Baruch Spinoza: Porovnání verzí

 

Někdy po roce 1650 se setkal s [[protestantismus|protestantskými]] [[Mennonité|menonity]] a navštěvoval latinskou školu bývalého [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuity]] Van den Endena, kde se setkal s [[Druhá scholastika|Druhou scholastikou]] a s dílem [[René Descartes|R. Descarta]], které na něho udělalo velmi hluboký dojem; [[Maimonides|Maimonidovo]] dílo znal patrně už dříve. Roku 1655 se spřátelil se dvěma portugalskými racionalisty, kteří přijeli do Holandska, a roku [[1656]] se dostal do těžkého názorového konfliktu s amsterodamskou židovskou obcí, která ho 27. června slavnostně vyloučila a zakázala svým členům, aby se s ním stýkali. Spinoza žil snad dále v Amsterodamu nebo v blízkém Rijnsburgu, sepsal svoji obranu, a sám pak užíval jen latinskou formu svého jména Benedikt (portugalsky Bento). V letech 1658–1659 studoval v [[Leiden]]u.

Kolem roku 1660 pracoval na latinském „Traktátu o pokroku rozumu“ a „Pojednání o Bohu, člověku a jeho štěstí“. Živil se broušením čoček a snad i výrobou mikroskopů a dalekohledů, která mu získala velmi dobrou pověst, stejně jako jeho filosofické názory, takže si začal dopisovat s anglickými i německými učenci. Roku [[1663]] uveřejnil latinské shrnutí Descartových „Principů filosofie“, roku [[1669]] se přestěhoval do Haagu a roku [[1673]] obdržel pozvání na univerzitu v [[Heidelberg]]u, formulované ovšem tak, že je nemohl přijmout. Podobně odmítl i pozvání do [[Francie]].

 

Roku [[1670]] uveřejnil anonymně „Teologicko-politický traktát“, kde sice uznával absolutní moc vladaře, nicméně v polemice s [[Hobbes]]em doporučoval panovníkům v jejich vlastním zájmu mírnost a názorovou toleranci. Cílem státu je podle něho svoboda. Roku [[1672]] byl zavražděn liberální regent De Witt a roku [[1674]] byl Traktát v Holandsku zakázán. Spinozu v Haagu navštěvoval [[Henry Oldenburg]], [[Gottfried Wilhelm Leibniz|Leibniz]] a von Tschirnhaus, na něž Traktát udělal velký dojem, i když Leibniz jeho systém výslovně odmítl. Roku [[1677]] Spinoza náhle zemřel, patrně na tuberkulosu, která snad souvisela s jeho brusičským povoláním. Benedikt Spinoza žil po celý život osaměle, v příkladné skromnosti a poctivosti a několikrát osvědčil velkou občanskou statečnost. Třebaže v něm jeho okolí většinou vidělo ateistu, jeho filosofie je bez Boha nemyslitelná, a i když zůstal po zbytek života bez jakékoli konfese, svou židovskou identitu nepopíral. Jeho myšlení pak obsahuje i některé prvky kabaly a tradiční židovské etiky. [[Ježíš Kristus|Ježíše Krista]] za Boha nepokládal, oceňoval jej však jako vzor lidské dokonalosti. Ještě v roce [[1677]] vydali přátelé jeho dílo, které obsahovalo „Etiku“, "Teologicko-politický traktát", „Politický traktát“, „Pojednání o nápravě rozumu“, hebrejskou gramatiku – vesměs nedokončené - a Spinozovy dopisy.

{{citát|Nemyslím, že by pro spásu duše bylo nutné poznat Krista podle těla. Zato pokud jde o Věčného Božího Syna, Věčnou Boží Moudrost, jak se projevuje ve všech věcech, hlavně v lidské duši a nade všechno v Ježíši Kristu – to je úplně jiná věc.|Dopis Oldenburgovi 21/73, listopad 1675<ref name="jedna">Citáty z dopisů jsou přeloženy z anglické Wikiquote.</ref>}}

 

== Myšlení ==

Spinoza byl krajní [[racionalismus|racionalista]], jak o tom svědčí i forma většiny jeho spisů, inspirovaných postupem [[Eukleidés|Eukleidovy]] Geometrie. Začíná vždy [[definice]]mi a [[axiom]]y, následují věty, jejich důkazy, důsledky a poznámky.

