Wikipedie

Napoleon Bonaparte: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Přejít na předchozí porovnáníPřejít na další porovnání →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
→‎První konzul: Nyní v souladu s článkem Saint-Domingue.
+ sekce "Správa Francie" + další úpravy.
značka: možné subjektivní formulace
Řádek 146:
 
[[Soubor:Delaroche - Bonaparte franchissant les Alpes.jpg|vlevo|náhled|[[Hippolyte Delaroche|Paul Delaroche]]: první konzul překračuje Alpy. 20.&nbsp;května 1800 při legendárním přechodu Alp překonal Napoleon [[Velký Svatobernardský průsmyk]]. Výstup podnikl na [[Mula|mule]], kterou vedl za ohlávku místní horský vůdce jménem Dorsaz.<ref>Bitva u Marenga, s. 191.</ref>]]
11.&nbsp;ledna 1802 dorazil první konzul Bonaparte do Lyonu, kde bylo zahájeno zasedání Poradního shromáždění [[Cisalpinská republika|Cisalpinské republiky]]. V&nbsp;jeho průběhu pronesl projev, v&nbsp;němž shromážděným delegátům navrhl zřídit Italskou republiku. Mezi přítomnými tím vzbudil značné nadšení a&nbsp;po ukončení zasedání byl zvolen italským prezidentem.<ref>Manfred, s. 322–323.</ref> 11.&nbsp;floreálu roku&nbsp;X<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (1.&nbsp;května 1802) vydal zákon o&nbsp;veřejném vyučování, jímž zřizoval veřejná [[Lyceum|lycea]] na území celé Francie., čímž Položilpoložil tak základ státního vzdělávacího systému (''Université de&nbsp;France''), který v&nbsp;pozdějších letech ještě doplnil dekrety z&nbsp;10.&nbsp;května 1806 a&nbsp;7.&nbsp;března 1808. Tato nařízení rozdělila vzdělávací stupně na základní, střední a&nbsp;vyšší a&nbsp;navíc umožňovala Napoleonovi nebo jeho zástupci, velmistru university, předepisovat osnovy a&nbsp;školský řád a&nbsp;jmenovat veškerý personál školních institucí.<ref>{{citace monografie | jméno = Georges | příjmení = Lacour-Gayet | titul = Napoleon | vydavatel = F. Borový | místo = Praha | překladatelé = Josef Dostál | rok = 1931 | strany = 541 | isbn = <!--neuvedeno--> | poznámka = [Dále jen: ''Lacour-Gayet'']}}</ref><ref>Barnett, s. 139–140.</ref> Na diplomatické frontě urovnal poměry s&nbsp;Velkou Británií, s&nbsp;jejímiž zástupci uzavřel v&nbsp;Amiensu 22.&nbsp;března 1802 mírovou smlouvu. V&nbsp;rámci vzájemného vyrovnání byly Francii navráceny zámořské kolonie, které předtím obsadili britští vojáci ([[Saint-Domingue|San Domingo]], [[Malé Antily]], [[Maskarény]] a&nbsp;pobřeží [[Francouzská Guyana|Guyany]]). Po formálním převzetí těchto území se Napoleon postavil na stranu francouzských plantážníků, kteří se nedokázali smířit s&nbsp;rozhodnutím Konventu o&nbsp;propuštění otroků, a&nbsp;obnovil otrokářské zákony tam, kde byly zrušeny. Současně potlačil povstání černochů pod velením [[Toussaint Louverture|Toussainta Louvertura]] na ostrově San Domingo.<ref name="Tarle, 129">Tarle, s. 129.</ref>▼
 
▲11.&nbsp;ledna 1802 dorazil první konzul Bonaparte do Lyonu, kde bylo zahájeno zasedání Poradního shromáždění [[Cisalpinská republika|Cisalpinské republiky]]. V&nbsp;jeho průběhu pronesl projev, v&nbsp;němž shromážděným delegátům navrhl zřídit Italskou republiku. Mezi přítomnými tím vzbudil značné nadšení a&nbsp;po ukončení zasedání byl zvolen italským prezidentem.<ref>Manfred, s. 322–323.</ref> 11.&nbsp;floreálu roku&nbsp;X<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (1.&nbsp;května 1802) vydal zákon o&nbsp;veřejném vyučování, jímž zřizoval veřejná [[Lyceum|lycea]] na území celé Francie. Položil tak základ státního vzdělávacího systému (''Université de&nbsp;France''), který v&nbsp;pozdějších letech ještě doplnil dekrety z&nbsp;10.&nbsp;května 1806 a&nbsp;7.&nbsp;března 1808. Tato nařízení rozdělila vzdělávací stupně na základní, střední a&nbsp;vyšší a&nbsp;navíc umožňovala Napoleonovi nebo jeho zástupci, velmistru university, předepisovat osnovy a&nbsp;školský řád a&nbsp;jmenovat veškerý personál školních institucí.<ref>{{citace monografie | jméno = Georges | příjmení = Lacour-Gayet | titul = Napoleon | vydavatel = F. Borový | místo = Praha | překladatelé = Josef Dostál | rok = 1931 | strany = 541 | isbn = <!--neuvedeno--> | poznámka = [Dále jen: ''Lacour-Gayet'']}}</ref><ref>Barnett, s. 139–140.</ref>
 
Na diplomatické frontě Napoleon urovnal poměry s&nbsp;Velkou Británií, s&nbsp;jejímiž zástupci uzavřel v&nbsp;Amiensu 22.&nbsp;března 1802 mírovou smlouvu. V&nbsp;rámci vzájemného vyrovnání byly Francii navráceny zámořské kolonie, které předtím obsadili britští vojáci ([[Saint-Domingue]], [[Malé Antily]], [[Maskarény]] a&nbsp;pobřeží [[Francouzská Guyana|Guyany]]). Po formálním převzetí těchto území se Napoleon postavil na stranu francouzských plantážníků, kteří se nedokázali smířit s&nbsp;rozhodnutím Konventu o&nbsp;propuštění otroků, a&nbsp;obnovil otrokářské zákony tam, kde byly zrušeny. Na území dnešního [[Haiti]], tehdy kolonie Saint-Domingue (na ostrově [[Hispaniola]]), se francouzskému vojsku sice nejprve podařilo potlačit povstání černošských otroků vedených [[Toussaint Louverture|Toussaintem Louverturem]], avšak odboj proti napoleonským vojskům pokračoval dál. [[Jean-Jacques Dessalines]] kolonizátory vyhranou [[bitva u Vertières|bitvou u&nbsp;Vertières]] v&nbsp;roce [[1803]] definitivně donutil k&nbsp;odchodu. Dne [[1. leden|1.&nbsp;ledna]] [[1804]] pak Dessalines prohlásil Haiti první nezávislou černošskou zemí.<ref>POPKIN, Jeremy D. ''A Concise History of the Haitian Revolution'' (Stručné dějiny haitské revoluce). Chichester, West Sussex: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-9820-2, str. 137 (anglicky).</ref>
 
Napoleon se nadále věnoval upevňování své pozice v&nbsp;čele republiky, přičemž se mu podařilo Státní radu zbavit všech pravomocí podílet se na přípravě zákonů.<ref>Barnett, s. 87.</ref> Zanedlouho pomocí neústavních machinací zorganizoval referendum, ve kterém byl 29.&nbsp;července 1802 zvolen doživotním konsulem a&nbsp;2.&nbsp;srpna byl vyšachovaný senát nucen jej do tohoto úřadu potvrdit.<ref>Barnett, s. 88.</ref> 24.&nbsp;prosince téhož roku byl na Napoleona spáchán atentát, když odjížděl na představení do [[Operní dům|opery]]. Následné vyšetřování prokázalo, že za výbuchem pekelného stroje nedaleko jeho kočáru stáli příslušníci strany Šuanů.<ref>Castelot, s. 166–168.</ref>
 
