Vladislav Jagellonský: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
|||
Řádek 35:
'''Vladislav Jagellonský''' ([[1. březen|1. března]] [[1456]] [[Krakov]] – [[13. březen|13. března]] [[1516]] [[Budín (Budapešť)|Budín]]) pocházel z Polska, původem z [[Litevské velkoknížectví|litevského velkoknížecího]] a [[polské království|polského královského]] rodu [[Jagellonci|Jagellonců]] se jménem Władysław Jagiełło, byl králem českým od roku [[1471]] jako Vladislav II. a králem uherským od roku [[1490]]; také jako Vladislav II., maďarsky Ulászló II.<ref>http://www.bartleby.com/65/ul/Uladis2.html</ref>
Tradičně bývá hodnocen jako jeden z nejslabších českých panovníků, neboť jeho vláda vedla k velkému úpadku královské moci, což ovšem bylo více způsobeno vnějšími okolnostmi – zvolen v 15 letech, úpadek a zadlužení země po husitských válkách a vládě [[Jiří z Poděbrad|Jiřího]], náboženské rozpolcení země, vedoucí i k papežské podpoře jeho odpůrce [[Matyáš Korvín|Matyáše]], zaneprázdnění uherskými záležitostmi včetně turecké hrozby atd.
V dynastické politice však dosáhl významného úspěchu, když byl po [[Matyáš Korvín|Matyášově]] smrti zvolen a korunován uherským králem, a to navzdory záměrům [[krakov]]ského dvora jeho otce [[Kazimír IV. Jagellonský|Kazimíra IV.]], prosazujícího Vladislavova bratra [[Jan I. Olbracht|Jana Olbrachta]]. Jeho matkou (zvanou matkou králů – 5 synů se stalo králi) byla [[Alžběta Habsburská (1436–1505)|Alžběta Habsburská]], sestra [[Ladislav Pohrobek|Ladislava Pohrobka]] s nároky na nástupnictví po něm.
== Jiří z Poděbrad a Jagellonci ==
Roku [[1465]] vznikla v českém království opozice vůči [[Jiří z Poděbrad|Jiřímu z Poděbrad]] reprezentovaná [[Jednota zelenohorská|Jednotou zelenohorskou]], v níž se spojilo odbojné katolické panstvo. K ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Členové jednoty byli ochotni přijmout za svého panovníka polského krále [[Kazimír IV. Jagellonský|Kazimíra IV.]], ale ten odmítl. Roku [[1466]] vyhlásil papež [[Pavel II.]] proti kacířským Čechám [[Křížové výpravy|křížovou výpravu]], do jejíhož čela se postavil [[uhersko|uherský]] král [[Matyáš Korvín]], kterého si katoličtí páni zvolili roku [[1469]] za svého krále.
Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří prozíravě vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunu [[Jagellonci|Jagelloncům]]. Necelých pět týdnů po olomoucké volbě [[český zemský sněm|český sněm]] odmítl Matyáše jako svého panovníka a uznal nástupcem Jiřího z Poděbrad Kazimírova nejstaršího syna Vladislava. Po králově smrti potvrdil sněm v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]] [[27. května]] [[1471]] Vladislava jako krále Vladislava II. novou volbou s příslibem Jagellonců urovnání vztahů českého státu s papežem [[Sixtus IV.|Sixtem IV.]] a splacení značných dluhů české státní pokladny z dob vlády krále Jiřího. Příchodem Vladislava II. do Prahy slavila dynastická politika Jagellonců významný úspěch. Konečně se prosadili v jedné ze zemí, jež považovali za své dědictví po [[Ladislav Pohrobek|Ladislavu Pohrobkovi]] – vedle [[Maďarsko|Království uherského]]. Tento úspěch však s sebou přinášel řadu problémů.
== Nástup na český trůn ==
Již nazítří po Vladislavově zvolení v [[Kutná Hora|Kutné Hoře]], se nechal v [[Jihlava|Jihlavě]] korunovat českým králem i [[Matyáš Korvín]], který navzdory jagellonskému úspěchu prosazoval stále razantněji svoji hegemonii ve střední Evropě. Podržel si českou korunu a s ní i vedlejší země Koruny české – [[Morava|Moravu]], [[Slezsko]] a [[Lužice|Lužici]] – až do své smrti. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká (katolická) města, která neuznala Vladislavovu volbu.
S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani [[císař]] [[Fridrich III. Habsburský|Fridrich III.]] Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku [[1474]] se na [[Říšský sněm (Svatá říše římská)|říšském sněmu]] v [[Norimberk]]u dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským [[kurfiřt]]em a slíbil mu udělit země Koruny české v [[léno]]. Učinil tak navzdory tomu, že si papež [[Sixtus IV.]] přál, aby na český trůn usedl Matyáš, který se jako protikandidát Vladislava Jagellonského rovněž ucházel na kutnohorském sněmu o své znovuzvolení. Jeho výhodou byla nejen diplomatická podpora [[Papežská kurie|papežské kurie]], která do něj vkládala své naděje, že skoncuje s českým [[Utrakvismus|utrakvismem]] a také zastaví [[Osmanští Turci|turecký]] nápor, ale rovněž faktická vláda nad většinou vedlejších zemí koruny české.
Řádek 51:
== Olomoucká smlouva ==
{{viz též|Olomoucká smlouva}}
Mezi Vladislavem II. a Matyášem Korvínem vypukla hned v roce [[1471]] válka, která se vedla převážně na Moravě a ve [[Slezsko|Slezsku]]. V Čechách kromě toho panoval neklid způsobený neustálými konflikty kališníků a katolíků. Již v roce [[1472]] se pokusil papežský legát česko-uhersko-polský konflikt uklidnit a obrátit zájem znepřátelených stran na válku s Turky, ale ani jedna strana o smíření nestála. Roku [[1474]] bylo sice uzavřeno příměří, které však bylo vzápětí porušeno. Válka se tak protáhla až do roku [[1478]]. Navzdory Matyášově převaze se mu však mladého Jagellonce vytlačit z Čech nepodařilo a zápas zůstával nerozhodný.
Vladislav II. byl na rozdíl od Korvína panovníkem mírné povahy, a tak není divu, že toužil po míru, který po letech válek již nesmírně potřebovalo i jeho království. Během let se ke stejnému názoru postupně přiklonily všechny ve válce zúčastněné strany, čeští utrakvisté, Vladislavovi přívrženci, katolíci stranící Matyášovi i uherští útočníci. Dokonce i Matyáš, který v létě roku [[1477]] vpadl do dědičných habsburských zemí, a zahájil tak válku proti císaři, dospěl k názoru, že boje na dvou frontách jsou na jeho finanční možnosti příliš.
| |||