 

 

Substance neznamená žádnou látku ani poznatelnou skutečnost, nýbrž především myšlenkovou kategorii. Nekonečná substance má i nekonečně mnoho atributů, z nichž může lidský rozum poznávat jen dvě, totiž ducha jako „myslící věc“ (''res cogitans'') a látku jako „rozlehlou věc“ (''res extensa'') - Descartovy substance. Rozlehlost je identická s látkou, kdežto duch představuje jakoukoliv aktivitu mysli od smyslového vnímání přes [[imaginace|imaginaci]], [[afekt]]y až po [[idea|ideje]]).

 

Oba atributy, a tedy i všechny poznatelné věci a celý Vesmír, jsou pouze „v Bohu“, jehož Spinoza někdy nazývá také „natura“ (z [[latina|lat.]] ''nasci'', rodit), což nelze přeložit moderním slovem „příroda“ a znamená spíše něco jako „povaha“ či „podstata“. Ačkoli je tedy všechno zahrnuto v jediném nekonečném, věčném a naprosto nutném celku, mezi Bohem jako stvořitelem a stvořeným světem je přesto zásadní rozdíl, který Spinoza vyjadřuje rozlišením mezi ''natura naturans'' (tvořící podstata) a ''natura naturata'' (stvořená, zrozená). Tím se Spinozův metafyzický systém liší od [[panteismus|panteismu]] a někteří pro něj užívají název [[panenteismus]] (z [[řečtina|řec.]] ''pan-en-theó'', vše v Bohu).<ref>J. Hoffmeister, ''Wörterbuch der philosophischen Begriffe''. Hambugr: Meiner 1954, str. 449.</ref>

 

=== Etika a politická filosofie ===

Motivem Spinozova filosofování jsou především praktické otázky lidského života, jako jsou štěstí a svoboda mysli a antiutopistické uspořádání společnosti ve [[stát]]ě, v 17. století plném občanských a náboženských válek zvlášť naléhavé. Spinoza navazuje na Hobbese a vychází z konceptu společenské smlouvy, kterou lidé uzavřeli, aby se vymanili z přirozeného stavu pouhé snahy zachovat si vlastní existenci, v kterém je každý svému druhu zákonitě nepřítelem. Jako důsledný racionalista byl Spinoza přesvědčen, že svět se řídí (přírodními) zákony a že mezi zákony hmotného a duchovního či mravního světa nemůže být žádný rozpor. Například pojem spravedlnosti tím nabývá významu pouze ve státu, protože v přirozeném stavu je vše myslitelné povoleno. Také lidský život a mezilidské vztahy jsou z velké části určovány různými nutnostmi a moudrý člověk se může dopracovat ke svobodě a aktivnímu životu jen tak, že je uzná a přijme a že se naučí ovládat své vášně. Spinozova etika tak má velmi blízko k etice [[stoicismus|stoické]], protože však předpokládá rozumnost každého člověka, výslovně obhajuje sledování vlastních zájmů: rozumný člověk sám pochopí, že sobectví by bylo proti nim a že se bez druhých nikdy neobejde.

 

 

== Vliv a význam ==

Za jeho života se Spinozův vliv omezil na malý okruh znalců a přímo ovlivnil například Leibnizovu „Monadologii“; Leibniz ale také napsal vyvrácení Spinozovy etiky. Osvícenec [[Pierre Bayle]] považoval Spinozovu filosofii za „to nejabsurdnější, co si lze vymyslet“ a [[David Hume]] za „ohavnou“, protože potlačuje lidské já a jeho svobodu. Ta podoba [[ontologický důkaz|ontologického důkazu]] Boží existence, kterou odmítl [[Immanuel Kant|Kant]], pochází právě ze Spinozy. První vlnu širšího zájmu o Spinozu ale zahájil teprve [[Friedrich Heinrich Jacobi]] knihou, v níž ho obvinil z panteismu. Jeho prostřednictvím se se Spinozou seznámil například [[Lessing]], [[Herder]] a [[Goethe]], kteří jím byli nadšeni, stejně jako [[Fichte]], [[Schleiermacher]] nebo [[Friedrich Schelling|Schelling]]. Hegel dokonce napsal, že Spinoza je jediný možný počátek filosofického myšlení. Podobně nadšeně o něm píše [[Feuerbach]] a [[Friedrich Nietzsche|Nietzsche]], který ho pokládal za svého předchůdce.