V&nbsp;únoru 1803 Napoleon vyvinul mocenský nátlak na švýcarské povstalce, kteří se po podepsání lunévillského míru a&nbsp;odchodu francouzských vojsk ozbrojenou mocí postavili proti uspořádání země podle diktátu Direktoria, a&nbsp;po podepsání listiny ''Acte de médiation'' se stal protektorem (zprostředkovatelem) [[Helvetská republika|Helvetské republiky]] (19.&nbsp;února).<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kovařík | jméno = Jiří | odkaz na autora = Jiří Kovařík (historik) | titul = Slavkov 1805 - Napoleonův největší triumf | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | poznámka = [Dále jen: ''Kovařík (2013)''] | rok = 2013 | strany = 35–36 | isbn = 978-80-7268-983-5}}</ref> Po diplomatické roztržce vstoupila v&nbsp;květnu téhož roku Francie do válečného stavu s&nbsp;Velkou Británií, což Napoleona přinutilo vzdát se plánů souvisejících s&nbsp;koloniálních politikou. Jelikož si uvědomoval, že nebude schopen udržet námořní spojení s&nbsp;državami na řece Mississippi, 30.&nbsp;dubna odprodal [[Spojené státy americké|Spojeným státům americkým]] francouzskou část [[Louisiana|Louisiany]].<ref> name="Tarle, s.129" 119.</ref> Přestože pro nadcházející konflikt Británie disponovala značnou námořní převahou, Napoleon se velmi intenzivně zabýval realizací invaze přes [[Lamanšský průliv]].<ref>Kovařík (2013), s. 51–54.</ref> Byl si naprosto jist svým vítězstvím a&nbsp;proto začal i&nbsp;ve zbytku Evropy uplatňovat agresivní politiku.<ref name="Manfred, 363">Manfred, s. 363.</ref> 5.&nbsp;června 1803 anektoval [[Hannoversko]] a&nbsp;21.&nbsp;března 1804 nechal z&nbsp;území [[Bádensko|Bádenska]] unést a&nbsp;po zinscenovaném procesu popravit blízkého příbuzného bývalého francouzského krále [[Ludvík XVI.|Ludvíka&nbsp;XVI.]], vévodu [[Louis Antoine Henri de Bourbon Condé|Antoina d'Enghien]]. K&nbsp;tomuto skutku jej vedly zejména indicie, které naznačovaly, že mladý příslušník rodu Bourbonů je zapleten do spiknutí připravovaného britskými agenty, jehož cílem byl státní převrat a&nbsp;Napoleonova násilná smrt.<ref>Kovařík (2013), s. 63–67.</ref> Téhož měsíce Napoleon vydal nový občanský zákoník (''Code civil'' nebo ''Code Napoleon''), jenž se stal oficiálním pilířem francouzské právní vědy.<ref>Tarle, s. 125.</ref> Přesa&nbsp;přes mnohé novely zůstává doposud základem francouzského občanského práva.<ref name="Kde, kdy a jak, 208" /> a&nbsp;jím formulované zásady ovlivnily občanské zákonodárství v&nbsp;mnoha jiných zemích.<ref name="Čornej, Vaníček, Kučera, 298" /> Byl koncipovaný řadou právních expertů své doby (Tronchet, Bigot de Prémaneneu, Cambacérès, Malleville aj.) a&nbsp;Napoleon často zasahoval do utváření jednotlivých návrhů. Po svém vyhlášení zákoník obsahoval 2281 článků a&nbsp;definitivně odstraňoval feudalismus a&nbsp;jakékoliv stopy lenního práva. Dále například potlačil práva prvorozených a&nbsp;stanovil dělbu majetku mezi všechny dědice mužského pohlaví, formálně uznal oprávněnost dřívějšího prodeje státních pozemků zkonfiskovaných církvi a&nbsp;emigrantům či stanovil další podmínky dědictví a&nbsp;rozvodů.<ref>Ellis, s. 77.</ref>
 
K&nbsp;uskutečnění dalších ambicí Napoleonovi dopomohly obě odhalená spiknutí usilující o&nbsp;jeho život. Pod záminkou, že má v&nbsp;úmyslu zmařit pokusy budoucích atentátníků zavedením dědičného následnictví, přiměl senát, aby jej 18.&nbsp;května 1804 jmenoval císařem. Impozantní korunovace pak proběhla 2.&nbsp;prosince téhož roku za přítomnosti papeže [[Pius VII.|Pia&nbsp;VII.]] v&nbsp;[[Katedrála Notre-Dame (Paříž)|katedrále Notre–Dame]] v&nbsp;Paříži.<ref>Barnett, s. 89–90.</ref> Jelikož Napoleon dobře chápal důležitost symbolů, vystoupal při církevním obřadu k&nbsp;oltáři, uchopil korunu ležící na podstavci, otočil se zády ke všem asistujícím včetně papeže a&nbsp;za císaře Francouzů se korunoval sám. Posléze vložil korunu na hlavu své manželky Josefiny a&nbsp;po oficiálním uvedení na trůn převzal rituální symboly moci raně středověkého francouzského [[Panovník|monarchy]]: říšské jablko, žezlo a&nbsp;meč.<ref>Kovařík (2013), s. 96–101.</ref><ref>Barnett, s. 90.</ref>
Řádek 181 ⟶ 178:
Dalším cílem Napoleonovy územní rozpínavosti se stalo spojenecké Španělsko. I&nbsp;přes skutečnost, že se jeho jižní soused připojil k&nbsp;dodržování berlínských dekretů, bylo francouzskému císaři zřejmé, že obyvatelé jsou do značné míry závislí na anglickém dovozu i&nbsp;vývozu a&nbsp;budou se snažit diplomatické závazky oklikami obcházet.<ref>Tarle, s. 201.</ref> Rozhodl se proto Španělsko zcela ovládnout, aby zemi nezbylo nic jiného, než se systému kontinentální blokády naprosto podřídit.<ref>Napoleonova tažení II., s. 253.</ref> Ve složité politické hře nakonec dosáhl úspěchu, když v&nbsp;březnu 1808 postranními intrikami přinutil španělského krále [[Karel IV. Španělský|Karla&nbsp;IV.]] abdikovat ve prospěch prince [[Ferdinand VII.|Ferdinanda]]. Po svém odstoupení Karel&nbsp;IV. odeslal stížnost na synovo jednání přímo k&nbsp;Napoleonovi, jenž jej vyzval, aby své nároky přijel obhájit do [[Bayonne]]. Do tohoto jihofrancouzského města sesazený král dorazil i&nbsp;se svou chotí [[Marie Luisa Parmská|Marií]], namísto slibovaného slyšení se však oba manželé dostali do zajetí (21.&nbsp;dubna).<ref>Napoleonova tažení II., s. 254–258.</ref> Současně s&nbsp;těmito machinacemi Napoleon posiloval vojenskou přítomnost na celém pyrenejském poloostrově a&nbsp;počátkem roku 1808 francouzské ozbrojené síly ve Španělsku čítaly na 80&nbsp;000 mužů. Jejich velením byl pověřen císařův švagr, maršál Joachim Murat.<ref>Napoleonova tažení II., s. 254.</ref>
 
