syn Žarko. Zůstává jediným Titovým potomkem.

V létě roku [[1925]] zemřel jeho zaměstnavatel, podnik převzal zeť, který o Broze kvůli jeho politické angažovanosti už nestál. A tak se ve svých třiatřiceti letech Broz rozhodl stát "profesionálním revolucionářem". Přestěhoval se do [[Kraljevica|Kraljevice]], a nastoupil jako kovodělník v docích, které fungovaly už od počátku 18. století. V Brozově době je vlastnil maďarský koncern, v němž měli podíly britští a francouzští výrobci zbraní. I při své práci na opravách torpédoborců královského námořnictva se Broz čile věnoval zejména odborářským aktivitám. Byl zvolen zástupcem odborů. V této pozici setrval po dobu jednoho roku. V létě [[1926]] se Broz stal vůdcem stávky v docích, a 2. září dostal výpověď ze zaměstnání. Jako oficiální důvod výpovědi uvedl zaměstnavatel nadbytečnost.<ref name="Auty-54">{{Citace monografie

}}</ref>

Odešel do [[Bělehrad]]u a v říjnu l926 našel práci v továrně na výrobu kolejových vozidel v Palance ve městě [[Smederevo]]. Opět šlo o podnik s francouzsko-britskou účastí, opět byl zvolen zástupcem dělníků, avšak už v březnu [[1927]] dostal hodinovou výpověď. Ztratil šanci na jakékoli zaměstnání, a tak strana rozhodla povýšit ho do funkce tajemníka odborového svazu kovodělníků pro záhřebskou oblast. Vrátil se do Záhřebu, za pár týdnů byl zvolen tajemníkem svazu pro celé Chorvatsko, což mu skýtalo nárok na skromný, ale dostačující plat.<ref name="Auty-54" />Policie ho stále sledovala, v červenci 1927 byl zatčen, spolu s několika druhy souzen v tajném procesu a odsouzen na čtyři měsíce nepodmíněně za čle nství v zakázané KSJ a za odborářské aktivity maskující prokomunistickou činnost. Po vypršení trestu Broz začal vystupovat pod jinými jmény a fyzicky se maskovat, většinou se vydával za dobře zaopatřeného technika ve strojírenském průmyslu, což obnášelo i nošení elegantních obleků, návštěvy drahých podniků, atp.

V roce 1928 se po zavraždění chorvatského politika [[Stjepan Radić|Stjepana Radiće]] prohloubila politická krize. Jugoslávská komunistická strana reagovala na atentát výzvami k masovým demonstracím. Byly distribuovány letáky, které byly podepsány samotným Josipem Brozem. Broz se pohyboval v ilegalitě, především v Záhřebu, z módních kaváren velmi úspěšně řídil komunistické akce. Byl hledanou osobou, ale zázračně se mu dařilo unikat. Nepřespával víc než dvě tři noci na jednom místě, ale nakonec byl před vchodem do jednoho z tajných bytů zatčen: [[4. srpen|4. srpna]] [[1928]]. Stalo se tak na základě udání člověka, s nímž se měl v bytě setkat. V bytě bylo údajně nalezeno několik bomb (Broz to interpretoval jako policejní provokaci), soudnímu procesu, který se konal od 6. do 16. listopadu 1928, se proto říká “bombový proces”. Tři měsíce byl Broz držen ve vazbě a 16. 11. 1928 byl odsouzen na pět let nepodmíněně.

}}</ref>

Komunisté byli v nelibosti dvora od začátku monarchie, v lednu 1929 však represe ještě zesílily. 6. ledna 1929 provedl král Alexandr puč a nastolil královskou diktaturu. (3. 10. 1929 byl název Království SHS změněn na Království Jugoslávie). Pod nátlakem absolutistického režimu byla komunistická strana, podobně jako mnohé další partaje v tehdejším státě, téměř zničena. Být komunistou bylo v této době velmi nebezpečné. Členská základna, dosahující kdysi desetitisíců, se zredukovala na zhruba tisíc členů. Řada komunistických vůdců uprchla do zahraničí. [[Velká hospodářská krize]] velmi zhoršila celkové životní podmínky obyvatel Království Jugoslávie. Přispělo to k polarizaci názorů v křehce fungující jugoslávské společnosti a v dalších letech to komunistům pomohlo k vzestupu.

