Muflon evropský: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
→‎Areál rozšíření: užitek, doba lovu
oprava citačního aparátu
Řádek 36:
 
== Stavba těla ==
Muflon může být dlouhý 100 až 125cm, v kohoutku dosahuje výšky až 75 cm. Ocas měří 10 cm. Starší berani dosahují váhy 50 kg, ovce kolem 35 kg.<ref name="Savci">Hanzák - Savci, str.340</ref> Mufloní zvěř má na hlavě [[Roh|rohy]], [[Myslivost|myslivecky]] označované jako toulce. Mufloní toulce se liší od paroží [[Jelenovití|jelenovitých]] tím, že jsou duté, nevětvené, zvěř je neshazuje, a také svým původem. Jsou produktem [[kůže]] jako [[srst]] či spárky a nemají charakter [[Kostra|kosti]]. Velké, silně vyvinuté rohy nosí pouze berani, kteří je používají při soubojích. Bývají dlouhé až 80 cm. Muflonky jsou buďto bezrohé, nebo nosí malé růžky, dlouhé nejvýše 16 cm. Povrch toulců je vrubován a podle vrubů lze poznat věk muflona.
 
== Areál rozšíření ==
V prehistorických dobách žili mufloni na evropské pevnině, jak dosvědčují archeologické nálezy kostí a lebek. V době historické, po poslední ledové době žili už pouze na ostrovech Sardinie a Korsiky.<ref name="Savci">Hanzák - Savci, str.340</ref> Muflon i jeho nejbližší příbuzný ovce mufloní neboli kruhorohá (''Ovis orientalis'') byli dávno v pravěku domestikováni a stali se základem chovu domácích ovcí.
Podle jiné, dnes převažující, teorie je však muflon potomkem domácí neolitické ovce a na Korsiku i Sardinii byl v 8.-6. tisíciletí př.. n. l. dovezen lidmi. Teprve zde pak zpětně zdivočel. Prokázat skutečný původ muflona je značně problematické. Na rozdíl od koz, kde je spolehlivým vodítkem tvar rohů, je u ovcí téměř nemožné podle kosterních pozůstatků rozlišit divoké ovce od zvířat v raném stadiu domestikace.
Z Korsiky a Sardinie se muflon již v historickém období začal šířit po celém [[Středomoří]]. Patrně ho znali již staří [[Starověké Řecko|Řekové]], zcela jistě ho chovali staří [[Římané]], kteří jeho maso podávali na hostinách. Používali ho i při [[Gladiátorské zápasy|hrách v cirku]].<ref>Dunkle, Roger: ''Gladiátoři''. Praha: Vyšehrad, 2011, s. 297-318</ref>