Dějiny Rakouska: Porovnání verzí

'''Dějiny Rakouska''' úzce souvisí s dějinami okolních současných států, neboť současná hranice [[Rakousko|Rakouska]] vznikla až po [[první světová válka|první světové válce]]. V [[starověký Řím|době římské]] se na území dnešního Rakouska rozkládaly tří [[římské provincie]], z nichž nejvýznamnější bylo [[Noricum]]. Od poloviny [[4. století]] na toto území přicházeli [[Germáni]], jež přispívali k oslabení moci římské říše. Římané se z této oblasti stáhli roku [[476]] a namísto nich se zde začali objevovat [[Bavorsko|Bavoři]] a [[Slované]]. Bavoři se záhy dostali pod vliv [[franská říše|franské říše]], nedokázali však zabránit Slovanům, aby si zde vytvořili své [[karantánské knížectví]]. Bavoři získali převahu až v polovině [[8. století]], Karantánii ovládli, sami se však roku [[757]] dostali do područí franské říše.

 

 

[[Babenberkové]] se zprvu museli ještě vypořádávat s Maďary, po uklidnění východní hranice se však mohli na přelomu [[11. století|11.]] a [[12. století]] zapojit do [[boj o investituru|boje o investituru]], zpravidla na [[papež]]ově straně, a později do mocenského zápasu mezi [[Štaufové|Štaufy]] a [[Welfové|Welfy]]. Roku [[1156]] obdržel [[Jindřich II. Babenberský|Jindřich II. Jasomirgott]] ''[[privilegium minus]]'', kterým císař povýšil rakouskou marku na [[Rakouské arcivévodství|rakouské vévodství]] a dědičnou držbu tohoto území v mužské i ženské linii udělil právě Babenberkům. Roku [[1192]] pak Babenberkové získali vládu také nad [[štýrské vévodství|štýrským vévodstvím]]. Babenberkové se stále více zapojovali do říšské politiky a účastnili se například [[křížové výpravy|křížových výprav]]. Agresivnější politikou na počátku [[13. století]] si však Babenberkové znepřátelili své bavorské, české i uherské sousedy.

Jakožto součást Třetí říše se Rakousko zúčastnilo [[druhá světová válka|druhé světové války]] a po pádu nacistické moci bylo podobně jako Německo obsazeno [[Spojenci (druhá světová válka)|Spojenci]] a rozděleno do okupačních zón. Plnou suverenitu Rakousko získalo zpět až roku [[1955]]. Jakožto [[neutralita|neutrální]] země se rychle začlenila do západních nevojenských organizací, až nakonec roku [[1995]] Rakousko vstoupilo do [[Evropská unie|Evropské unie]].

 

[[Soubor:Austria Romana.png|thumb|Římské provincie na území dnešního Rakouska{{legenda|skyblue|[[Raetie]]}}{{legenda|red|[[Noricum]]}}{{legenda|gold|[[Panonie]]}}{{legenda|lightgray|Území mimo římskou říši}}]]

 

Noricum bylo [[Keltové|keltské]] království, přesněji federace třinácti kmenů, a [[Římské provincie|provincie]] [[Starověký Řím|římské říše]], jež zahrnovalo většinu území dnešního [[Rakousko|Rakouska]], část [[Slovinsko|Slovinska]] a jihovýchodní cíp [[Bavorsko|Bavorska]]. Na západě sousedila tato země s [[Raetie|Raetií]], na východě s [[Panonie|Panonií]] a na jihozápadě s [[Itálie|Itálií]]. Na severu sahalo území království až za řeku [[Dunaj]], která se stala severní hranicí Norica teprve po jeho trvalém začlenění do římského impéria.

 

== Bavoři a Karantánci ==

Od poloviny [[4. století]] začaly ''[[Limes Romanus|limes romanus]]'' prorážet [[Germáni]], jejichž tlak ještě více zesílil pod tlakem [[Hunové|Hunů]]. [[Starověký Řím|Římané]] dokázali nějakou dobu svou vládu v Noricu udržet, [[Panonie|Panonii]] museli roku 433 vyklidit. S pádem římské říše odešla z Noricu roku [[476]] také římská vojska a na území Norica se usadili [[Langobardi|Langobardé]]. Na počátku [[6. století]] tak na území dnešního Rakouska vedle přistěhovalých Germánů žily také zbytky původního provinciálního obyvatelstva (románské a keltsko-illyrské obyvatelstvo).<ref>{{Citace monografie|příjmení=Veber|jméno=Václav|odkaz na autora=Václav Veber|spoluautoři=a kol.|titul=Dějiny Rakouska|vydání=|místo=Praha|vydavatel=Nakladatelství Lidové noviny|rok=2002|isbn=80-7106-491-2|poznámka=Dále jen ''Dějiny Rakouska''|strany=48–52|jazyk=}}</ref>

 

Přibližně v této době se v západní části Norica začali objevovat také [[Bavorsko|Bavoři]], kteří se ovšem okolo roku [[536]] dostali pod nadvládu [[franská říše|franské říše]]. Ve stejné době začali do východního Norica pozvolna migrovat [[Slované]], intenzivnější usidlování pak nastalo v 2. polovině 6. století. Frankové se tohoto území zřekli ve prospěch [[vazal]]ských Bavorů, kteří se však roku [[611]] marně pokusili porazit Slovany a zabránit vzniku [[karantánského knížectví]], jež bylo podpořeno [[Avaři|Avary]]. Po porážce Avarů [[byzantská říše|byzantskou říší]] roku [[626]] u [[Konstantinopol]]e se snad Karantánie dočasně stala na čtvrtstoletí součástí [[Sámova říše|Sámovy říše]] a pak se dostala znovu do závislosti na Avarech.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 52–56.</ref>

 

