[[Soubor:Epanastasi.jpg|thumb|left|Patraský metropolita Germanos žehná vlajce revoluce. (Theodoros Vryzakis)]]Řečtí [[fanarioti|fanarioté]] a příslušníci tajného spolku jménem ''[[Filiki Eteria]]'' iniciovali neúspěšné povstání v [[Moldavsko|Moldavsku]] v průběhu [[březen|března]] roku [[1821]]. O několik týdnů později se [[povstání]] přesunulo na [[Peloponés]], aby se odtud šířilo do větší části [[Řecké království|Řecka]], kde bylo doprovázeno masakry na tureckém obyvatelstvu. Významnou roli při vzpouře proti osmanské moci hráli kromě [[fanarioti|fanariotů]] a příslušníků organizace ''filiki eteria'' i dvě složky společnosti pokračující v řecké vojenské tradici – [[armatolové]] a [[kleftové]]. V samotném počátku povstání byla na shromáždění v [[Epidaurus|Epidauru]] vyhlášena ''řecká nezávislost'' ([[25. březen|25. března]] [[1821]], dnes řecký Den nezávislosti) a zvolena prozatimní vláda v čele s [[Alexandr Mavrokordatos|Alexandrem Mavrokordatosem]]. S tím ovšem nesouhlasil [[generál]] [[Theodoros Kolokotronis]], který napomohl rozpoutat [[občanská válka|občanskou válku]]. Ta Řekům ztížila samotný boj proti Turkům, kteří po projevech povstání roznítili masový protiřecký teror, jehož [[symbol]]em se stalo povraždění obyvatel na ostrově [[Chios]] v [[duben|dubnu]] [[1822]].
Povstání Řeků nemělo ve svém počátku podporu ze zahraničí. [[Svatá aliance]] dokonce váhala s návrhem zásahu ve prospěch [[sultán]]a [[MahmudMahmut II.|MahmudaMahmuta II.]] Masakry způsobené tureckou stranou však způsobily u evropské veřejnosti znechucení a vedly k založení [[filhelénské hnutí|filhelénského hnutí]], které idealizovalo boj Řeků za svobodu a později dokonce přimělo evropské vlády k mírné podpoře Řeků. Projevem tohoto postoje byla např. půjčka londýnské City řecké vládě v roce [[1823]] a o rok později ([[1824]]) uskutečněná [[konference]] vyslanců v [[Petrohrad]]ě k řešení řecké otázky.
== Nezávislost ==
[[Sultán]] [[MahmudMahmut II.]] zjistil, že pouze svými silami nedokáže řecké povstání potlačit a proto požádal o pomoc [[egypt]]skou armádu, které velel [[Ibrahim Paša]]. Tato armáda měla již zkušenosti s řeckým prostředím, když v letech [[1825]]-[[1826]] vyplenila Peloponés a [[de facto]] vytlačila tehdy bojující Řeky na ostrovy. [[Rusko]] začalo naopak v roce [[1826]] poskytovat podporu Řekům. Zvýšeného ruského vlivu v této oblasti se zalekly Francie a Velká Británie. Společnými silami pak tyto tři velmoci vyzvaly [[16. srpen|16. srpna]] [[1827]] Turecko, aby uzavřelo příměří s Řeky, což sultán razantně odmítl. Za tuto reakci pak společná britsko-francouzsko-ruská armáda zničila [[20. říjen|20. října]] [[1827]] v [[bitva u Navarina|bitvě u Navarina]] turecko-egyptské loďstvo. V březnu [[1829]] byl podepsán [[Londýnský protokol]], který stále uvažoval jen o řecké [[autonomie|autonomii]], nikoli [[nezávislost]]i. Tento stav přestal platit po vítězství Ruska nad Turky v [[Rusko-turecká válka (1828–1829)|rusko-turecké válce]] ([[1828]]-[[1829]]), kdy se Petrohrad přiklonil k úplné nezávislosti Řecka na Turecku. Tato nezávislost byla uznána londýnskou konferencí velvyslanců [[3. únor]]a [[1830]]. Na podzimní schůzce této londýnskké konference roku [[1830]], pak byly definovány hranice nově vzniklého [[Řecké království|Řeckého království]], jehož prvním [[král]]em se stal v roce [[1832]] [[Ota I. Řecký|Ota Bavorský]]. Nezávislost byla definitně garantována [[Konstantinopolská smlouva (1832)|Konstantinopolskou smlouvu]] z července [[1832]]. Řekové se tak stali prvním národem v [[Osmanská říše|Osmanské říši]], který získal nezávislý vlastní stát.
