Dějiny Německa: Porovnání verzí

 

Po ní následoval nejprve [[Německý spolek]] v letech [[1815]]–[[1866]], [[německé císařství]] ([[1871]]–[[1918]]), [[výmarská republika]] z let [[1919]]–[[1933]] a nakonec [[nacistické Německo]] (také nazývané „[[Třetí říše (propaganda)|Třetí říše]]“) od roku [[1933]] až do skončení [[Druhá světová válka|druhé světové války]] v roce [[1945]]. Poválečná historie Německa zahrnuje dějiny Spolkové republiky Německo („západní Německo“) resp. dějiny [[Německá demokratická republika|Německé demokratické republiky]] („východní Německo“) mezi léty [[1949]] až [[1990]] a současné Německo.

 

== Christianizace (6. století – 843) ==

{{Viz též|Franská říše}}

=== Svatá říše římská ===

{{Viz též|Svatá říše římská}}

V roce [[843]] byla franská říše rozdělena [[Verdunská smlouva|verdunskou smlouvou]] mezi Karlovy vnuky, což však nezabránilo dlouhodobým konfliktům mezi jednotlivými částmi říše. [[Východofranská říše]], jíž obdržel jako svoji doménu [[Ludvík II. Němec|Ludvík Němec]], se na přelomu [[9. století|9.]] a [[10. století]] pozvolně proměnila v německou říši. Germánské kmeny byly definitivně sjednoceny na počátku 10. století za vlády [[Jindřich I. Ptáčník|Jindřicha I. Ptáčníka]] z [[Liudolfovci|otonské dynastie]]. Někdy z této doby zřejmě také pochází první zmínka o „království Němců“ (''„Regnum Teutonicorum“''). Vedle původního franského dědictví se tak stále více drala do popředí vlastní německá identita těchto zemí.

 

 

Otův vnuk, [[Ota III.]], hodlal v rámci svého programu ''Renovatio imperii Romanorum'' vytvořit křesťanskou univerzalistickou říši s hlavním městem Římem, která by zaujímala nejen Německo, ale všechny křesťanské státy a jíž by vládli císař a papež ve vzájemné shodě. Ota ale zemřel dříve, než byl schopen svůj ambiciózní záměr uskutečnit. Jeho nástupci upustili od prosazování Otových myšlenek a koncentrovali se na vnitřní upevnění říše.

Po vymření Otonů (Liudolfingů) byl v roce [[1024]] zvolen králem [[Konrád II. Sálský|Konrád II.]] ze [[Sálská dynastie|sálské dynastie]], jenž o několik let později získal pro říši [[Burgundsko|Burgundy]]. Jeho nástupce [[Jindřich III. Černý|Jindřich III.]] si podrobil [[Čechy]] a [[Uhersko]] a prohlásil obě země za říšská [[léno|léna]].

 

[[Clunyjská reforma|Clunyjské reformní hnutí]] probíhající v [[11. století]] přispělo k osamostatnění [[Církev|církve]], což ve svém důsledku přivodilo obrat papežů proti německým vládcům a nahlodalo tak jejich dosavadní vzájemný soulad. Ve [[Boj o investituru|sporu o investituru]], který se rozhořel mezi [[Jindřich IV.|Jindřichem IV.]] a papežem [[Řehoř VII.|Řehořem VII.]] kvůli jmenování církevních hodnostářů, byl císař přinucen vykonat potupnou [[Cesta do Canossy|pouť do Canossy]], kde se podřídil papeži, jenž ho předtím nechal [[Exkomunikace|exkomunikovat]]. Teprve poslednímu příslušníku sálské dynastie, [[Jindřich V. Sálský|Jindřichu V.]], se podařilo dosáhnout urovnání konfliktu s církví sjednáním [[Wormský konkordát|konkordátu wormského]] v roce [[1122]].