[[Soubor:Suchodolski Battle of Somosierra.png|thumb|220px|Polská jízda v Napoleonových službách útočí na španělské obránce v [[Bitva u Somosierry|bitvě u Somosierry]]]]
Nedlouho po svých rodičích byl do Bayonne vylákán a&nbsp;vzápětí uvězněn i&nbsp;král Ferdinand, na jehož místo Napoleon neprodleně dosadil svého bratra Josefa. Když se obyvatelé Španělska 2.&nbsp;května dozvěděli, že se do Francie má odebrat i&nbsp;nejmladší syn Karla&nbsp;IV. don Francisco de&nbsp;Paolo, vypuklo v&nbsp;[[Madrid]]u povstání. To sice Joachim Murat potlačil, ale během několika dnů vzpoura zachvátila téměř celé území Španělska.<ref>Napoleonova tažení II., s. 258–261.</ref> Protifrancouzské akce nakonec dosáhly takových rozměrů, že si vyžádaly pozornost samotného Napoleona, který první operace proti [[Junta|juntám]] (provinčním vládám) řídil z&nbsp;Bayonne.<ref>Napoleonova tažení II., s. 264.</ref> Avšak 22.&nbsp;července byl kvůli císařovu chybnému rozkazu donucen kapitulovat sbor generála Duponta v&nbsp;[[Bailén]]u,<ref>Barnett, s. 146.</ref> což velmi oživilo španělský odpor a&nbsp;oslabilo morálku Francouzů.<ref>Dupuy a Dupuy, s. 837.</ref> [[Andalusie|Andaluské]] armádě se v&nbsp;důsledku tohoto úspěchu otevřela cesta na Madrid, který spolu s&nbsp;posádkou po desetidenním pobytu narychlo opustil i&nbsp;král Josef Bonaparte (31.&nbsp;července).<ref>Napoleonova tažení II., s. 279.</ref> Tento debakl přišel ve velmi nevhodnou chvíli, neboť k&nbsp;Napoleonovi již dorazily první zprávy, že Rakousko nejspíš zbrojí k&nbsp;nové válce. Navíc 1.&nbsp;srpna došlo na žádost junt k&nbsp;vylodění anglické pozorovací armády pod velením [[Arthur Wellesley, 1.&nbsp;vévoda z&nbsp;Wellingtonu|sira Arthura Welleslyho]] v&nbsp;zálivu [[Mondego]]. V&nbsp;následujících dnech britský velitel porazil Junotův sboru v&nbsp;bitvě u&nbsp;Vimeira (21.&nbsp;srpna), čímž Napoleona připravil o&nbsp;celé Portugalsko.<ref>Barnett, s. 147–148.</ref> Všechny tyto okolnosti, zejména hrozba boje na dvou frontách, nakonec přinutily francouzského císaře, aby se operací ve vzbouřené zemi ujal osobně. Dříve se však pokusil upevnit spojenectví s&nbsp;carem Alexandrem. K&nbsp;setkání nazvanému [[Erfurtský kongres|erfurtská konference]] došlo v&nbsp;září 1808 a&nbsp;Napoleonovi se dostalo od ruského panovníka příslibu, že jeho země zůstane na straně Francie, pokud se Rakousko stane agresorem.<ref>Manfred, s. 475.</ref> 12.&nbsp;října vydal Napoleon instrukce k&nbsp;rozdělení Velké armády a&nbsp;5.&nbsp;listopadu se připojil ke svým mužům ve [[Vitoria-Gasteiz|Vitórii]].<ref>Barnett, s. 148–149.</ref> Po necelý měsíc trvajícím tažení pak 4.&nbsp;prosince opět obsadil Madrid a&nbsp;nastěhoval se do paláce [[El&nbsp;Escorial]]. Krátce na to vydal čtyři dekrety, kterými ve Španělsku zrušil veškerá feudální práva i&nbsp;vrchnostenské soudy, dvě třetiny klášterů, celou [[Inkvizice|Svatou inkvizici]], a&nbsp;odstranil celní bariéry mezi jednotlivými španělskými provinciemi.<ref>Napoleonova tažení II., s. 308.</ref><ref>{{Citace monografie | jméno = | příjmení = | titul = Napoleonova invaze 1807-1810 | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | rok = 2010 | strany = 285 | poznámka = [Dále jen: ''Kovařík – Napoleonova invaze''] | isbn = 978-80-7268-683-4}}</ref> V&nbsp;dalších dnech pak Napoleon se svými vojáky pokračoval hlouběji do španělského vnitrozemí s&nbsp;úmyslem odříznout jednotky britského [[John Moore (generál)|generála Moora]] (jenž nahradil Wellingtona) od Portugalska.<ref>Dupuy a Dupuy, s. 838.</ref> Tuto válečnou operaci však nedokončil, neboť naléhavé zprávy z&nbsp;Rakouska a&nbsp;Paříže jej v&nbsp;prvních dnech roku 1809 donutily k&nbsp;návratu do Francie.<ref>Kovařík – Napoleonova invaze, s. 311–312.</ref>
 
Řádek 237 ⟶ 233:
Válka samotná měla být podle Napoleona metodická, tj. hluboce promyšlená a&nbsp;jedině tehdy mohla mít naději na úspěch.<ref>Tarle, s. 407.</ref> Sám rozuměl mapě, uměl ji užívat jako nikdo jiný<ref>Tarle, s. 400.</ref> a&nbsp;dokázal proto ještě před počátkem samotného tažení důkladně naplánovat pohyby jednotlivých sborů, trasy zásobovacích linií i&nbsp;odhadovaný postup nepřítele. Takto se snažil vyhrát tažení už před první bitvou.<ref name="Dupuy a Dupuy, 822" /> Jakmile se pak dostal do kontaktu s&nbsp;protivníkem, pokusil se jej za pro sebe výhodných podmínek vmanévrovat do rozhodující bitvy a&nbsp;zničit živou sílu jeho polních armád. Teprve posléze se zabýval obsazováním nejdůležitějších strategických a&nbsp;politických středisek okupované země.<ref>Dupuy a Dupuy, s. 814.</ref> Svou asi nejzásadnější koncepci pro dosažení výhodných podmínek převzal od francouzského důstojníka jménem Pierre-Joseph de Bourcet a&nbsp;vlastním přičiněním ji dovedl k&nbsp;dokonalosti. Jednalo se o&nbsp;koordinované pohyby několika armádních sborů (''{{Cizojazyčně|fr|batallion carré}}''), jež samostatně operovaly na širokém území a&nbsp;znemožňovaly nepříteli odhadnout, kam směřuje Napoleonův hlavní úder. Tyto sbory byly složeny z&nbsp;několika divizí, přičemž každá z&nbsp;nich disponovala všemi druhy zbraní. V&nbsp;praxi byl každý sbor schopen čelit den nebo dva nepřátelskému náporu a&nbsp;poskytnout tak čas ostatním kolonám armády sevřít protivníka z&nbsp;různých stran.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bevin | jméno = Alexander | titul = Jak vítězí velcí vojevůdci | překladatelé = Ivory Rodriguez | vydání = 1 | vydavatel = Jota | místo = Brno | rok = 1996 | strany = 77 | isbn = 80-85617-88-9 | poznámka = [Dále jen: ''Alexander'']}}</ref>
 
[[Soubor:Napoleon Wagram.jpg|thumbnáhled|250pxvpravo|NapoleonHorace vedeVernet: své vojsko do [[Bitva u Wagramu|bitvy u &nbsp;Wagramu]]]]
Kdykoliv se Napoleonovi naskytla vhodná příležitost, zkombinoval rychlý přesun s&nbsp;klamnými manévry, aby obešel křídla nepřátelské armády a&nbsp;přiblížil se k&nbsp;její komunikační linii. Následně se stočil a&nbsp;přiměl protivníka k&nbsp;boji v&nbsp;nevýhodném postavení.<ref name="Dupuy a Dupuy, 822" /> Tímto dokázal, že obchvat nepřátelské armády má smysl jen tehdy, když dosáhne protivníkova týlu a&nbsp;když tento obchvat vede k&nbsp;bitvě, do níž zasáhnou i&nbsp;obchvatná vojska.<ref>Tarle, s. 404.</ref> Takto vznikl proslavený ''{{Cizojazyčně|fr|Manœuvre sur les derrières}}'', jenž od počátku své kariéry Napoleon využil třicetkrát. Tohoto útočného prvku využíval na několikakilometrové frontě a&nbsp;jeho podstata spočívala v&nbsp;tom, že silné vojsko bojem či hrozbou útoku vázalo hlavní nepřátelskou linii. Další silná kolona pak pronikla podél protivníkova křídla až k&nbsp;jeho týlu, vytvořila strategickou přehradu nebo bariéru na jeho zásobovací a&nbsp;ústupové linii, a&nbsp;přinutila jej k&nbsp;ústupu. Pokud byl manévr proveden včas, mohl vést k&nbsp;protivníkově porážce či naprostému zničení.<ref>Alexander, s. 84.</ref>
 
Řádek 243 ⟶ 239:
 