}}</ref> V obci byl přijat velmi vřele, jediný, kdo proti němu v kázáních brojil a nazýval ho antikristem, byl místní kněz Marcel Novak (ani jednomu z nich to ale nebránilo hrát spolu po večerech pokr). V [[Domácí vězení|domácím vězení]] nezůstal Broz dlouho. S falešnými dokumenty a změněnou identitou se vrátil k politické práci „profesionálního revolucionáře“. Působil hlavně v Záhřebu, ve stranických kruzích používal již v té době jméno ''Tito'' (jak sám tvrdil, je to často se vyskytující přezdívka u mužů v okolí Kumarovce [[Zagorje|chorvatském Záhoří]] a nemá žádný význam - Jasper Ridlay, Tito, s.94).{{Doplňte zdroj}} Později, při práci v [[kominterna|Kominterně]], je znám jako ''Walter''.

Byl zvolen za člena Oblastního svazu KSJ pro [[Chorvatsko]]. Strana, v předchozích letech zdecimovaná, se postupně vzchopila a kolem roku 1934 začala opět vzkvétat. Ústřední výbor KSJ se od roku 1929 nacházel ve hVídni, kam se Broz v červenci 1934 vydal. Zde byl také ustanoven za člena politbyra Ústředního výboru komunistické strany.

Roku [[1937]] byl generální tajemník KSJ [[Milan Gorkić]] pozván do Moskvy. Hned po příjezdu byl zatčen a po měsících vyslýchání zastřelen NKVD. Titovi se podařilo Stalinovy čistky, během nichž NKVD zatklo, popravilo či odklidilo kolem stovky jugoslávských komunistů, přežít, i když i on se v roce 1938 musel očišťovat z nařčení z trockismu. (Jaspers, s.116 - 118. Údajně mu pomohlo přátelství s Dimitrovem a Pieckem, a také napětí v době sudetské krize. Jeho první a druhá žena však byly vězněny.) Podle oficiální jugoslávské historiografie v dobách [[Socialistická federativní republika Jugoslávie|SFRJ]] následně Tito převzal odpovědnost za vedení KSJ již v témže roce. Oficiálně se stal generálním sekretářem strany až roku [[1939]].<ref name="Auty-128">{{Citace monografie

}}</ref> Pod jeho vedením došlo ke konsolidaci strany{{Doplňte zdroj}} a značně se zvýšil počet členů ( během roku a půl z 1 500 na dvojnásobek). Tito využil celé řady zkušeností získaných během pobytů v [[Moskva|Moskvě]]. Nárůst zaznamenal rovněž [[SKOJ|Svaz komunistické mládeže]].<ref name="Auty-131">{{Citace monografie

}}</ref> Postavení KSJ vůči Kominterně se zlepšilo v době mnichovských událostí. Když vrcholila sudetská krize, komunisté se víceméně na celé planetě, i v SSSR, postavili za Československo. V Jugoslávii se před československé velvyslanectví v Bělehradě dostavily tisíce dobrovolníků (nejen komunistů či levicově orientovaných občanů, ale i srbských nacionalistů a vojáků srbské armády z první světové války, J.Ridlay, s. 119), kteří chtěli jít Československu na pomoc. Po podpisu Mnichovské dohody byli odesláni domů.

KSJ byla sice pořád zmítána vnitrostranickými čistkami a různými pohledy na Sovětský svaz, začala se však pokoušet sjednocovat protihitlerovsky smýšlející jedinců bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, a také, oproti roku 1937 (kdy se KS Chorvatska snažila o národní postup), silněji zdůrazňovat nutnost jednotného postupu na území celé Jugoslávie. Dostávala se do ještě ostřejšího střetu s vládou místodržitele prince Pavla, který se začal klonit ke spojenectví s Hitlerem. Britský vyslanec v Jugoslávii s potěšením konstatoval, že princ Pavel "začíná k Německu vzhlížet jako k baště antibolševismu" a bylo by mu milejší "vidět Jugoslávii pod německou nadvládou, než napadenou Itálií přes Albánii či nechanou na pospas libovůli komunistů" (Ridlaye, s. 122).