== Vojenská marka ==

Karel Veliký pokračoval ve svých výbojích dále na východ. V 90. letech 8. století se odehrála série válek, až se nakonec [[Panonie]] dostala pod svrchovanost franského císaře. V souvislosti s [[misie|misijním]] úsilím na nově dobytých či závislých územích povýšilo roku [[798]] salcburské biskupství na [[Arcidiecéze salcburská|arcibiskupství]]. Po rozdělení franské říše roku [[843]] připadlo území dnešního Rakouska do [[východofranská říše|východofranské říše]] [[Ludvík II. Němec|Ludvíka II. Němce]]. Marka musela čelit zejména tlaku expandující [[Velkomoravská říše|Velké Moravy]], proti níž se východofranská říše spojila s [[první bulharská říše|bulharskou říší]]. Ani to však nezabránilo vzniku moravsko-panonského arcibiskupství roku 869 a úplné ztrátě Panonie ve prospěch Velké Moravy roku [[884]]. Roku [[892]] ovšem východofranský král [[Arnulf Korutanský]] zvítězil nad velkomoravským knížetem [[Svatopluk I.|Svatoplukem]] a roku [[907]] Velkou Moravu zničil vpád [[Maďaři|Maďarů]]. Ti však pokračovali také dále na západ a pustošili [[Dolní Rakousy|Rakousy]], [[Štýrsko]] i [[Korutany]], takže státní i církevní správa se v této oblasti rozpadla.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 61–64.</ref>

 

 

== Babenberkové (976–1246) ==

[[Soubor:Babenberger Stammbaum.jpg|thumb|left|Rodokmen Babenberků v [[Klosterneuburg]]u]]

Po nešťastné smrti Leopolda I. roku [[994]] se [[Seznam rakouských markrabat a vévodů|rakouským markrabětem]] stal [[Jindřich I. Babenberský|Jindřich I.]] (994–1018) Za jeho vlády obsadil [[Seznam polských panovníků|polský kníže]] [[Boleslav Chrabrý]] [[Morava|Moravu]], útoky na rakouské území se však podařilo odrazit a po uzavření [[budyšínský mír|budyšínského míru]] roku [[1018]] zavládl na severní hranici markrabství klid. Za vlády [[Vojtěch Babenberský|Adalberta]] (1018–1055) však stále větší neklid panoval na hranici s [[Uhersko|Uhrami]], která se ustálila na řece [[Litava (přítok Dunaje)|Litava]]. Jeho syn [[Arnošt Babenberský|Arnošt]] (1055–1075) udržoval dobré vztahy s císařem, se kterým podnikl také tažení do povstaleckého [[Sasko|Saska]], při němž však zemřel.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 73–80.</ref>

 

 

== Spory o rakouské země (1246–1278) ==

[[Soubor:Battle of Kressenbrunn Thuróczy.JPG|thumb|[[Bitva u Kressenbrunnu]] roku [[1260]]]]

Fridrich II. po sobě zanechal dvě ženské dědičky: [[Gertruda Babenberská (1226–1288)|Gertrudu]] a [[Markéta Babenberská|Markétu]]. Gertrudu si již roku [[1246]] vzal [[markrabství moravské|moravský markrabě]] [[Vladislav Český|Vladislav]], který ovšem následujícího roku zemřel. Poté se s Gertrudou oženil [[Heřman VI. Bádenský|Heřman Bádenský]], avšak i ten roku [[1250]] zemřel. V zemi nastala anarchie: rakouská šlechta a biskupové nabídli vládu českému králi Václavovi I., jenž do země vyslal svého syna [[Přemysl Otakar II.|Přemysla]], jenž se následujícího roku oženil s druhou dědičkou, Markétou Babenberskou. Tím ovšem spory neskončily, neboť Gertruda se provdala za [[Roman Haličský|Romana Haličského]], příbuzného uherského krále. Uherské a bavorské vojsko plenilo Přemyslovu Moravu a Rakousy, až se roku [[1254]] nyní již jako český král [[Přemysl Otakar II.]] vzdal Štýrska.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 114–116.</ref>

 

Ve Štýrsku však proti uherské správě vypuklo několik povstání, až se nakonec toto vévodství dostalo opět pod správu českého krále. Toto uspořádání pak roku [[1260]] potvrdilo české vítězství v [[Bitva u Kressenbrunnu|bitvě u Kressenbrunnu]]. Roku 1268 uzavřel Přemysl smlouvu s korutanským vévodou, jímž získal nástupnická práva v [[korutanské vévodství|korutanském vévodství]], jež ke své říši Přemysl připojil následujícího roku. Připojení dalších území (vindické marky, Pordenone a [[Kraňsko|Kraňska]]) znepokojovalo císaře, papeže i uherského krále, pohraniční šarvátky a plenění jižní Moravy, Štýrska a Rakousovšem žádnou změnu nepřinesly.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 116–119.</ref>

 

Zvrat přišel až roku [[1273]] po zvolení [[Rudolf I. Habsburský|Rudolfa Habsburského]] císařem, jenž začal [[restituce|restituovat]] říšský majetek. Na Přemysla Otakara II. byla nakonec uvalena říšská klatba a babenberské dědictví postupně obsazeno císařovými spojenci. Roku [[1278]] se Přemysl Otakar II. pokusil tento vývoj zvrátit, v nastalé [[bitva na Moravském poli|bitvě na Moravském poli]] ovšem zahynul a babenberské dědictví získali [[Habsburkové]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 119n.</ref>

== Postupné sjednocování pod habsburskou vládou (1278–1519) ==

=== Konsolidace habsburské moci (1278–1379) ===

Ještě roku 1278 Rudolf Habsburský obsadil Moravu. Když však česká královna vdova [[Kunhuta Uherská|Kunhuta]] požádala o pomoc [[braniborské markrabství|braniborského markraběte]], Rudolf Moravu opustil. Následně udělil svým synům rakouské a štýrské vévodství v léno. Rudolf se snažil získat podporu udělováním úřadů, práv a majetku šlechtě, tímto ovšem zároveň oslaboval svou mocenskou i ekonomickou základnu. Navíc nedokázal prosadit svého syna [[Albrecht I. Habsburský|Albrechta I.]] (1282–1308) na říšský trůn. Albrecht I. se ovšem s problémy ve své zemi, zejména se šlechtickou opozicí, dokázal vypořádat a po sesazení nepopulárního císaře [[Adolf Nasavský|Adolfa Nasavského]] byl zvolen císařem. Aby se mohl věnovat dění v říši, udělil rakouské a štýrské vévodství podobně jako jeho otec v léno svým synům [[Leopold I. Habsburský|Leopoldovi]] a [[Fridrich I. Habsburský|Fridrichovi]]. Albrecht se snažil zvýšit svůj vliv v [[Durynsko|Durynsku]], [[Sasko|Sasku]] i [[České království|Čechách]], kde nakonec roku [[1306]] prosadil svého syna [[Rudolf Habsburský|Rudolfa]] králem, jenž ovšem již následujícího roku zemřel a další pokus o prosazení svého vlivu se minul úspěchem: českým králem byl zvolen [[Jindřich Korutanský]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 135–149.</ref>