Velice důsledně se Napoleon věnoval také morálce armády. Ponechal v&nbsp;platnosti zákaz používání tělesných trestů, neboť jak pravil: „''Co možno očekávat od zneuctěných lidí''?“ a&nbsp;namísto toho se snažil apelovat na čest. Po bitvě svolával vojáky i&nbsp;důstojníky a&nbsp;dotazoval se jich na ty, kdo se nejvíc vyznamenali. Těm pak buď udělil vyšší hodnost, řád či peníze. Všeobecně se spíš spoléhal na odměny než na tresty, avšak pokud došlo na těžká provinění, byli provinilci obvykle rychle odsouzeni k&nbsp;popravě.<ref>Tarle, s. 408.</ref> Pocitu sounáležitosti s&nbsp;vlastí, armádou a&nbsp;jednotkou dosahoval několika způsoby. Proklamacemi, osobním příkladem, kdy byl sám ochoten čelit nepřátelské palbě, plukovními prapory, kterým vojáci kvůli orlům na jejich špicím říkali kukačky, ale rovněž i&nbsp;tím, že jako muž revoluce dokázal projít mezi vojáky, pochválit, připomenout, zažertovat. ''Historky o&nbsp;tom, jak císař promluvil s&nbsp;prostým vojákem letěly od úst k&nbsp;ústům a&nbsp;on se stával jejich císařem''.<ref>Orlové Napoleonovy armády, s. 17–18.</ref>
 
== Správa Francie ==
[[Soubor:40 francs or Bonaparte Premier Consul, 1840, Paris.jpg|vlevo|náhled|mince v hodnotě 40 franků z&nbsp;roku 1803]]
Již krátce po nástupu do úřadu prvního konzula byl Napoleon nucen podniknout první kroky, aby se vypořádal s důsledky finanční krize, která vznikla následkem tristního hospodaření Direktoria. Vydal nové předpisy, díky nimž finanční úředníci&nbsp;– výběrčí, berní, vrchní berní a&nbsp;ředitelé daní, byli schopni zajistit, že peníze daňových poplatníků směřovaly do veřejných pokladen pravidelně&nbsp;a v&nbsp;přesně stanovený den.<ref name="Lacour-Gayet, 147">Lacour-Gayet, s. 147.</ref> Původně se tak dělo jednou měsíčně, po bankovní krizi v roce 1805 pak každý desátý den.<ref name="Ellis, 70">Ellis, s. 70.</ref> Tento nový systém vykazoval maximální výnosy s&nbsp;minimálním počtem úředníků&nbsp;a v&nbsp;průběhu konzulátu&nbsp;i v&nbsp;prvních letech císařství mohl stát díky jeho efektivitě disponovat částkou 750–800 milionů franků ročně.<ref name="Lacour-Gayet, 147" /> Dozor nad peněžním aparátem prováděl osobně Napoleon, jenž si od ministra financí nechával třikrát do měsíce předkládat výkazy ze všech oddělení finanční správy. Tato 35–40 stránková folia důsledně pročítal a v případě nejasností se dožadoval vysvětlení, což přinutilo úředníky, aby účetní knihy drželi v naprostém pořádku.<ref>Lacour-Gayet, s. 148.</ref> Mimořádně významným počinem v oblasti finančnictví, který přetrval do dnešních dnů, bylo založení Francouzské banky (6.&nbsp;ledna 1800). Napoleonovým záměrem bylo vytvořit instituci, která by byla v zásadě soukromou společností, kde by měl stát jen omezenou účast a&nbsp;menšinový podíl, avšak zajistil by její legislativu. Hlavní iniciativu při jejím založení proto převzal J.&nbsp;F.&nbsp;Perregaux, jenž do Paříže svolal skupinu finančníků, která navýšila základní kapitál banky na 30&nbsp;milionů franků. Jejím řízením bylo pověřeno patnáct ředitelů, které volilo 200 největších podílníků, čímž došlo k hmotnému zainteresování francouzské finanční elity na prosperitě projektu.<ref name="Ellis, 71" /> Opatřením ze 7.&nbsp;germinalu r.&nbsp;XI<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (28.&nbsp;březen 1803), které bylo základem měnového systému, tzv. {{Cizojazyčně|fr|''franc de germinal''}}, Napoleon přísně reguloval kovový obsah nových mincí všech hodnot. Systém byl založen na bimetalickém standardu, jenž vymezil poměr zlata ke stříbru 1:15,5.<ref name="Ellis, 71">Ellis, s. 71.</ref> Další velkou finanční reformu provedl císař Francouzů za pomoci ministra financí Gaudina a šéfa státní pokladny Molliena po uzavření míru v Tylži v roce 1807.<ref name="Tarle, 198">Tarle, s. 198.</ref> Součástí této reorganizace bylo vytvoření nového ústředního úřadu {{Cizojazyčně|fr|''Cour des comptes''}}, který sloužil k účinnějším revizím státních financí.<ref name="Ellis, 70" /> Výsledkem změn ve finanční správě bylo, že důchody císařství plně kryly státní výdaje, včetně nákladů na vydržování armády ve válečném stavu.<ref name="Tarle, 198" />
 
[[Soubor:Code Civil 1804.png|vpravo|náhled|První strana originálu ''Code Civil'' z roku 1804]]
Významným počinem v období konzulátu, byla Napoleonova iniciativa v oblasti zákonodárství. Již několik týdnů po svém návratu z vítězného tažení zakončeného bitvou u Marenga vydal nařízení o&nbsp;vytvoření komise (12.&nbsp;srpna 1800), jež měla vypracovat znění návrhu nového občanského zákoníku, který se měl stát základní právní normou ve Francii a jí ovládaných zemích.<ref>Tarle, s. 124.</ref> Nový kodex byl koncipovaný řadou právních expertů své doby (Tronchet, Bigot de Prémaneneu, Cambacérès, Malleville aj.) a&nbsp;Napoleon často zasahoval do utváření jednotlivých návrhů. Po svém vyhlášení v březnu 1804 vešel zákoník do dějin pod názvy ''Code civil'' nebo ''Code Napoleon'' a&nbsp;obsahoval 2281 článků, které definitivně odstraňovaly feudalismus a&nbsp;jakékoliv stopy lenního práva. Dále například potlačil práva prvorozených a&nbsp;stanovil dělbu majetku mezi všechny dědice mužského pohlaví, formálně uznal oprávněnost dřívějšího prodeje státních pozemků zkonfiskovaných církvi a&nbsp;emigrantům nebo stanovil další podmínky dědictví a&nbsp;rozvodů.<ref>Ellis, s. 77.</ref> Svým obsahem však také značně posílil moc státu, neboť ve větší míře umožňoval vměšování do soukromých záležitostí občanů.<ref>Barnett, s. 84.</ref> V dalších letech se ''Code Napoleon'' stal oficiálním pilířem francouzské právní vědy<ref>Tarle, s. 125.</ref> a&nbsp;i&nbsp;přes mnohé novely zůstává doposud základem francouzského občanského práva<ref name="Kde, kdy a jak, 208" /> a&nbsp;jím formulované zásady ovlivnily občanské zákonodárství v&nbsp;mnoha jiných zemích.<ref name="Čornej, Vaníček, Kučera, 298" /> Společně s prací na občanského zákoníku byl na Napoleonův příkaz vypracován i&nbsp;speciální kodex pro obchod. Jeho ustanovení regulovala a právně zabezpečovala obchodní transakce, život na burse a bankovní, směnárenské i notářské právo, pokud se týkalo obchodních operací. Nesporným krokem vzad byl trestní kodex, jenž zahrnoval [[trest smrti]] i tělesné tresty důtkami (ty byly zrušeny za revoluce), cejchování rozžhaveným železem a nejpřísnější tresty za delikty proti vlastnictví.<ref>Tarle, s. 126.</ref>
 