Německo-ruský pakt podepsaný mezi Molotovem a Ribbentropem v Moskvě způsobil na mezinárodní scéně šok, mnoho západoevropských komunistů vystoupilo ze strany. Tito se o paktu o neútočení mezi SSSR a Německem dozvěděl na palubě sovětské lodi Sibir, při cestě z francouzského Le Havru do Leningradu. Než přicestoval Tito počátkem září do Moskvy, vyhlásily Anglie s Francií Německu válku, Sověti dle paktu zůstali neutrální. V Moskvě na schůzi vůdců zahraničních stran Kominterny pronesl Tito prohlášení, které chtěl prosadit pro Jugoslávii. Vyzýval lid jednotné Jugoslávie, aby byl připraven čelit případnému útoku italských či německých fašistů proti své zemi. Zůstal naprosto osamocený, představitelé ostatních komunistických stran se stáhli, a v samotné Jugoslávii zorganizoval mladý komunista Alexandr Ranković a jeho přitel Djilas ilegální demonstraci na protest proti nehorázným cenám živobytí a proti snahám imperialistických vlád Anglie a Francie zatáhnout Jugoslávii do své války (konala se v prosinci 1938, Tito byl stále v Moskvě). Mezi komunisty propukly ostré názorové rozmíšky o povaze války, ale celá země byla zmítána hlubokými rozepřemi, v srpnu 1939 byla sestavena nová jugoslávská vláda, antibolševická a proněmecká, Chorvatsko získalo větší míru samostatnosti, policejní represálie proti komunistům tam brzy byly mnohem ostřejší než v Srbsku. V Lepoglavě byl zřízen koncentrační tábor pro komunistické živly.

}}</ref> , který byl v Jugoslávii přijat později. Šlo o novou koncepci komunistických aktivit, vybudovanou na ozbrojeném povstání jako způsobu osvobození a ochrany vlasti. Organizace státu se inspirovala sovětským vzorem federace. Takový přístup byl v situaci národnostní nesnášenlivosti (zejména stále se horšícími vztahy mezi [[Srbové|Srby]] a [[Chorvaté|Chorvaty]]) klíčový a pomohl straně a jejímu ozbrojenému hnutí zajistit potřebné stoupence a časem i mezinárodní podporu.

Dne 6. dubna 1941 vojska [[Nacistické Německo|Německa]], [[Itálie]] a [[Maďarsko|Maďarska]] zaútočila na Jugoslávii. Německá [[Luftwaffe (Wehrmacht)|Luftwaffe]] bombardovala hlavní město Bělehrad spolu s ostatními městy. Po tomto napadení založil Tito v Záhřebu 10. dubna 1941 vojenské sdružení, které mělo čelit nátlaku proti státům [[Osa Berlín-Řím-Tokio|Osy]].{{Doplňte zdroj}} Dne 17. dubna, poté, co [[král]] [[Petr II. Karađorđević]] a ostatní členové vlády uprchli ze země do exilu, se zbývající představitelé jugoslávské vlády a představitelé armády sešli s [[Němci]] v Bělehradě. Bylo dohodnuto a podepsáno příměří s Německem.{{Doplňte zdroj}} To však vydrželo pouhých 11 dní, neboť následně ho německá strana vypověděla. Některá jugoslávská území byla přičleněna Německu (převážně části [[Slovinsko|Slovinska]]), ostatní území se ocitla pod vlivem německých spojenců.

Formování prvního poinvazního odboje komunistických partyzánů v Jugoslávii se datuje dnem [[28. duben|28. dubna]] [[1941]], a to ve slovinské Lublani.{{Doplňte zdroj}} Ostatní skupiny následovaly, až se nakonec Tito stane velitelem komunistických partyzánů.

[[Jugoslávští partyzáni|Komunističtí partyzáni]] brzy začali s obsáhlým a úspěšným tažením a začali osvobozovat kousek po kousku jednotlivá území. Jejich aktivity vedly Němce k tvrdým odvetám proti civilistům. To vyústilo v masové vyvražďování (za každého zabitého německého vojáka bylo zabito 100 Srbů, za každého zraněného německého vojáka bylo zabito 50 Srbů) domácího obyvatelstva. Na základě těchto skutečností se Tito pokusil spojit síly s Mihailovičovými četniky. Toto se podařilo na podzim [[1941]]. Partyzáni i četnici získali na nedlouhou dobu pod svoji kontrolu nemalou část západního Srbska, které bylo později známo jako tzv. [[Užická republika]].

}}</ref>

}}</ref>

V listopadu 1945 Tito dal vzniknout novému silnému vojenskému sdružení, jugoslávské lidové armádě ([[Jugoslávská lidová armáda|Jugoslovenska narodna armija]], nebo také ''JNA''). Po určitou dobu byla tato armáda pátou nejsilnější armádou v Evropě. Tito také inicioval vznik [[tajná policie|tajné policie]] (Uprava državne bezbednosti/sigurnosti/varnosti, nebo také [[UDBA]]). Obě organizace, UDBA a bezpečnostní agentura [[OZNA]] (Organ Zaštite Naroda Armije) byly pověřeny, kromě jiného, aby vyhledávaly a odsuzovaly nacistické kolaboranty. Následovalo období masakrů.