 

Po zavraždění Albrechta I. roku [[1308]] a zvolením [[Jindřich VII. Lucemburský|Jindřicha VII. Lucemburského]] králem došlo v Rakousích ke šlechticko-měšťanskému povstání proti Habsburkům, jež však bylo krutě potlačeno. Nový císař však již roku [[1313]] zemřel a rozpoutal se boj o císařskou korunu mezi [[Fridrich I. Habsburský|Fridrichem I.]] a [[Ludvík IV. Bavor|Ludvíkem Bavorem]]. Habsburkové se navíc museli vypořádávat s povstáním ve Švýcarsku. V samotném Rakousku se rozpoutal spor mezi [[Albrecht II. Moudrý|Albrechtem II.]] a [[Ota Habsburský (1301–1339)|Otou]], jenž byl nakonec urovnán prostřednictvím [[Jan Lucemburský|Jana Lucemburského]]. Proti růstu lucemburské moci se Habsburkové dohodli s Wittelsbachy na rozdělení [[Korutany|Korutan]] a [[Tyrolsko|Tyrolska]]. I přes odpor Lucemburků nakonec Habsburkové po smrti [[Jindřich Korutanský|Jindřicha Korutanského]] Korutany skutečně získali a o něco později získali také Tyroly. Roku 1346 se sice římským králem stal [[Karel IV.|Karel IV. Lucemburský]], ten však potvrdil Habsburkům jejich državy.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 150–155.</ref>

 

Roku [[1358]] převzal vládu v rakouských zemích ambiciózní [[Rudolf IV. Habsburský]] (1358–1365), jenž se snažil pomocí [[Falzum (diplomatika)|padělané]] listiny ''[[privilegium maius]]'' upevnit habsburský nárok na rakouské země. Karel IV. sice toto privilegium nepotvrdil, Rudolf IV. ovšem dosáhl úspěchů jinde: roku [[1363]] získal Tyrolsko, posiloval svou moc na úkor šlechty, podporoval dálkový obchod a výstavbu Vídně, kde byla roku [[1365]] založena [[Vídeňská univerzita|univerzita]]. Na konci jeho vlády se tak těžiště habsburské moci přesunulo z původních držav v [[Přední Rakousy|Předním Rakousku]] do Rakouska samotného.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 155–159.</ref>

 

Již roku [[1439]] ovšem Albrecht V. zemřel a iniciativu převzal štýrský a korutanský vévoda [[Fridrich III. Habsburský|Fridrich III.]], jenž byl roku [[1440]] zvolen římským králem. Při jeho korunovační cestě do [[Řím]]a ovšem proti němu v Rakousích zesílila opozice, jež požadovala vydání [[Ladislav Pohrobek|Ladislava Pohrobka]], který byl vzápětí korunován českým králem. Po smrti Ladislava Pohrobka se Fridrich III. snažil oslabit pozici [[Jiří z Poděbrad|Jiřího z Poděbrad]], se kterým se spojil [[Albrecht VI. Habsburský|Albrecht VI.]], jenž si nárokoval Rakousy. Fridrich III. podpořil [[Matyáš Korvín|Matyáše Korvína]] v jeho tažení na Moravu, později však Korvín roku 1482 vpadl i do Rakous, a o tři roky později dokonce obsadil Vídeň. Úspěšnější byl císař v politice vůči [[Burgundské hrabství|burgundskému hrabství]], nad kterým roku 1475 zvítězil a roku 1486 svého syna [[Maxmilián I. Habsburský|Maxmiliána]] prosadil roku [[1486]] za římského krále.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 183–192.</ref>

 

=== Znovusjednocení rakouských zemí (1491–1519) ===

Když roku [[1490]] zemřel [[Matyáš Korvín]], Maxmilián věděl, že se v Uhrách proti vůli šlechty, jež si zvolila [[Vladislav Jagellonský|Vladislava Jagellonského]], neprosadí, a proto se spokojil jen s navrácením rakouských území obsazených Korvínem.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 192n.</ref> S Vladislavem Jagellonským roku [[1491]] uzavřel [[prešpurský mír]], jímž také získal možnost ucházet se o českou i uherskou korunu v případě vymření Jagellonců. Maxmilián I. přesvědčil s pomocí stavů také [[Zikmund Habsburský|Zikmunda Tyrolského]], aby se vzdal vlády v Tyrolsku a Předním Rakousku. Roku [[1493]] zemřel Fridrich III., a Maxmilián se tak stal po více než století opět jediným vládcem rakouských zemí.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 199–202.</ref>

 

 

Zvýšené finanční náklady vyvolávaly v Rakousku nesouhlas s Maxmiliánovou politikou, až nakonec musel Maxmilián svolat roku [[1518]] generální sněm rakouských zemí v [[Innsbruck]]u, který sice poskytl Maxmiliánovi potřebné finance, zároveň však také zřídil [[Dvorská rada|dvorskou radu]], jež měla komorní majetek kontrolovat. Rakouské země tak poprvé začaly vystupovat jako jediný celek, který již nebyl pouhou [[personální unie|personální unií]], nýbrž disponoval společnou stavovskou vládou, měnou a obranou.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 209n.</ref>

 

== Formování habsburské monarchie (1526–1740) ==

=== Vznik podunajské monarchie (1519–1564) ===

Po smrti Maxmiliána I. roku [[1519]] převzal v habsburských državách vládu vnuk [[Karel V.]], jenž ovšem [[wormská smlouva|wormskou smlouvou]] (1521) a [[bruselské dohody|bruselskými dohodami]] (1522) přenechal vládu nad rakouskými zeměmi [[Ferdinand I. Habsburský|Ferdinandovi I.]], jenž rázně potlačil stavovskou a měšťanskou opozici, vydal nový mincovní řád a s pomocí některých šlechtických rodů potlačil selské povstání roku [[1525]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 212–220.</ref> Rozdělením moci nad habsburskými državami mezi Karla V. a Ferdinanda I. došlo k rozdělením rodu na [[Španělští Habsburkové|španělské]] a [[Rakouští Habsburkové|rakouské Habsburky]].