O další reformu se Napoleon zasadil v oblasti vzdělávání, když 11.&nbsp;floreálu r.&nbsp;X<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (1.&nbsp;května 1802) vydal zákon o&nbsp;veřejném vyučování. Tímto vládním nařízením zřizoval na území Francie veřejná [[Lyceum|lycea]],<ref name="Lacour-Gayet, 541">{{citace monografie | jméno = Georges | příjmení = Lacour-Gayet | titul = Napoleon | vydavatel = F. Borový | místo = Praha | překladatelé = Josef Dostál | rok = 1931 | strany = 541 | isbn = <!--neuvedeno--> | poznámka = [Dále jen: ''Lacour-Gayet'']}}</ref> která měla sloužit především k výchově nových důstojníků,<ref name="Tarle, 122">Tarle, s. 122.</ref> čímž položil základ státního vzdělávacího systému ({{Cizojazyčně|fr|''Université de&nbsp;France''}}).<ref name="Barnett, 139">Barnett, s. 139.</ref> Výuka v&nbsp;těchto institucích probíhala zcela ve vojenském duchu,<ref name="Lacour-Gayet, 541" /> žáci z&nbsp;celé země a&nbsp;ve stejném věku měli mít stejnou výuku v&nbsp;tutéž dobu, jednotlivé hodiny ohlašoval bubeník,<ref>Barnett, s. 140.</ref> studenti byli oblečeni v uniformách, trestalo se zavíráním atd.<ref name="Lacour-Gayet, 541" /> Absolventi lyceí byli po složení doplňovací zkoušky přijímáni do vyšších a&nbsp;odborných vojenských učilišť nebo se mohli uplatnit v&nbsp;občanských oborech.<ref name="Tarle, 122" /> Zákon o veřejném vyučování Napoleon v období prvního císařství ještě doplnil dekrety z&nbsp;10.&nbsp;května 1806 a&nbsp;7.&nbsp;března 1808.<ref name="Lacour-Gayet, 541" /> Tato nařízení rozdělila vzdělávací stupně na základní, střední a&nbsp;vyšší, a&nbsp;navíc umožňovala Napoleonovi nebo jeho zástupci, velmistru university, předepisovat osnovy a&nbsp;školský řád a&nbsp;jmenovat veškerý personál školních institucí.<ref name="Barnett, 139" />
 
[[Soubor:Europe map Napoleon Blocus.png|left|thumb|Rozsah kontinentální blokády (1811)
{{Legenda|#6666CC|Francouzské císařství}}
{{Legenda|#9999FF|Satelitní státy}}
{{Legenda|#C5C6F5|Země uplatňující systém blokády}}]]
Za dobu svého panování Napoleon věnoval svou pozornost také hospodářským odvětvím. Určitou roli v rozvoji těchto oborů hrálo zavedení systému kontinentální blokády, která Evropany odřízla od pravidelných dodávek anglického a koloniálního zboží. Absence hospodářsky silnějšího konkurenta se stala důležitým stimulem nejen pro rozvoj francouzského lehkého a&nbsp;těžkého průmyslu, ale i&nbsp;zemědělství.<ref>Manfred, s. 443–444.</ref> Začaly se rozvíjet cukrovary, které zaplňovaly poptávku trhu po třtinovém nebo koloniálním cukru,<ref name="Lacour-Gayet, 556">Lacour-Gayet, s. 556.</ref> v&nbsp;chemickém průmyslu bylo dosaženo pokroků převážně ve výrobě umělých barviv a&nbsp;bělidel,<ref>Ellis, s. 107.</ref> výroba surového železa se mezi lety 1790–1810 více než zdvojnásobila.<ref>Manfred, s. 445.</ref> V textilnictví se podařilo rozkrýt tajemství výroby anglických křížových látek, načež bylo založeno bezmála čtyřicet přádelen, kde bylo zaměstnáno na 20&nbsp;000 lidí.<ref name="Lacour-Gayet, 556" /> V letech 1800–1811 se v Lyonu ztrojnásobila výroba tkanin a&nbsp;v&nbsp;roce 1812 ve Francii stálo více než 200 mechanických přádelen. Stroje se zaváděly i do výroby hedvábí, jehož zpracování značně urychlil Jacquardův stav.<ref>Manfred, s. 443.</ref> Sám Napoleon vypsal milionovou odměnu pro toho, kdo vynalezne nejefektivnější stav na tkaní lnu, což dopomohlo k&nbsp;revolučnímu objevu inženýra Filipa de&nbsp;Girard.<ref name="Lacour-Gayet, 556" /> Na podporu výrobních odvětví Napoleon v prvních letech po převzetí moci uspořádal v Paříži několik průmyslových výstav a&nbsp;dekrety z let 1811 a&nbsp;1812 zřídil a&nbsp;organizoval ministerstvo továren a&nbsp;obchodu.<ref>Lacour-Gayet, s. 560–561.</ref> Při známkách ekonomické nestability často půjčoval peníze továrnám, obchodním domům a&nbsp;někdy i&nbsp;dělníkům, kteří pracovali samostatně, aby jim pomohl z&nbsp;krize nebo těžkého postavení.<ref>Lacour-Gayet, s. 559.</ref> Napoleonova podpora domácího průmyslu se odrazila i&nbsp;v&nbsp;nových departmentech, neboť v anektovaných zemích uplatňoval politiku, která neumožňovala místním průmyslníkům konkurovat francouzskému zboží jak na území Francie, tak ve své vlasti.<ref>Tarle, s. 230.</ref> Tímto přístupem císař pobuřoval, likvidoval a&nbsp;utlačoval nejen průmyslníky, ale i&nbsp;obchodníky a spotřebitelské vrstvy ve všech oblastech své svého rozsáhlého impéria, mimo území staré Francie.<ref>Tarle, s. 231.</ref> Jeho jednání nakonec vedlo k&nbsp;tomu, že v&nbsp;podmaněných zemích začala upadat kupní síla, což zapříčinilo nižší poptávku po francouzském zboží. Výroba po hospodářské krizi v roce 1811 proto musela být redukována a v průmyslu velmi výrazně vzrostla nezaměstnanost.<ref>Ellis, s. 108–109.</ref> Celková bilance vývozu v období Napoleonovy vlády však i&nbsp;přes jeho veškerou snahu nikdy nedokázala dorovnat celkové ztráty na moři a&nbsp;hodnoty zahraničního obchodu z let 1787–89 se Francii podařilo dosáhnout teprve v&nbsp;roce 1826.<ref>Ellis, s. 109.</ref>
 