 

=== Třicetiletá válka ===

{{Viz též|Třicetiletá válka}}

Roznětkou [[Třicetiletá válka|třicetileté války]] se stala [[Pražská defenestrace (1618)|třetí pražská defenestrace]] v roce [[1618]] a následné povstání protestantských českých stavů proti císaři. Českým králem byl zvolen Friedrich Falcký, načež vojsko císaře [[Ferdinand II. Štýrský|Ferdinanda II.]] vtáhlo do Čech. Poté, co bylo vojsko českých stavů rozhodně poraženo v [[Bitva na Bílé hoře|bitvě na Bílé hoře]], v roce [[1620]], byl Friedrich vypuzen ze země a do roku [[1623]] ztratil i [[Rýnská Falc|Falc]].

 

== Od revoluce ke sjednocení (1789–1871) ==

=== Francouzská revoluce a napoleonské války ===

Po vypuknutí [[Velká francouzská revoluce|velké francouzské revoluce]] vypověděla koalice Pruska a Rakouska v roce [[1792]] Francii válku. Po počátečních úspěších utrpěla koalice v září téhož roku porážku v [[Bitva u Valmy|bitvě u Valmy]]. Podle [[Basilejský mír|basilejského míru]] musela říše přenechat Francii všechna německá území na levém břehu [[Rýn]]a. Do roku [[1809]] následovaly další čtyři [[Napoleonské války|koaliční války]] s Francií.

 

=== Bismarckova éra ===

{{Viz též|Německá říše}}

Říšská ústava z roku [[1871]] zdůrazňovala [[Monarchie|monarchistickou]] povahu státu. Budoucnost Německa měla být tedy rozhodujícím způsobem závislá na osobě císaře. Silné postavení bylo přiřčeno Prusku, na které v novém státě připadaly dvě třetiny rozlohy a obyvatelstva. Založením Německé říše vznikl ohromný jednotný ekonomický prostor, což společně s francouzskými válečnými [[válečné reparace|reparacemi]] připravilo půdu pro razantní hospodářský růst Německa.

 

Bismarckova domácí politika byla charakterizována jeho bojem proti nepřátelům pruského protestantského státu. V tzv. kulturním boji (''[[Kulturkampf]]'') se víceméně bezúspěšně snažil omezit vliv katolické církve a jejího politického křídla, strany [[Deutsche Zentrumspartei|Centrum]]. Neněmecké části obyvatelstva říše, jako byly například polské, dánské nebo francouzské menšiny, byly vystaveny tvrdé [[Germanizace|germanizační]] politice a diskriminaci. Další potenciální hrozbu představoval podle Bismarcka vzestup sociálních demokratů, kteří měli v úmyslu odstranit stávající politické a společenské uspořádání. Po atentátu socialistů na císaře Viléma v roce [[1878]] využil říšský kancléř souhlasu veřejnosti k postavení sociální demokracie a jejího tisku mimo zákon. Současně se ale snažil působit proti radikalizaci dělníků zavedením sociálního a nemocenského pojištění.

 

Zahraničněpoliticky bylo Bismarckovou prioritou zachování rovnováhy velmocí. Německo se po vítězství nad Francií stalo nejsilnějším státem na kontinentě, čímž ale vzbudilo obavy u svých sousedů. Aby zabránil spojení ostatních mocností proti Německu, vybudoval Bismarck svou obratnou diplomacií spojenecký systém, jehož cílem bylo udržet Francii, toužící po revanši za ztrátu Alsaska a Lotrinska, v izolaci. V roce [[1873]] byla sjednána dohoda mezi Německem, Ruskem a [[Rakousko-Uhersko|Rakousko-Uherskem]]. Šest let nato vytvořil Bismarck [[Centrální mocnosti|dvojspolek]] s Rakousko-Uherskem pro případ útoku Ruska, které nebylo spokojeno s výsledky [[Berlínský kongres|berlínského kongresu]]. Připojením [[Itálie]] k tomuto spojenectví vznikl v roce [[1882]] [[centrální mocnosti|trojspolek]].