 

Roku [[1526]] padl v [[bitva u Moháče|bitvě u Moháče]] český a uherský král [[Ludvík Jagellonský]] a Ferdinand I. začal uplatňovat dědické nároky své manželky Anny Jagellonské. V českých zemích byl nakonec skutečně zvolen, v Uhrách si ovšem většina šlechty zvolila za krále [[Jan Zápolský|Jana Zápolského]] a pouze část uznala za krále Ferdinanda I. V Uhrách tak nastalo dvojvládí: Ferdinand ovládal tzv. [[královské Uhry]] (včetně [[Chorvatské království|chorvatského království]]), zatímco Jan Zápolský vládl v [[Sedmihradsko|Sedmihradsku]] a stal se spojencem [[Osmanská říše|osmanské říše]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 221–223.</ref> Již roku [[1529]] musel Ferdinand čelit osmanskému vpádu do Rakouska, větší podporu proti Osmanům ovšem získal až poté, co se roku [[1531]] stal římským králem. Roku [[1533]] si sice vynutil uzavření dočasného míru, roku [[1541]] však nové osmanské tažení a vznik [[budínský pašalik|budínského pašaliku]] znamenalo konec Ferdinandových nadějí na získání zbytku Uher.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 225–230.</ref>

 

Na svém území Ferdinand I. založil instituce, jež měly centralizovat politickou správu ([[tajná rada]], [[dvorská rada vojenská|dvorská rada]]), diplomacii ([[dvorská kancelář]]) a finance ([[dvorská komora]]), přičemž zcela se tyto instituce Ferdinandovi podařilo prosadit jen v rakouských zemích.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 223–225.</ref> Války s osmanskou říší přinesly velké finanční zatížení, a když Ferdinand požádal české stavy o pomoc proti [[Protestantismus|protestantským]] říšským knížatům ve [[Šmalkaldská válka|šmalkaldské válce]] (1546–1547), vypuklo proti němu [[Stavovský odboj roku 1547|české stavovské povstání]]. Habsburské vítězství nad říšskými protestanty a porážka českých stavů, stejně jako mírová smlouva se sultánem roku [[1547]] znamenala posílení Ferdinandovy pozice. Protestantismus ve vlastní zemi sice Ferdinand I. mocenskými prostředky potlačit nemohl, podporoval však například [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitskou]] protireformaci.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 231–237.</ref>

 

=== Stoleté rozdělení habsburské monarchie (1564–1665) ===

Po smrti Ferdinanda I. se habsburská monarchie opět rozdělila: [[Maxmilián II. Habsburský|Maxmilián II.]] (1564–1576) získal císařský titul a vládu nad Horními a Dolními Rakousy, [[Země Koruny české|Korunou českou]] a královskými Uhrami; [[Ferdinand II. Tyrolský]] vládl v Tyrolsku a [[Přední Rakousy|Předním Rakousku]] a [[Karel II. Štýrský]] ve [[Vnitřní Rakousy|Vnitřním Rakousku]]. Císař Maxmilián II. se snažil o nadkonfesijní politiku, jež ovšem neuspokojovala ani protestanty ani katolíky. Jeho politika vůči osmanské říši byla nerozhodná a osmanský ofenziva roku 1566 skončila jen díky úmrtí sultána [[Sulejman II.|Sulejmana II.]] Habsburská kandidatura na polský trůn skončila neúspěchem a císař se nesnažil prosadit svou moc ani v Sedmihradsku, kde byl zvolen knížetem [[Štěpán Báthory]]. Veškeré tyto okolnosti vedly k úpadku rakouské moci. Úpadek Vídně se prohloubil ještě více po přesunutí císařského dvora do [[Praha|Prahy]] za vlády [[Rudolf II.|Rudolfa II.]] (1576–1612). V této době se rovněž stále více prohlubovaly spory mezi konfesemi.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 237–248.</ref>

 

Karel Štýrský mezitím přetvořil Vnitřní Rakousy v kompaktní celek a kvůli neustálé hrozbě tureckých vpádů vybudoval soustavu pevností. Většinou protestantské stavy si však své výsady ponechaly. Ferdinand Tyrolský oproti tomu proti protestantům postupoval rázně, převážně katolické Tyroly navíc nebyly bezprostředně ohrožovány osmanskými výboji. Po smrti Ferdinanda Tyrolského roku 1595 se ovšem rozpoutaly spory o jeho dědictví mezi Rudolfem II. a Karlem Štýrským. Napětí v habsburském rodě se zvýšilo také kvůli ambicióznímu [[Matyáš Habsburský|Matyášovi]], jenž získal místodržitelství v Dolních a Horních Rakousích i královských Uhrách. Krom Tyrolska rostlo v habsburských zemích náboženské i sociální napětí: v letech 1594–1597 se v Dolních i Horních Rakousích rozpoutalo selské povstání, jež bylo nakonec krutě potlačeno; Ferdinand Štýrský zase ve své državě prosazoval tvrdou rekatolizaci.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 248–261.</ref>