[[Soubor:Chevalier-legion-dhonneur-empire-1804.jpg|náhled|150px|vpravo|Řád čestné legie – hodnost rytíř (1804)]]
V období Konzulátu i Prvního císařství Napoleon reprezentoval růst francouzského bohatství, získaného zejména odčerpáváním financí z podmaněné Evropy, výstavbou nových cest, honosných budov, krásných nábřeží nebo širokých pařížských mostů.<ref>Manfred, s. 444–445.</ref> Společně s&nbsp;tímto pokrokem však ve všech oblastech pokračoval v&nbsp;zavádění despotických vládních metod.<ref>Barnett, s. 82.</ref> Jelikož nebyl ochoten akceptovat nic podobného svobodě tisku, opatřením z&nbsp;27.&nbsp;nivôsu r.&nbsp;VIII<sup>[[Francouzský revoluční kalendář|franc.]]</sup> (17.&nbsp;ledna 1800) zastavil tisk šedesáti z&nbsp;celkových sedmdesáti tří vycházejících časopisů. Časem bylo zrušeno dalších třináct a&nbsp;zbývající čtyři se octly pod bedlivým dohledem ministra policie.<ref>Tarle, s. 87.</ref> Při organizaci vnitřní správy ponechal rozdělení Francie na departmenty, nicméně ve městech i&nbsp;na vesnicích odstranil všechny volené úřady a samosprávy. Šéfem každého departmentu byl jmenován prefekt, v&nbsp;jehož kompetenci bylo zbavovat i&nbsp;jmenovat do úřadů jemu odpovědné municipální rady i&nbsp;starosty. Jednotliví prefekti byli podřízení ministrovi vnitra, jenž řídil veškerou administrativu země včetně obchodu, průmyslu a&nbsp;veřejných prací.<ref>Tarle, s. 92.</ref> Důležité změny nastaly také v soudnictví, kde byl od roku 1802 zrušen porotní systém, neboť poroty často brzdily Napoleonovy záměry tím, že zprošťovaly viny osoby, které chtěl vidět za mřížemi. Sám také rozhodoval o&nbsp;jmenování a&nbsp;služebním postupu soudců.<ref>Barnett, s. 83.</ref> Již záhy po nástupu do úřadu prvního konzula Napoleon rozpoutal boj proti jakobínům i&nbsp;roajalistům a&nbsp;zároveň se cíleně pokoušel vyhladit veškeré vzpomínky na období revoluce. Nebylo povoleno se byť i&nbsp;jen zmiňovat třeba o&nbsp;některé z&nbsp;osobností revolučního období a&nbsp;do země bylo z tohoto důvodu například zakázáno dovážet německý tisk, který sice kritizoval revoluční ideály a&nbsp;uznával Napoleona za jejich potření, avšak i&nbsp;tímto obsahem upomínal na revoluční události. Přísně byly zakázány i&nbsp;všechny cestopisné průvodce, které připomínaly měsíce po pádu [[Bastila|Bastily]] a&nbsp;v&nbsp;tiskárnách byly neustále prováděny policejní prohlídky.<ref>Tarle, s. 123.</ref> Od jara roku 1807 se Napoleon definitivně rozešel s&nbsp;ideály revoluce, když kolem něj začala vznikat nová aristokracie. Současně zavedl úřad císařského maršála a&nbsp;zřídil [[Řád čestné legie]]. Císařovnu Josefínu obklopily dvorní dámy ze starých šlechtických rodin, opět byly zavedeny tituly vévodů, knížat, hrabat a&nbsp;baronů. Obyvatelé Francie se s&nbsp;tímto staronovým uspořádáním smířili poměrně snadno, neboť chápali, že k&nbsp;úřadu císaře patří i&nbsp;císařský dvůr.<ref>Manfred, s. 449–451.</ref>
 
=== Náboženská politika ===
Řádek 313 ⟶ 327:
Napoleon byl Josefínou naprosto učarován a&nbsp;nedlouho po jejich seznámení jí učinil nabídku k&nbsp;sňatku. Přestože city nebyly oboustranné, svolila a&nbsp;9.&nbsp;března 1796 byli oba sezdáni při občanském obřadu. Krátce nato Napoleon vyrazil do Itálie a&nbsp;jeho manželka se však začala milostně stýkat s&nbsp;plukovníkem husarů Hippolytem Charlesem, s&nbsp;nímž udržovala milostný poměr do doby, než její manžel odplul do Egypta. Zde si mladý generál, deprimovaný Josefíninými poklesky, vyhlédl manželku jednoho ze svých důstojníků jménem Pauline Fouresová, přezdívanou Bellilote. Přestože tato avantýra vydržela oběma milencům zhruba půl roku, znamenala konec Napoleonovy fascinace Josefínou.<ref name="Größingová, 104">Größingová, s. 104.</ref> V&nbsp;době, kdy dosáhl na post prvního konzula, mu proto nebylo již zatěžko začít si s&nbsp;patnáctiletou divadelní hvězdou, kterou sám přezdíval Georgina. Jejich intimní vztah trval dva roky a&nbsp;následovnicí mladičké herečky se stala jedna z&nbsp;dvorních dam jeho manželky Antoinette Duchâtelová. Oba milenci se stýkali několik let, avšak Napoleon nakonec romanci ukončil, neboť jeho milenka se své vítězství nad císařovnou snažila veřejně demonstrovat, a&nbsp;takové chování nestrpěl.<ref>Größingová, s. 135–136.</ref> Další Napoleonovou významnou metresou se stala Eleonore Dénuelle De&nbsp;la&nbsp;Plaigne, s&nbsp;níž ho seznámila jeho sestra [[Caroline Bonaparte|Caroline]], jejímž záměrem (zřejmě) bylo znepříjemnit život své švagrové.<ref>Größingová, s. 160.</ref> Celé toto císařovo milostné dobrodružství bylo založeno pouze na ukojení jeho sexuální potřeby (podle některých monografií prý dokonce bylo dívčiným úkolem vyřešit stále ožehavější otázku, zda je Napoleon plodný či nikoliv<ref>Aronson, s. 150.</ref>),<ref>Größingová, s. 163.</ref> avšak netrvalo dlouho, dívka otěhotněla a&nbsp;porodila syna, jemuž dala jméno Léon.<ref>Größingová, s. 164.</ref>
 
[[Soubor:L'impératriceMarie-Louise.jpg|thumb|Francouzská císařovna [[Marie Luisa Habsbursko-Lotrinská|Marie Luisa]], dcera rakouského císaře [[František I. Rakouský|Františka I]]]]
Zhruba v&nbsp;době, kdy se mu narodil první nemanželský syn, navázal Napoleon ve Varšavě intimní poměr s&nbsp;hraběnkou Walewskou, s&nbsp;níž zplodil svého druhého potomka, který byl pokřtěn jako Florian Alexander Josef Walewski.<ref name="Größingová, 104" /> Z&nbsp;dynastických důvodů však císař stále naléhavěji potřeboval zplodit legitimního dědice. Po uzavření míru v&nbsp;Tylži a&nbsp;návratu z&nbsp;Polska se proto s&nbsp;konečnou platností rozhodl, že ukončí prozatím neplodné manželství s&nbsp;císařovnou Josefínou a&nbsp;ožení se s&nbsp;dívkou náležející k&nbsp;některé z&nbsp;předních evropských panovnických rodin.<ref>Barnett, s. 156–157.</ref> K&nbsp;rozvázání sňatku došlo kvůli politickým okolnostem až 15.&nbsp;prosince 1809 a&nbsp;1.&nbsp;dubna 1810 při občanském obřadu konaném v&nbsp;[[Saint-Cloud]] Napoleon pojal za choť osmnáctiletou habsburskou princeznu Marii Luisu, dceru rakouského císaře Františka&nbsp;I. Oproti svým zvyklostem se v&nbsp;prvních týdnech a&nbsp;měsících po uzavření sňatku od své novomanželky ani nehnul a&nbsp;snažil se jí z&nbsp;očí číst každé přání ještě dřív, než jej vyslovila. Jeho starostlivost se ještě znásobila, když zjistil, že Marie Luisa je těhotná.<ref>Größingová, s. 199.</ref> Ve sňatku s&nbsp;habsburskou arcivévodkyní, jež byla neteří popravené královny [[Marie Antoinetta|Marie Antoinetty]], však Francouzi spatřovali cosi urážlivého a&nbsp;žádný Napoleonův politický akt nebyl tak nepopulární jako tento.<ref name="Manfred, 501">Manfred, s. 501.</ref>
 
Řádek 321 ⟶ 334:
 