 

 

=== Vilémovské Německo ===

V roce [[1888]] zemřel císař Vilém I. Jeho smrtelně nemocný syn [[Fridrich III. Habsburský|Friedrich III.]] vládl pouhých 99 dnů. Po něm nastoupil na trůn jeho 29letý ambiciózní syn, [[Vilém II. Pruský]] Politické a osobní rozpory mezi Bismarckem a novým císařem, který chtěl být „svým vlastním kancléřem“ zapříčinily v roce [[1890]] Bismarckův pád.

 

Po Bismarckově rezignaci Vilém II. prohlásil, že bude pokračovat v zahraniční politice bývalého kancléře. Brzy ovšem nastolil nový, agresivní zahraničněpolitický kurs, jehož cílem bylo posílit roli Německa ve světové politice (''Weltpolitik''). Jelikož smlouva s Ruskem nebyla obnovena, vzniklo mezi Ruskem a Francií spojenectví, které bylo otevřeně namířeno proti trojspolku. Jeho soudržnost navíc oslabovaly vzájemné rozepře mezi Rakouskem a Itálií. Německá koloniální expanze ve [[Východní Asie|východní Asii]] ([[Ťiao-čou|Kiautschou]], [[Mariany]], [[Karolíny]], [[Samoa]]) přivedla zemi do diplomatického střetu s Velkou Británií, Ruskem, [[Japonsko|Japonskem]] a [[Spojené státy americké|USA]]. Stavba [[Bagdádská železnice|bagdádské železnice]], financovaná německými bankami a průmyslem, jež přes [[Bospor]] spojila [[Severní moře]] s [[Perský záliv|Perským zálivem]], rovněž narušila britské a ruské geopolitické a ekonomické zájmy.

 

 

==== První světová válka ====

Imperialistická mocenská politika a rozhodné sledování národních zájmů vedlo v roce [[1914]] k vypuknutí [[První světová válka|první světové války]]. Podnětem k ní se stalo zavraždění rakouského následníka trůnu, arcivévody [[František Ferdinand d'Este|Františka Ferdinanda]], srbským nacionalistou v [[Bosna a Hercegovina|bosenském]] [[Sarajevo|Sarajevu]] [[28. červen|28. června]] 1914. Mezi skutečné příčiny je zahrnována německo-francouzská animozita, obtížné soužití národů v mnohonárodnostním Rakousku-Uhersku, ruská agresivní politika na [[Balkán]]ě a ukvapené stanovování ultimát a provádění mobilizací (v důsledku mylného přesvědčení, že eventuální válka bude krátká). Po boku Německa bojovalo Rakousko-Uhersko, [[Bulharsko]] a [[Osmanská říše]] proti Francii, Velké Británii, Rusku, Itálii a mnoha dalším menším států ([[Belgie]], [[Srbsko]] atd.). Boje zasáhly kromě evropského kontinentu také [[Blízký východ|Blízký Východ]] a německé kolonie v zámoří.

 

== Výmarská republika (1919–1933) ==

{{Viz též|Výmarská republika}}

[[Listopadová revoluce (Německo)|Listopadová revoluce]] roku [[1918]] učinila z Německa [[Parlamentarismus|parlamentní demokracii]]. Byla ustavena prozatímní vláda v čele s kancléřem [[Friedrich Ebert|Friedrichem Ebertem]], který se zanedlouho stal prvním prezidentem. V platnost vstoupila řada reforem ([[osmihodinová pracovní doba]], [[volební právo žen|volební právo pro ženy]]). V lednu [[1919]] bylo zvoleno národní shromáždění, které se však nesešlo v tehdy neklidném [[Berlín]]ě, nýbrž ve městě [[Výmar]]u. V srpnu téhož roku zde byla schválena tzv. [[výmarská ústava]].