}}</ref> Osobní invektivy vzbudily značný zájem také v zahraničí. KSJ byla vypovězena z [[Kominforma|Kominformy]] dne [[28. červen|28. června]] [[1948]] (Stalin zvolil kvůli důležitosti tohoto kroku srbský svátek [[Vidovdan]]).

Jugoslávie se [[1. leden|1. ledna]] [[1967]] stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům, a zrušila vízovou povinnost pro příslušníky všech zemí světa. Ve stejném roce Tito otevřeně podpořil mírovou rezoluci [[Arabsko-izraelský konflikt|arabsko-izraelského konfliktu]].

}}</ref> Ačkoliv [[Alexander Dubček|Dubček]] zachoval věrnost [[Varšavská smlouva|Varšavské smlouvě]], z mnoha hlavních měst se ozývaly ustarané hlasy – o pražské kontrarevoluci. [[Leonid Iljič Brežněv|Brežněv]] si znovu vzpomněl na Titovu podporu, a proto ho koncem dubna roku 1968 pozval do Moskvy. Avšak setkání proběhlo úplně jinak, než očekával. Tito, v rozporu s postojem k maďarské krizi v roce 1956, tentokrát se sovětským vedením vyslovil značný nesouhlas. Tvrzení, že se v [[Praha|Praze]] dostaly k moci buržoazní a prozápadní živly neuznal.

Dne [[9. srpen|9. srpna]] [[1968]], kdy spor mezi Brežněvem a Dubčekem dospěl na ostří nože, navštívil Tito Prahu. Byl veřejností přijat jako spasitel. Při této příležitosti prohlásil, že se musí vztahy mezi socialistickými zeměmi rozvíjet na základě rovnoprávnosti. Československým představitelům však ve své dlouhé rozmluvě vysvětloval, že nemají ve své politice tolik riskovat a předbíhat dobu. Kreml ovšem jeho snahu dělat prostředníka nedokázal ocenit.{{Doplňte zdroj}} Vzápětí se také za Titem do Prahy vydal nový rumunský vládce [[Nicolae Ceaușescu]], o němž se rovněž proslýchalo, že usiluje o co nejvyšší nezávislost na Moskvě. Sovětům se vybavily nepříjemné vzpomínky na předválečnou protisovětskou dohodu. Dne 11. srpna (1968<!-- - to je nějaká blbost -->) Tito odjíždí z návštěvy Československa a vrací se zpět do Jugoslávie.

}}</ref>

Dne [[16. květen|16. května]] [[1974]] vyšla v platnost [[Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie (1974)|nová ústava]], a Josip Broz Tito byl jmenován prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie na doživotí. Tato ústava byla nejdelší na světě; zmiňovala konkrétně Tita jako výjimku (v počtu mandátů hlavy státu). [[Srbský nacionalismus|Srbští nacionalisté]] v druhé polovině 80. let později Tita za přijetí této ústavy, která dala Jugoslávii charakter [[konfederace]], ostře kritizovali.

V lednu [[1980]] byl Tito hospitalizován. Zdravotní péči mu poskytlo klinické centrum v [[Lublaň|Lublani]]. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel dne [[4. květen|4. května]] [[1980]], tři dny před svými 88. narozeninami. Okamžik úmrtí se stal pro jugoslávský režim určitým symbolem; následně byl vyhlášen třídenní státní smutek a každoročně držela celá země v okamžik úmrtí hlavy státu [[4. květen|4. května]] minutu ticha.

Na Titův pohřeb přijelo rekordní množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. Podle počtu zúčastněných byl tehdy tento pohřeb označován za doposud největší v historii.

Okolo jugoslávského vůdce začal vznikat, či byl systematicky budován, rozsáhlý [[kult osobnosti]], a to již po druhém zasedání [[AVNOJ]]e. Po osvobození země dosáhl ohromných rozměrů; zprvu se podobal kultu typickému pro východoevropské státy, po odklonu Jugoslávie od [[Sovětský svaz|SSSR]] a [[Východní blok|Východního bloku]] se však změnil; důraz byl kladen spíše na lidskou stránku maršála, skutečnost, že se neřídí dogmatickými poučkami a hledá nová řešení pro svoji zemi.{{Doplňte zdroj}} Pod jeho jménem se konala celá řada akci; Den mládeže se konal v den jeho narozenin a Štafeta mládeže se dříve jmenovala Titovou štafetou.

* MUCHA Jiří, Oheň proti ohni, Eminent, Praha, 2015, 480 stran, <nowiki>ISBN 80-7281-032-4</nowiki>