=== Literární dílo ===
[[Soubor:Jean Auguste Dominique Ingres 002.jpg|náhled|vpravo|250px|[[Jean Auguste Dominique Ingres]]: Napoleonova apoteóza (1853)]]
Pokud budou opomenuty Napoleonovy osobní zápisky z&nbsp;jinošských let, lze konstatovat, že poprvé se chopil pera k&nbsp;většímu literárnímu počinu v&nbsp;Auxonne, kde sepsal několik pojednání o&nbsp;balistice, mezi něž patří např. ''Poznámky z&nbsp;Pamětí markýze de Vellière'', ''Principy dělostřelectví'' či ''Zápis o&nbsp;rozmístění děl při vrhání bomb''.<ref>Manfred, s. 25.</ref> V&nbsp;jeho sešitech lze nalézt historická pojednání o&nbsp;dějinách Anglie, poznámky o&nbsp;dějinách panování pruského krále Fridricha&nbsp;II., poznámky o&nbsp;dějinách [[Sorbonna|Sorbonny]] a&nbsp;mnohé další. Do tohoto období patří též několik jeho beletristických pokusů i&nbsp;pokročilých prací a&nbsp;filosoficko-politických studií,<ref>Tarle, s. 17.</ref> jež jsou velmi rozmanité žánrem i&nbsp;charakterem.<ref>Manfred, s. 28.</ref> Jmenovat lze například novely ''Hrabě Essex'' (1788), ''Prorokova maska'' (1789), ''Dialog o&nbsp;lásce'' (1791), ''Řeč o&nbsp;lásce ke slávě a&nbsp;lásce k&nbsp;vlasti'', ''Traktát pro Lyonskou akademii ''(esej se ucházela o&nbsp;literární cenu<ref>Barnett, s. 27.</ref>), ''Návrhy ústavy společnosti Calotte'' (1788), filosofické ''Pojednání o&nbsp;štěstí'' (''{{Cizojazyčně|fr|Discours sur le bonheur}}'')<ref>Barnett, s. 25–29.</ref> či do značné míry autobiografický román ''Glison a&nbsp;Eugénie'', jehož základem je láska mladého Bonaparta k&nbsp;Desirée Claryové.<ref>Barnett, s. 37.</ref> V&nbsp;roce 1789 Napoleon dokončil nástin dějin Korsiky a&nbsp;dočkal se velmi pochvalné kritiky tehdy populárního spisovatele Raynala, jemuž dal své dílo k&nbsp;posouzení.<ref name="Tarle, 19" /> Jeho asi nejuznávanější písemnou prací však byla novela ''Večeře v&nbsp;Beaucairu'' (''{{Cizojazyčně|fr|Le souper de Beaucaire}} ''(1793)), již napsal v&nbsp;bouřlivém období před Toulonem. Tuto práci nejprve vydal ze svých skrovných prostředků, avšak zanedlouho byla publikovaná na náklady státu a&nbsp;upřela na něj pozornost vedoucích mužů v&nbsp;Paříži.<ref>Bouhler, s. 18.</ref>
 
Řádek 327 ⟶ 340:
 
=== Celkové hodnocení ===
[[Soubor:Gillray-Tiddy-Doll.png|náhled|vlevo|250px|James Gillray: karikatura Napoleona jako pekaře, jenž z&nbsp;pece vytahuje novou dávku čerstvě upečených evropských králů ([[Bavorsko]], [[Württembersko]], [[Bádensko]]). Jako paliva používá dělové koule a&nbsp;v&nbsp;popředí stojí koš s&nbsp;nápisem ''True Corsian Kinglings'', jenž je narážkou na Napoleonovu strategii obsazovat trůny podmaněných zemí příslušníky klanu Bonapartů]]
Osoba Napoleona Bonaparta zanechala v&nbsp;celosvětových dějinách nesmazatelný odraz. Avšak byl to odraz značně kontroverzní, neboť na jedné straně získal podobu heroické legendy, na straně druhé se stal tématem až démonickým. Je nesporným faktem, že při vzniku pozitivního Napoleonova kultu sehrály zásadní roli ''Paměti'', jež na Svaté Heleně sepsal hrabě Las Cases. Britský historik a&nbsp;[[Oxfordská univerzita|oxfordský]] profesor Geoffrey Ellis v&nbsp;tomto směru poznamenal: {{citát|Měly silný vliv na další šiřitele legendy, která se soustředila na hrdinské činy a&nbsp;odkaz. Všichni ho představovali jako vládce nezměrné inteligence a&nbsp;moudrosti, jako sílu pro prosazení dobra a&nbsp;nutné změny, sílu, která ve Francii a&nbsp;připojených územích vymetla poslední stopy korupce starého režimu, pokoušela se o&nbsp;totéž i&nbsp;v&nbsp;podrobených státech a&nbsp;v&nbsp;celé Evropě, byla nucena vést dílčí války, aby zavedla všeobecný mír, ale jejíž práce na obnově a&nbsp;rekonstrukci byly přerušeny nesvatou aliancí cizích knížat, neosvícených nepřátel pokroku. V&nbsp;tomto smyslu se na něj pohlíželo jako na zázračné dítě a&nbsp;dědice Francouzské revoluce, jenž v&nbsp;plné mužné síle císařské velikosti naplnil její nejlepší ideály a&nbsp;ukončil nejhorší výstřelky. Řád místo chaosu, stabilita místo revolučních změn, jednota místo stranictví, síla místo slabosti – tento obraz se stal téměř stereotypem mezi napoleonisty devatenáctého století.|Geoffrey Ellis (1997)<ref name="Ellis, 189">Ellis, s. 189.</ref>|}}
Podobný vliv měly i&nbsp;vícesvazkové dějiny bývalého císařského diplomata barona Bignona, jenž obdržel od Napoleona na Svaté Heleně úkol sepsat historii jeho vlády. Nicméně spisovatel sám přes počáteční obdiv k&nbsp;císařově osobě přiznává, že používal despotických metod, které ovšem považoval za nutné prostředky, jimiž byl v&nbsp;občanské vládě Francie obnoven řád a&nbsp;v&nbsp;armádě čest.<ref name="Ellis, 189" />
Řádek 339 ⟶ 352:
 