 

== Nacistické Německo (1933–1945) ==

{{Viz též|Nacistické Německo}}

Hitlerovým nástupem k moci započala etapa nacionálněsocialistického uchopení moci. Již [[28. únor]]a 1933 bylo po požáru říšského sněmu, z něhož Hitler obvinil komunisty, přijato nouzové nařízení, kterým se rušila všechna zásadní základní lidská práva obsažená ve výmarské ústavě. Komunistická agitace byla zakázána a komunistická strana byla zanedlouho postavena mimo zákon. Kolem 10 000 sociálních demokratů a komunistů byla zatčeno a uvězněno. Mnoho ze zadržených bylo popraveno. Na základě zmocňovacího zákona z března téhož roku převzala vláda veškerou státní moc. Tímto zákonem Hitler zdánlivě legálním způsobem nastolil [[nacismus|nacionálněsocialistickou diktaturu]]. Liberální ústava výmarské republiky se nálezala v troskách.

 

 

=== Druhá světová válka ===

[[1. září]] [[1939]] vypukla německým přepadením [[Polsko|Polska]] [[druhá světová válka]]. O dva dny později vyhlásily [[Spojené království|Velká Británie]] a [[Francie]] Německu válku. Poláci se statečně bránili, ovšem proti německé [[Blitzkrieg|bleskové válce]] se ukázali zcela bezmocní. Po pouhém měsíci válčení bylo Polsko na kolenou. Východní polovinu země zabral v souladu s [[Pakt Ribbentrop-Molotov|paktem Molotov-Ribbentrop]] [[Sovětský svaz]]. Dalšími oběťmi německé agrese se v dubnu [[1940]] staly [[Dánsko]] a [[Norsko]]. V květnu zahájila německá armáda napadením [[Belgie]], [[Nizozemsko|Nizozemska]] a [[Lucembursko|Lucemburska]] válku na západě. Německým pancéřovým divizím se během pár dní podařilo rozetnout spojenecké vojsko ve dví. Britský expediční sbor, obklíčený u [[Dunkerk|Dunkerque]], byl sice evakuován, nicméně [[14. červen|14. června]] 1940 Wehrmacht triumfálně vstoupil do Paříže. Po dalším týdnu bojů Francie kapitulovala. V následné letecké [[Bitva o Británii|bitvě o Británii]] musel však Hitler strpět svoji první porážku. V dubnu [[1941]] okupovala německá armáda spolu s [[Itálie|Itálií]], [[Maďarsko|Maďarskem]] a [[Bulharsko|Bulharskem]] také [[Jugoslávie|Jugoslávii]] a [[Řecko]]. Značných úspěchů dosáhl v [[Severní Afrika|severní Africe]] rovněž [[Afrikakorps]] pod velením [[Erwin Rommel|Erwina Rommela]].

 

== Poválečné Německo (1945–1990) ==

=== Obsazení ===

V květnu [[1945]] se Německo ocitlo v hodině nula. Německá města byla zničená leteckým bombardováním, země zaplavená uprchlíky, obyvatelé strádali hladem. Vítězné mocnosti [[Spojené státy americké|USA]], [[Spojené království|Velká Británie]] a [[Sovětský svaz|SSSR]] se v červenci 1945 sešly na [[Postupimská konference|postupimské konferenci]], kde se usnesly na demokratizaci, denacifikaci a demilitarizaci Německa. Země byla rozdělena do čtyř [[Okupační zóny Německa|okupačních pásem]] a podřízena [[Spojenecká kontrolní rada|spojenecké kontrolní radě]]. Někdejší německé území východně od linie řek [[Odra]]-[[Lužická Nisa|Nisa]] bylo předáno do polské správy, přičemž [[Kaliningrad|Königsberg]] a severní část východního Pruska obdrželi Sověti. Dohoda dále počítala s [[Odsun Němců po druhé světové válce|repatriací Němců]] žijících na těchto územích a legitimizovala odsun Němců z [[Východní Evropa|východoevropských]] států. V průběhu odsunu zahynuly podle odhadů až dva miliony lidí. V rámci denacifikace byl v říjnu 1945 zahájen [[norimberský proces]] s nacistickými válečnými zločinci.<ref>Podrobněji viz HÁJKOVÁ, Ludmila. Denacifikace v okupačních zónách západních velmocí v Německu. ''Historický obzor'', 2000, 11 (11/12), s. 267–277. ISSN 1210-6097.</ref>

