Osmanská říše: Porovnání verzí

V druhé polovině [[13. století]] přitáhly do [[Malá Asie|Malé Asie]] nové turecké kmeny, které tlak [[Mongolové|Mongolů]] přiměl k odchodu z dosavadních sídel v Chórásánu. Šlo o poslední vlnu kočovných tureckých kmenů Oguzů, které migrovaly na západ. Oguzové přijali již dříve [[islám]] a znali arabskou kulturu. Typická pro ně byla přísná vojenská organizace. Náčelník Oguzů Ertogrul vstoupil do služeb [[Rúmský sultanát|ikonyjského sultána]] proti [[byzantská říše|Byzanci]] a získal odměnou území v severozápadní části poloostrova, které se stalo východiskem k formování pozdější mocné osmanské říše. Za jejího vlastního zakladatele je považován [[Osman I.|Osman I. Gází]] ([[1299]]–[[1326]]), který začal svěřené území rychle rozšiřovat výboji proti Byzanci a roku 1299 se prohlásil za samostatného vládce. V roce [[1303]] zemřel poslední příslušník ikonyjské dynastie a jeho říše se rozpadla na několik menších, mezi sebou soupeřících útvarů. Někteří seldžučtí náčelníci poté přijali Osmanovu svrchovanost. Turci si stejně jako kdysi kočovní Arabové rychle osvojili mořeplavbu a začali podnikat také pirátské nájezdy na ostrovy [[Egejské moře|Egejského moře]] (například roku [[1308]] vyplenili byzantský [[Chios]]).

 

 

== Osmanské zisky na Balkánském poloostrově ==