Rudolfovi bránila duševní choroba plně vládnout, a iniciativu proto převzal vládu Matyáš, jenž ovládl Horní a Dolní Rakousy, Uhry (krom Sedmihradska, které ponechal Bočkajovi) a Moravu. Rudolfovi zůstal jen titul císaře a vláda v [[České království|Čechách]], ve [[Slezsko|Slezsku]] a [[Lužice|Lužicích]], nakonec se však po [[vpád pasovských|vpádu pasovských]] musel vzdát i tohoto zbytku moci. Roku [[1612]] se nakonec císařský dvůr vrátil do Vídně a všechny habsburské větve se roku [[1617]] dohodly, že Matyášovým nástupcem se stane [[Ferdinand II. Štýrský]] (1619–1637). To se již však v reakci na rekatolizaci v Čechách rozpoutalo [[České stavovské povstání|stavovské povstání]], ke kterému se přidaly i hornorakouské a dolnorakouské stavy a posléze i stavy uherské. Vznikla tak konfederace, jež nástupnická práva Ferdinanda II. odmítla. Oporou Ferdinanda II. se stalo Vnitřní Rakousko, pasovský biskup [[Leopold V. Habsburský|Leopold]] a Bavorsko.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 261–271.</ref>

 

Tažení do Čech [[bitva na Bílé hoře|bitvou na Bílé hoře]] roku [[1620]] skončilo vítězně a Habsburkům se otevřela možnost potlačení protestantismu v zemi. [[Třicetiletá válka]] sice zemi finančně vyčerpávala, selské povstání v letech 1626–1627 však bylo po počátečním úspěchu potlačeno a rekatolizační tlak v Rakousích mohl být zesílen. Roku [[1627]] vyhlásil Ferdinand II. [[Obnovené zřízení zemské]], jímž vyhlásil [[dědičné habsburské země]] za nedělitelné a dědičné podle zásady primogenitury (výjimku představovalo pouze Tyrolsko a Přední Rakousy). K dalšímu povstání v Rakousích došlo po švédském pádu do Čech roku 1630, i toto povstání však bylo potlačeno. V následujících letech Habsburkové sice ztratili [[Lužice]] a do zemí Koruny české ještě několikrát vstoupila nepřátelská vojska a roku 1643 Švédové pronikli dokonce až k Vídni, k zásadnímu zvratu však již nedošlo. [[Vestfálský mír]] znamenal sice oslabení císaře ve Svaté říši římské a ztrátu části Předního Rakouska, v samotných habsburských državách se však moc Habsburků posilovala. Rakouské země navíc z války vyšly méně postiženy než země Koruny české a také rekatolizace zde poté probíhala umírněněji. Hospodářská stabilizace a konsolidace byla nakonec završena za vlády [[Leopold I.|Leopolda I.]] (1657–1705), když roku [[1665]] tyrolská větev Habsburků vymřela a Rakousko se tedy opět mohlo sjednotit.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 271–286.</ref>

 

=== Podunajská monarchie velmocí (1665–1740) ===

[[Soubor:Empire Autricien au XVII. siecle.JPG|thumb|Územní vývoj habsburské monarchie]]

 

Roku [[1701]] vypukla [[Válka o španělské dědictví|válka o dědictví španělské]], která trvala až do roku [[1714]] a které využila také uherská šlechta k neúspěšnému povstání, které vedl [[František II. Rákóczi]]. Přestože Habsburkové ve válce o španělské dědictví nedokázali získat španělskou korunu, značně rozšířili své území: roku [[1713]] získali [[Rakouské Nizozemí|„Rakouské Nizozemí“]] a následujícího roku [[Milánské vévodství|Milánsko]], [[Neapolské království|Neapolsko]], [[Mantova|Mantovsko]] a [[Sardinie|Sardinii]], kterou roku 1720 vyměnili za [[Sicílie|Sicílii]]. Území pod vládou Habsburků se [[Karel VI.]] (1711–1740) snažil pojistit roku 1713 [[pragmatická sankce|pragmatickou sankcí]]. Další kampaň proti Osmanské říši v letech 1716–1718 přinesla opět územní zisky, a habsburská monarchie tak dosáhla svého největšího územního rozmachu v dějinách. Ke konci 30. let ovšem Habsburkové téměř všechna nabytá území na Balkáně ztratili, stejně jako Neapolsko a Sicílii.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 294–306.</ref>

== Rakouské císařství (1804–1867) ==

{{podrobně|Rakouské císařství}}

=== Doba předbřeznová (1804–1848) ===

Roku [[1805]] podnikl [[Napoleon Bonaparte]] tažení přímo na rakouské území, kde zvítězil v [[bitva u Slavkova|bitvě u Slavkova]]. Další vývoj [[Napoleonské války|napoleonských válek]] vedl k zániku [[Svatá říše římská|Svaté říše římské]] a téměř k finančnímu [[úpadek|bankrotu]] Rakouska. Rakousko muselo navíc poskytnout své vojáky při Napoleonově tažení do Ruska roku [[1812]]. Roku [[1813]] byl Napoleon konečně koalicí poražen a [[Vídeňský kongres]] roku [[1814]] přidělil Rakousku velkou část [[Salcbursko|Salcburska]], [[Ternopil|Tarnopolsko]], [[Ilýrie|Illyrii]] a [[Království lombardsko-benátské|Benátsko]], zároveň však Rakouské císařství ztratilo [[Přední Rakousy]]. Rakouské císařství získalo také vůdčí roli v nově založeném [[Německý spolek|Německém spolku]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 368–373.</ref>

 

 

Postupný nárůst [[nacionalismus|nacionalismu]] navíc Rakousko stále silněji štěpil. Své požadavky vznášeli [[České národní obrození|Češi]], [[halič]]ští [[Poláci]], [[Slováci]], [[ilyrismus|jihoslovanské národy]], [[Maďaři]], a Benátsko se chtělo od Rakouska oddělit zcela. Ze sociálního hlediska byl zřetelný vzestup měšťanstva a [[urbanizace]]. V hospodářství se projevovala postupná [[industrializace]] a výstavba továren, železnic a silnic.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 387–401.</ref>

 