== Odraz v umění ==
[[Soubor:Antoine-Jean Gros - Bonaparte visitant les pestiférés de Jaffa.jpg|náhled|vpravo|280px|Antoine-Jean Gros: ''Bonaparte u&nbsp;nakažených morem v&nbsp;Jaffě'' (1804; Museé Condé Chantilly). Autor obrazu, jenž oslavuje Napoleonovu nebojácnost, soustředil pozornosti na generálovu osobu tím, že na něho nechal dopadat sluneční paprsky. Seskupení a&nbsp;gesta postav na pravé straně zdůrazňují tragickou stránku výjevu.<ref>Pijoan, s. 140.</ref>]]
Epocha napoleonských válek a&nbsp;fenomenální dráha Napoleonova života zanechaly svůj odraz nejen ve sférách politických a&nbsp;vojenských, ale také na poli uměleckém. [[Klasicismus|Klasicistický]] sloh z&nbsp;období císařství, který se již na samém počátku svého vývoje stal slohem památníků a&nbsp;výrazem reprezentace císařské moci, byl pojmenován [[empír]] a&nbsp;uplatnil se především v&nbsp;nábytku, módě a&nbsp;interiérové dekoraci.<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv autorů | jméno = | titul = Encyklopedie světového malířství | vydavatel = [[Academia]] | místo = Praha | rok = 1975 | strany = 93 | poznámka = [Dále jen: ''Encyklopedie světového malířství''] | isbn = 80-242-0216-6}}</ref> Také v&nbsp;malířství vznikla řada stěžejních děl, která byla velmi často pořízena na objednávku samotného Napoleona, jemuž šlo především o&nbsp;oslavu své vlastní osoby.<ref>Pijoan, s. 145.</ref> K&nbsp;nejvýznamnějším autorům v&nbsp;jeho službách patřil zakladatel klasicismu ve francouzském malířství [[Jacques-Louis David]], který jako nadšený čtenář antické literatury nabyl přesvědčení, že v&nbsp;Napoleonovi lze spatřovat antického héroa, a&nbsp;stal se jeho nadšeným přívržencem.<ref>Pijoan, s. 139.</ref> V&nbsp;roce 1804 jej první konzul jmenoval svým prvním malířem a&nbsp;v&nbsp;roce 1808 byl za obraz ''Napoleonova korunovace'' jmenován důstojníkem čestné legie.<ref>Encyklopedie světového malířství, s. 76.</ref> K&nbsp;dalším jeho známým dílům patří obrazy ''Bonaparte překračující Alpy'' (1800) a&nbsp;studie Napoleona v&nbsp;pracovně v&nbsp;Tuilerijském paláci. K&nbsp;neméně slavným malířům napoleonského období náleží Davidův žák [[Antoine-Jean Gros]], jenž se s&nbsp;Bonapartem seznámil v&nbsp;[[Milán]]u. Zde od generála ''Italské armády'' získal zakázku na obraz ''Bonaparte u&nbsp;Arcole''. Po návratu do Paříže byl vybrán pro zobrazení bitvy u&nbsp;Nazaretu, oslavující generála Junota, to však na Napoleonovo přání nedokončil a&nbsp;místo něj ztvárnil obraz ''Bonaparte u&nbsp;malomocných v&nbsp;Jaffě''. K&nbsp;dalším jeho pracím patří ''Bitva u&nbsp;Abukiru'' (1806), ''Napoleon u&nbsp;pruského Jílového'' (za něj byl dekorován řádem čestné legie), ''Bonaparte promlouvá k&nbsp;vojsku před bitvou u&nbsp;pyramid'', ''Setkání Napoleona s&nbsp;císařem Františkem&nbsp;I. po bitvě u&nbsp;Slavkova'' atd.<ref>Encyklopedie světového malířství, s. 136.</ref> Uměleckou interpretací Napoleona, jeho významných činů, příslušníků klanu Bonapartů i&nbsp;vojáků jeho armád, se zabývala celá plejáda domácích výtvarníků nejen za éry císařství, ale i&nbsp;v&nbsp;dalších letech po císařově smrti. Mezi tyto malíře patří například [[Ernest Meissonier]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Ernst Meissonier: 1814 | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2014/02/ernst-meissonier-1814.html | datum vydání = 2014-02-24 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref><ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Meissonierova Napoleonská epopej | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2010/06/meissonierova-napoleonska-epopej.html | datum vydání = 2010-06-17 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> [[Henri Félix Emmanuel Philippoteaux]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Dva Philippoteauxové | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2011/06/dva-philippoteauxove.html | datum vydání = 2011-06-02 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> [[Édouard Detaille]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Édouard Detaille, mistr detailu | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2010/10/edouard-detaille-mistr-detailu.html | datum vydání = 2010-10-15 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> [[Louis-François Lejeune]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Louis-François Lejeune, voják, který maloval bitvy | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2012/02/louis-francois-lejeune-vojak-ktery.html | datum vydání = 2012-02-02 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> [[Joseph-Louis Hippolyte Bellangé]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Bellangé, malíř bitev a&nbsp;vojáků | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2011/10/bellange-malir-bitev-vojaku.html | datum vydání = 2011-10-07 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> ad. Stejné náměty ve svých mnohdy značně nacionalistických dílech zobrazovala i&nbsp;řada zahraničních autorů, které svým ostře kritickým postojem ke své době v&nbsp;neposlední řadě reprezentuje odpůrce klasicismu Španěl [[Francisco Goya]] (''Poprava v&nbsp;La Moncloa'', ''El Dos de Mayo'', grafický cyklus ''Los desastres de la guerra'').<ref>{{Citace monografie | příjmení = Kolektiv autorů | jméno = | titul = [[Příruční slovník naučný]] | vydavatel = [[Academia]] | místo = Praha | rok = 1963 | strany = 46–47 | poznámka = | isbn = <!-- neuvedeno -->}}</ref> Dílům ilustrativního charakteru se pak věnovali například britská malířka Elisabeth Thompsonová alias Lady Butlerová,<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Žena, která malovala válku | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2011/03/zena-ktera-maloval-valku.html | datum vydání = 2011-03-04 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> Polák [[Jerzy Kossak]],<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Malíř Jerzy Kossak | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2011/01/malir-jerzy-kossak.html | datum vydání = 2011-01-03 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> ukrajinský rodák Felician von Myrbach,<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Baron Mirbach a&nbsp;jeho litografie | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2011/12/baron-myrchach-jeho-litografie.html | datum vydání = 2011-12-12 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> Rus s&nbsp;bavorskými předky Gottfried Willewalde<ref>{{Citace elektronické monografie | titul = Willewalde otec a&nbsp;syn | url = http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2013/01/willewalde-otec-syn.html | datum vydání = 2013-01-17 | datum aktualizace = | datum přístupu = 2015-02-23 | vydavatel = Napoleon a&nbsp;knihy Jiřího Kovaříka}}</ref> aj. Svůj ohlas zanechal Napoleon i&nbsp;v&nbsp;oblasti architektury. Mezi nejvýznamnější projekty vybudované na jeho oslavu patří zejména ''[[Vendômský sloup]]'' a&nbsp;[[Vítězný oblouk (Paříž)|''Vítězný oblouk'' v&nbsp;Paříži]]. Prve jmenované dílo na svém vrcholu nese Napoleonovu sochu a&nbsp;lze jej považovat za kopii [[Trajánův sloup|Trajánova sloupu]] v&nbsp;Římě.<ref>Lacour-Gayet, s. 568–569.</ref> Návrh Vítězného oblouku vypracoval architekt [[Jean-François Chalgrin]] a&nbsp;nejvýznamnější skulptury na něm vytvořili [[James Pradier]], [[François Rude]], Jean-Pierre Cortot a&nbsp;Antoine Étex. Toto mistrovské dílo klasicistické architektury je pozoruhodné nejen pro svou věrnost antickým formám, ale také pro své umístění.<ref>Pijoan, s. 133.</ref> Mezi dalšími díly nelze opomenout kupříkladu sochu François Rudeaua ''Zmrtvýchvstání Napoleonovo'', která představuje francouzského císaře jako postavu podobnou Kristu. Tato skulptura po svém odhalení v&nbsp;roce 1847 upoutala pozornost množství poutníků.<ref name="Ellis, 208">Ellis, s. 208.</ref>
 
[[Soubor:Musée Rude 005.JPG|náhled|vlevo|280pxnáhled|François Rude: ''Zmrtvýchvstání Napoleonovo''. Originál sochy stojí v&nbsp;Burgundském městě Fixin]]
Napoleon a&nbsp;éra napoleonských válek zanechaly svůj odraz nejen v&nbsp;oblastech výtvarného umění, ale také v&nbsp;literatuře. Jedná se jak o&nbsp;díla dějepisná a&nbsp;životopisná, tak o&nbsp;memoáry pamětníků, beletrii, poezii nebo divadelní hry. Mezi nejznámější francouzské prozaiky, kteří zachytili atmosféru císařství, patří například spisovatelé [[Stendhal]] (''[[Červený a&nbsp;černý]]'', ''[[Kartouza Parmská]]'', ''[[Lucien Leuwen]]'' atd.), [[Victor Hugo]], [[Bernard Simiot]] (''Carbec, mon Empereur!'') nebo [[Honoré de Balzac]]. K&nbsp;zahraničním autorům nepochybně náleží [[Lev Nikolajevič Tolstoj]] (''[[Vojna a&nbsp;mír]]'') nebo [[Adam Mickiewicz]] (''Pan Tadeáš čili poslední nájezd na Litvě'').<ref name="Ellis, 208" /> Pokud jde o&nbsp;odborné práce zabývající se Napoleonovou osobností, potažmo historií jeho vojenských tažení, lze hovořit o&nbsp;několika tisících publikovaných spisech. Autoři této biografické literatury se ať už objektivně nebo subjektivně snaží pochopit Napoleonovy ambice a&nbsp;zároveň se pokouší vysvětlit příčinu jeho úspěchů.<ref>Ellis, s. 213.</ref> Nejmodernější odborné práce tohoto oboru v&nbsp;současnosti zastupuje dílo historika ''{{Cizojazyčně|fr|Musée de l’Armée}}'' v&nbsp;Paříži Olega Sokolova (''{{Cizojazyčně|fr|L’Armée de Napoléon}}''), historika Alaina Pigearda (''{{Cizojazyčně|fr|L’Armée de Napoléon}}''), Jeana Tularda (''{{Cizojazyčně|fr|Dictionnaire Napoléon}}''),<ref>{{Citace monografie | jméno = Jiří | příjmení= Kovařík | odkaz na autora = Jiří Kovařík (historik) | titul = Orlové Napoleonovy armády | vydavatel = Akcent | místo = Třebíč | rok = 2005 | strany = 7 | isbn = 80-7268-356-X | poznámka = [Dále jen: ''Orlové Napoleonovy armády'']}}</ref> profesora Oxfordské university Geoffreye Ellise ad. V&nbsp;českých poměrech nejnovější odborné knihy o&nbsp;napoleonských válkách publikuje historik [[Jiří Kovařík (historik)|Jiří Kovařík]].
 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/wiki/Napoleon_Bonaparte“