Jan Jeník z Bratřic: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Editace uživatele 84.244.117.13 (diskuse) vráceny do předchozího stavu, jehož autorem je Jarda 75 |
→Život: Doplnění pověsti O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl značky: možné subjektivní formulace možné problémové formulace editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 27:
| url = http://sazava.info/index.php?file=../posazavi/docs/svhavel
}}</ref>
== O vyzvánění zvonů, které nikdo neviděl ==
Ještě ke konci minulého století, až do roku 1897 měl chotýšanský kostel, neměl ještě svou štíhlou, pro nás tak charakteristickou věž. Tehdy se velmi podobal kostelu v Kondraci.
Kolem kostela byly hroby šlechtických majitelů zámku, kterých se v držení Chotýšan vystřídala celá řada. Leželi tu Vrtbové, jejich dědici Vratislavové z Mitrovic a jiní. jejich hroby odděloval od hrobů prostých venkovanů jen nízký dřevěný plůtek. Po levé straně kostela, těsně při zdi věže byla pohřbena jedna z nejsvětlejších postav naší probuzenecké doby, postava zvláště milá, Jan Jeník rytíř z Bratřic. A tak tu všichni, pán - nepán, v míru a pokoji na chotýšanském hřbitůvku klidně spali až do roku 1879, kdy hrabě Zikmund Berchtold, majitel Buchlova na Moravě, manžel ušlechtilé praneteře pana Jeníka Ludmily, rozené Vratislavové z Mitrovic, jeho milované ,,Lidušky´´, je z dlouhého spánku vyrušil. Hrabě Zikmund Berchtold rozhodl, že nechá hroby všech mrtvých šlechticů otevřít a ostatky uložit do kostelní krypty.
Příprava k přenesení ostatků se konala jistě dřív než v samý den jejich ukládání. Všechno dění na hřbitově sledovaly tehdy davy obyvatel. Snad ze všech nejvíce všímala všímala si všeho dvanáctiletá Isabela, dcerka řídícího učitele Jana Navrátila. Viděla pozůstatky šlechtických mužů i dam, pány v parukách, jiné bez nich, viděla ostatky princezniček, jimž čelenky, zdobící kdysi jejich bledá čela, spadly z lebky s prázdnými očními důlky. Tato mladičká svědkyně viděla i kord ležící na rakvi pana Jeníka z Bratřic a v rakvi tělo se zbytky bílého kabátce. Také boty, vysoké nad kolena zůstaly nedotčeny časem a tlením.
Den přenesení ostatků a uložení do kostelní krypty byl stanoven na 29. listopadu. V tento den přicházely k chotýšanskému kostelu ze všech stran nevídané davy. Přijeli členové šlechtických rodů a zástupci úřadů, včetně okresního hejtmana. Obřady vykonával místní farář Jan Šuda a zpěvy řídil řídící učitel Jan Navrátil. Jen paní řídící Navrátilová nic z té slávy neměla a nic neviděla. Od časného rána otáčela se kolem plotny, vařila, pekla a smažila, protože její pohostinný manžel pozval všechny významné host do školy k oběd. Myšlenky paní řídící utíkaly však od plotny na hřbitov. Každou chvíli vybíhala na schůdky školy, za nízkou hřbitovní zdí, aby se alespoň z dálky podívala.
Jak se tedy zabývala přípravou svátečního oběda, zaslechla najednou zvláštní zvuky, tichounké zvonění, jakoby ve velké výši zvony letěly nad krajem. Hlas neviditelných zvonů hlaholil dál, až jej byla plná škola. Chotýšanské zvony měly krásný hlas, ale tak slavně nikdy nevyzváněly. Paní řídící Navrátilovou najednou přeběhl mráz, až jí studený pot vyvstal na čele. Vyběhla na schůdky, venku zvony nezvoní, sotva se vrátila mezi dveře školy, už zase slyší: bim - bam, bim - bam, bim - bam a okolo toho bim - bam jakoby se třepetalo tisíce maličkých zvonečků. Paní řídící, ženu rozumnou a ráznou, nepřivedlo hned tak něco z míry. To se podařilo až dnes tomuto tajemnému vyzvánění. jak stála zády ve dveřích, slyšela za sebou z venku kroky a s ulehčením se obrátila. Čekala, že šálení zvuků pomine, jak vkročí příchozí. Tou byla panímáma Šplýchalová z takonínského mlýna. Sotva pozdravila, hned se ptala : ,, Copak vám to tu tak krásně vyzvání?´´ Tak nejen paní řídící sama, ale i paní mlynářka slyšela zvonění. Pak to není mámení smyslů, ale znamení odjinud. Teď se už paní Navrátilové vrátila obvyklá ráznost a hned se ujala vedení. Poslala panímámu na hřbitov, aby přivedla pana řídícího. Na hřbitově právě skončily smuteční obřady a řídící rozmlouval s chotýšanským farářem. Panímáma rychle pověděla, co se děje ve škole a všichni tři společně pospíchali ze hřbitova. Všichni tři také slyšeli, baže slyšeli, to slavnostní zvonění. Než přišli do školy, uvažovala zatím paní řídící, jaký význam a jakou příčinu by toto tajemné zvoněné mohlo mít. Jak řídící s farářem přišli, hned se jich ptala na postup obřadu ve chvíli, kdy zvonění začalo. Společně zjistili, že započalo právě ve chvíli, kdy přenášeli ostatky pana Jeníka z Bratřic. Zeptala se kněžna manžela : ,, A zvonili jste kostelními zvony?´´ ,,Nezvonili.´´ Teď už byla docela ve svém živlu. Zvolala: ,,Hned vzkažte, ať Šilha zvoní!´´ A tak znovu utíkala ochotná paní mlynářka na hřbitov. Za chvíli se na věži chotýšanského kostela rozhoupaly zvony k slavnostnímu sice, ale pozdnímu vyzvánění. V tá chvíli, jak se toto stalo, utichlo zvonění ve škole. Kam ulétly ty líbezné zvuky?
Pan Jan Jeník z Bratřic, statečný hejtman, muž duchaplný a vtipný, spočinul v kostelní kryptě konečně snad k trvalému a věčnému spánku.
== Knihy ==
| |||