 

V roce [[1947]] byly podniknuty první pokusy o vytvoření sjednoceného demokratického státu, které ale selhaly na odporu komunistů, což bylo důsledkem počínající [[Studená válka|studené války]]. V sovětské okupační zóně byla velmi brzy instalována [[Komunismus|komunistická]], [[Moskva|Moskvě]] oddaná vláda. Zdejší sociální demokraté byli přinuceni ke sloučení s komunisty a výsledkem toho byl vznik vládnoucí strany [[Sjednocená socialistická strana Německa|SED]]. Veškerá klíčová místa ve státě byla záhy obsazena komunisty. Naopak na západě byly v této době položeny základy pozdější [[Demokracie|demokratické]] a [[Liberalismus|liberální]] republiky.

 

Poválečná spojenecká hospodářská politika, prosazovaná zejména [[Francie|Francií]] a také Spojenými státy, předpokládala deindustrializaci Německa, čímž mělo být zabráněno očekávané budoucí německé agresi. Koncem roku [[1946]] se však postoj USA začal měnit. Administrativa prezidenta [[Harry S. Truman|Trumana]] dospěla k závěru, že ekonomické zotavení Evropy nemůže proběhnout zdárně bez rekonstrukce německého průmyslu. Hospodářské oživení přineslo hladovějícímu západnímu Německu zapojení do [[Marshallův plán|Marshallova plánu]] (východ musel na nátlak Sovětů americkou ekonomickou pomoc odmítnout) a [[měnová reforma]] v červnu [[1948]], čímž byl nastartován [[německý hospodářský zázrak]] (''Wirtschaftswunder''). V témže měsíci však Sověti zahájili blokádu [[Západní Berlín|západního Berlína]]. Město pak bylo dalších 11 měsíců zásobováno [[Letecký most|leteckým mostem]], což nakonec Sověty přimělo k ukončení blokády.

 

 

=== Obtížná cesta ke znovusjednocení ===

V roce 1949 se předseda křesťanských demokratů ([[Křesťanskodemokratická unie|CDU]]), [[Konrad Adenauer]], stal prvním spolkovým kancléřem západního Německa. Za jeho dlouhé a stabilní vlády se Spolková republika těšila výjimečnému období prosperity. Západní Německo náleželo mezi hlavní iniciátory evropské integrace. V roce [[1955]] vstoupila Spolková republika do [[Severoatlantická aliance|NATO]] a v březnu [[1957]] se jako jeden ze signatářů [[Římské smlouvy|Římských smluv]] podílela na založení [[Evropské hospodářské společenství|Evropského hospodářského společenství]] (EHS). V roce [[1963]] dosáhli kancléř Adenauer a prezident [[Charles de Gaulle]] historického usmíření mezi Německem a Francií.

 

Počáteční nadšení vyvěrající ze znovu sjednocení země nahradilo postupem času vystřízlivění. Někdejší NDR se podobně jako celý bývalý východní blok i po téměř dvou desetiletích transformace stále jen obtížně vypořádává s dědictvím komunistické [[Diktatura|diktatury]]. Západní spolkové země investovaly ohromné finanční sumy do obnovy východu (především do zdevastované infrastruktury), přesto na území bývalého východního Německa panuje vysoká nezaměstnanost. Jelikož životní úroveň je zde stále o dost nižší než na západě, spousta převážně mladých lidí odsud nadále odchází. Silnou podporu si v „nových zemích“ udržuje [[Postkomunismus|postkomunistická]] [[Die Linkspartei.PDS|PDS]], nástupnická strana SED, a rovněž různí pravicoví extremisté.

 

 

== Odkazy ==