=== Revoluce (1848–1849) ===

{{podrobně|Revoluce 1848–1849 v Rakouském císařství}}

Přes veškerou Metternichovu snahu se liberální myšlenky státu nepodařilo potlačit. Napětí se plně projevilo v revoluci, jež začala v březnu [[1848]] povstáním ve [[Vídeň|Vídni]] a [[Uhersko|Uhrách]] a donutila zprvu císaře Ferdinanda I. k vážným ústupkům. [[Dubnová ústava]], kterou císař podle svého slibu vydal, ovšem nesplnila očekávání vídeňských [[liberalismus|liberálů]], kteří v květnu 1848 znovu povstali. V červnu 1848 došlo k nepokojům také v [[Praha|Praze]], tam však bylo tvrdě potlačeno [[Alfred Windischgrätz|Windischgrätzovým]] vojskem. Snaha rakouské vlády potlačit také revoluci v Uhrách vyvolala v říjnu třetí vídeňskou revoluci, ta však byla tentokrát potlačena Windischgrätzem. Nový císař [[František Josef I.]] nakonec s pomocí vojska v březnu [[1849]] rozpustil říšský sněm v [[Kroměříž]]i a vyhlásil [[Ústava#Podle způsobu přijetí|oktrojovanou]] [[březnová ústava|březnovou ústavu]]. [[Maďarská revoluce 1848–1849|Maďarská revoluce]] pak byla nakonec poražena s pomocí [[ruské impérium|ruského]] vojska v srpnu [[1849]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 402–412.</ref>

 

[[Soubor:Bossoli, Carlo - Battle of Solferino.jpg|thumb|left|[[Bitva u Solferina]] roku [[1859]]]]

Roku [[1851]] císař ústavu odvolal, čímž začala téměř desetiletá éra [[neoabsolutismus|neoabsolutismu]], nicméně výdobytky revoluce v podobě zrušení [[poddanství]] a zřízení [[obecní samospráva|obecní samosprávy]] zůstaly zachovány. Školství bylo sice podřízeno církevní kontrole, v oblasti hospodářství však stát usilovně podporoval podnikání: vznikly banky, jež poskytovaly levné úvěry potřebné pro investice, byly založené obchodní a živnostenské komory a nakonec byl vydán také nový [[živnostenský řád]] v duchu liberálního hospodářství. Rovněž nový [[obchodní zákoník]] představoval velmi liberální počin.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 412–417.</ref>

 

Neúspěchy ovšem Rakousko zaznamenalo v zahraniční politice, jež byla nakonec příčinou pádu neoabsolutistického režimu. Neúčast v [[krymská válka|krymské válce]] (1853–1856) si Rusko vyložilo jako nevděk za ruskou pomoc při revoluci roku 1849 a znamenala izolaci Rakouského císařství. Rakouské fiasko ve válce proti Sardinii roku [[1859]] neznamenalo pouze ztrátu Lombardie, ale také obrat v rakouské vnitřní politice: představitelé neoabsolutismu byli donuceni k odchodu a císař František Josef I. [[Říjnový diplom|Říjnovým diplomem]] slíbil obnovu ústavnosti.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 415n, 418n.</ref>

 

Roku [[1861]] skutečně došlo k vydání oktrojované [[Únorová ústava|Únorové ústavě]], jež obnovila veřejný politický život a ustavila dvoukomorovou [[říšská rada (Rakousko)|říšskou radu]]. Ústava v sobě nesla prvky centralizační (centrální úřady) i federativní (byly obnoveny zemské sněmy). Uherský bojkot říšské rady však fungování této instituce paralyzoval, a tak byla roku 1865 zrušena. Vážným impulsem pro reformu státu se stala porážka Rakouska v [[prusko-rakouská válka|prusko-rakouské válce]] roku [[1866]]: Prusko si vynutilo zrušení Německého spolku, čímž Němci v Rakouském císařství ztratili mocnou oporu své moci a stali se jen jedním z národů habsburského státu. Aby Němci neztratili své přední postavení, rozhodl se císař přistoupit na návrh, jež počítal s přeměnou Rakouského císařství na pouhou personální unii. František Josef I. se nechal roku [[1867]] korunovat uherským králem a [[Předlitavsko]] a [[Zalitavsko]] nadále pojila jen osoba panovníka, společná armáda, zahraniční politika a finance.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 418–423.</ref>

 

== Rakousko-Uhersko (1867–1918) ==

{{podrobně|Rakousko-Uhersko}}

=== Vznik moderní společnosti (1867–1914) ===

Po [[rakousko-uherské vyrovnání|rakousko-uherském vyrovnání]] vypracovala [[říšská rada (Rakousko)|říšská rada]] [[prosincová ústava|prosincovou ústavu]], jež obsahovala základní [[občanská práva]]. Následující desetiletí vlády [[Německá liberální strana|německých liberálů]] přinesla zprvu konec církevní kontroly školství, zavedení [[Volby|přímých voleb]] do říšské rady (1873) a prudký ekonomický vzestup. Nekontrolovaný rozmach hospodářství však skončil [[krach na vídeňské burze|krachem na vídeňské burze]] (1873), zanikáním továren a nárůstem [[nezaměstnanost]]i. V důsledku toho se od německých liberálů odštěpili němečtí nacionálové ([[Georg von Schönerer]]) a křesťanští sociálové ([[Karl von Vogelsang]]), vůdčí roli ve vládě ovšem němečtí liberálové ztratili až ke konci 70. let po [[berlínský kongres|berlínském kongresu]] (1878), který přiřkl [[Bosna a Hercegovina|Bosnu a Hercegovinu]] Rakousku-Uhersku, což posilovalo slovanskou složku říše na úkor německé. Pozice německých liberálů oslabovala také vleklá hospodářská krize.<ref>''Dějiny Rakouska.'' S. 423–426.</ref>

 

Roku [[1879]] proto sestavil novou vládu [[Eduard Taaffe]], jenž se opíral o [[Vláda Eduarda Taaffeho|„železný kruh pravice“]] (koalici německých a polských [[konzervatismus|konzervativců]] a [[Národní strana (1848)|české liberály]]). Zpřísnění příliš liberálního živnostenského zákona a sociální zákonodárství sice přispělo ke zlepšení pracovních podmínek a větší sociální stabilitě, zároveň však bylo jedním z impulsů vzniku [[sociální demokracie]] ([[Victor Adler]]), jež se snažila o rozšíření volebního práva také na nižší společenské vrstvy. K rozšíření volebního práva roku [[1882]] skutečně došlo, způsobilo však nárůst politického zastoupení neněmeckých národů. Rovněž jazykové ústupky, jimiž se Taaffe snažil udržet českou stranu ve vládě, vyvolávaly nevoli německých liberálů. Sociální a jazyková politika se nakonec proti Taaffemu obrátila: Taaffeho ústupky považovali Slované za nedostačující, Němci však za příliš velké. Počátkem 90. let tak začala permanentní politická krize, jejíž první obětí se stal právě Taaffe, jenž podal roku 1893 [[demise|demisi]].<ref>''Dějiny Rakouska.'' S. 426–428.</ref>

Následující čtvrtstoletí se neslo v duchu nacionálních a sociálních konfliktů, nestabilních vlád a nástupu masových politických stran a [[ideologie|ideologií]]. V samotných rakouských zemích hrály největší roli tři proudy: [[pangermanismus]] (Georg von Schönerer, [[linecký program]] z roku 1882 deklaroval úsilí o připojení německojazyčných oblastí k [[Německé císařství|Německu]]), [[Křesťansko-sociální strana (Rakousko)|křesťanský socialismus]] ([[Karl Lueger]]) a sociální demokracie ([[Victor Adler|Viktor Adler]], v Rakousku ve specifické formě [[austromarxismus|austromarxismu]]). Další rozšiřování volebního práva (1896 zřízena 5. volební kurie, 1907 všeobecné rovné volební právo pro muže) však vládám v jejich snaze o dosažení stability nijak nepomáhalo.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 428–442.</ref>

 

 

Druhá polovina 19. století pro Rakousko-Uhersko představovalo také pokles vlivu v zahraničí, ačkoli bylo stále druhým nejrozlehlejším (po Rusku) a třetím nejlidnatějším (po Rusku a Německu) státem v Evropě. Rakousko-Uhersko však ztratilo vliv ve sjednocené [[Italské království|Itálii]] a Německu. Středoevropské soustátí se sice s Německem stále více usmiřovalo, v tomto vztahu však Rakousko-Uhersko zastávalo pozici nerovného spojence.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 443–446.</ref>

=== První světová válka (1914–1918) ===

{{podrobně|První světová válka}}

[[Soubor:Gorskii_04423u.jpg|thumb|left|Rakouští zajatci v Rusku]]

 

Nevalné úspěchy a válečné vyčerpání postupně zvětšovalo závislost Rakouska-Uherska na německém velení. V samotném Rakousku-Uhersku vedla válka k tisku nekrytých bankovek, vojenskému dohledu nad průmyslem a nedostatku potravin. Obyvatelstvo se postupně radikalizovalo, zejména v neněmeckých oblastech. Až do roku [[1917]] vládla pouze vláda bez parlamentu. Když na trůn nastoupil nový císař [[Karel I.]] (1916–1918), rozhodl se ustoupit od represivní politiky vůči neněmeckým národům, omilostnil politické vězně a obnovil činnost říšské rady. Tato opatření ovšem přicházela v situaci, kdy již politici jednotlivých národností vážně uvažovali o decentralizaci, či dokonce o rozdělení říše. Ke konci války se v zemi množily stávky, hladové pochody a vojenské vzpoury. Rakousko-Uhersko nezachránil ani separátní mír s Ruskem – ofenziva [[Trojdohoda|Dohody]] na Balkáně a zhroucení italské fronty osud podunajského soustátí zpečetily. Koncem října začaly jednotlivé národnosti vyhlašovat své vlastní státy, až nakonec [[3. listopad]]u [[1918]] Rakousko přijalo příměří.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 463–471.</ref>

=== Nestabilní demokracie (1918–1933) ===

{{podrobně|První Rakouská republika}}

Porážka v první světové válce znamenalo pro německé obyvatele bývalého Předlitavska kruté zklamání. V říjnu 1918 se sešli němečtí poslanci říšské rady a v předtuše brzkého konce monarchie se prohlásili za provizorní národní shromáždění a vyhlásili nový stát, jenž se měl nazývat [[Německé Rakousko]] a měl zahrnovat všechny oblasti Předlitavska, v nichž měli Němci převahu. Když se v 11. listopadu 1918 Karel I. zřekl trůnu, vyhlásilo Národní shromáždění republiku, jejímž kancléřem se stal [[Karl Renner]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 472–475.</ref>

 

Plán na vytvoření Německého Rakouska se nakonec ovšem nerealizoval, neboť [[Saint-Germainská smlouva|Saintgermainská smlouva]] podstatně zmenšila území Rakouska včetně německých území a zakázala používání názvu Německé Rakousko. Rakouská delegace v čele s Karlem Rennerem smlouvu 10. září 1919 podepsala, sám Karl Renner ji však vzápětí v parlamentu (nyní již [[První Rakouská republika|Rakouské republiky]]) označil za nespravedlivou. Frustraci obyvatelstva zvětšoval také zákaz sjednocení Rakouska s Německem, ačkoli si to přálo téměř 99 % občanů. Panovaly rovněž obavy, že tak malý stát s přetrhanými hospodářskými vazbami nebude životaschopný. Hospodářství se skutečně po válce ocitlo v troskách a situaci ještě více zhoršovala [[španělská chřipka]], neúspěšný pokus o založení komunistické rakouské republiky rad.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 475–480.</ref>

 

Roku [[1922]] se ovšem [[Seznam kancléřů Rakouska|rakouskému kancléři]] [[Ignaz Seipel|Ignazi Seipelovi]] ([[Křesťansko-sociální strana (Rakousko)|křesťanský sociál]]) podařilo u [[Společnost národů|Společnosti národů]] vyjednat mezinárodní půjčky výměnou za kontrolu financí. Poválečná obnova ovšem probíhala stále příliš pomalu, životní úroveň klesala, část obyvatelstva považovala Seipela za zrádce a nestabilita vlád dala vzniknout myšlence „[[Autoritarismus|autoritativní]] demokracie“. Mezi křesťanskými sociály a sociálními demokraty rostlo napětí, objevovaly se pouliční srážky, jichž se nezřídka účastnily polovojenské organizace (velkoněmecký [[Heimwehr]] a sociálně-demokratický [[Republikanischer Schutzbund]]). Roku 1927 dokonce došlo k vyplenění justičního paláce a redakce křesťansko-sociálních novin.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 480–489.</ref>

 

V zahraniční politice se Rakousko snažilo získat nějakého spojence. Sbližování s Německem by mohlo popudit Společenství národů, od něhož Rakousko potřebovalo finanční pomoc. [[První republika|Československo]] nepřipadalo v úvahu, a tak nakonec Rakousko navázalo bližší vztahy s Itálií a [[Maďarské království|Maďarskem]], jež byly stvrzeny roku 1934 [[římské protokoly|římskými protokoly]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 489–493.</ref>

 

=== Austrofašismus (1933–1938) ===

Krátké období konjunktury od roku 1928 rychle skončilo roku [[1929]] s příchodem [[velká hospodářská krize|velké hospodářské krize]]. Nestabilní vlády nebyly schopny nové hospodářské krizi čelit, což vedlo k posílení pozic Heimwehru, který nakonec dokonce roku [[1931]] provedl pod vedením [[Walter Pfrimer|Waltera Pfrimera]] neúspěšný pokus o [[státní převrat|puč]]. Společnost nespokojená s vládami neschopnými nalézt východisko a se zkorumpovaným parlamentarismem proto nástup Dollfussova autoritářského režimu přijala lhostejně nebo s uspokojením. [[Engelbert Dollfuss]] se stal kancléřem roku [[1932]] a začal prosazovat razantní postupy. Roku [[1933]] se parlamentní jednání zadrhla, takže Dollfuss vládl sám skrze [[dekret]]y, jimiž zavedl autoritativní diktaturu, zrušil svobodu shromažďování, zavedl cenzuru, zakázal stávky a rozpustil sociálně demokratický Schutzbund a politické strany. Nakonec pak v září 1933 vyhlásil na přehlídce Heimwehru [[fašismus|fašistický režim]].<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 507–516.</ref>

 

 

Nový kancléř [[Kurt Schuschnigg]] dále bojoval proti rakouským nacistům, zároveň se však usilovně snažil zajistit rakouskou bezpečnost. Vztahy s Itálií se po válce v Etiopii roku [[1936]] značně zhoršily, Maďarsko Rakousku stabilitu zajistit nemohlo, a tak se Schuschnigg snažil navázat styky s Německem, což ovšem znamenalo zmírnit pronásledování nacistů v Rakousku. Počátkem roku [[1938]] jej nakonec Němci pozvali „k přátelské rozmluvě“ do [[Berchtesgaden]]u a přednesli Rakousku ultimátum. Schuschnigg byl nakonec přinucen k politice nekonečných ústupků: obsadil vládu dle německých požadavků a propustil nacisty z koncentračních táborů. Když mu Německo předalo v 3. března další požadavky, kancléř je odmítl. Mobilizace německého vojska ovšem donutila Schuchnigga k demisi a nový kancléř [[Arthur Seyß-Inquart]] požádal Němce o pomoc kvůli obnovení pořádku. [[11. březen|11. března]] [[1938]] pak rakouské území začaly obsazovat německé jednotky a 13. března kancléř vyhlásil zákon o připojení k Německu jako „Východní marka“. Ačkoli tzv. [[anšlus]] znamenal porušení mnoha mezinárodních smluv, proti nacistické okupaci Rakouska téměř žádný stát neprotestoval.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 525–530.</ref>

 

== Zánik a obnova rakouské suverenity (1938–1955) ==

=== Rakousko za nacismu (1938–1945) ===

Brzy po anšlusu začalo [[gestapo]] zatýkat [[Židé|Židy]] a představitele Dullfussova i Schuschniggova režimu. Nacisté se v zemi nesetkali s odporem, k čemuž přispěla mimo jiné Schuschnigova výzva ke klidu zbraní. Rakouské hospodářství se dostalo do rukou Němců, kteří zdůrazňovali nutnost klidné a poslušné práce a jejichž opatření měla pozitivní ekonomické i sociální dopady (nezaměstnanost klesla v letech 1937–1939 z 27 % na 3 %). Asi 1,2 milionů rakouských občanů narukovalo do armády, většinou se však na významnější pozice nepropracovali, neboť tam byli téměř vždy upřednostňováni Němci. Skutečná válka začala pro Rakousko až v srpnu 1943, kdy se zintenzivnilo [[Spojenci (druhá světová válka)|spojenecké]] bombardování z italského území, jež přineslo přes 100&nbsp;tisíc obětí a zdemolovalo téměř polovinu bytů ve Vídni. Ve válce padlo 200&nbsp;tisíc rakouských vojáků a dalších 30&nbsp;tisíc Rakušanů a 65&nbsp;tisíc rakouských Židů zahynulo v koncentračních táborech.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 531–539.</ref>

 

Úspěch německých hospodářských a sociálních opatření tlumila případnou opozici nacistického režimu. Aktivními odpůrci se stali především sociální demokraté, kteří se uchýlili do zahraničí, a radikální socialisté, jež jako podzemní organizace působili přímo v Rakousku. Aktivitu vyvíjeli také rakouští komunisté a Slovinci, kteří byli jakožto Slované utlačovaným národem. Zastřešující odbojová organizace [[O5 (odboj)|O5]] ovšem byla založena teprve roku 1944. Většina obyvatel ovšem zůstávala pasivní, a to i v březnu [[1945]], když se k Vídni blížila spojenecká vojska – protinacistické povstání v Rakousku nevypuklo. Přesto se do počátku května Spojencům podařilo Rakousko obsadit.<ref>''Dějiny Rakouska''. S. 539–543.</ref>