Kult osobnosti: Porovnání verzí

 

== Základní fáze vývoje kultu osobnosti ==

=== Vytvoření ideálního obrazu vůdčí osobnosti ===

Pod vlivem nadšení z konce krizových událostí a optimistických očekávání, spojených s novou historickou epochou, dochází ke zpětné konstrukci určitého mýtu okolo vůdčí autority. Její role během krizových událostí je neustále opakována, zdůrazňována či dokonce přeceňována. Celý život budoucí uctívané autority bývá líčen jako legenda. Budoucí vůdce je svým původem, svými schopnostmi a pohnutým životním příběhem častokrát předurčen k velkým hrdinským činům. Je jedním z mála, který je schopen řešit závažné krizové situace, zatímco ostatní váhají či selhávají. Po zklidnění či ukončení krizové situace se logicky a zaslouženě dostává do vedoucího mocenského postavení v nových společenských poměrech, což bývá většinou líčeno jako počátek nejlepší epochy v dějinách daného státu, dané společnosti apod. Vytvořením tohoto konstruktu, který je médii neustále opakován, dochází k faktické legitimizaci získané moci. Veřejná kritika vůdčí osobnosti se stává za těchto podmínek velmi obtížnou, jelikož by tím došlo i k napadení celého společenského systému, jenž daná vůdčí osobnost reprezentuje, a tudíž i k následnému zpochybnění mocenských nároků dané vůdčí osobnosti a jejích loajálních spolupracovníků.

 

Pojem „kult osobnosti“ byl poprvé použit v Sovětském svazu v roce 1924, v souvislosti s uctíváním a glorifikací [[V. I. Lenin|V. I. Lenina]]. Učinil tak Michail Ol'minskij, vedoucí Časopisu Historické komise pro dějiny Říjnové revoluce a Všesvazové komunistické strany (bolševiků), známé pod zkratkou VKS(b). Ol'minskij pěstování kultu okolo Lenina odsoudil a zdůraznil, že kult osobnosti („kul't ličnosti“) celkově odporuje duchu marxismu a vědeckého socialismu.<ref>Reinhard Löhmann: Der Stalinmythos: Studien zur Sozialgeschichte des Personenkultes in der Sowjetunion (1929–1936), Münster 1990, str. 60.

</ref>

Také v meziválečném Československu se lze setkat se snahou uctívání a glorifikaci významných osobností nějakým způsobem pojmenovat a definovat. Nejdále, dle dosud známých pramenů, zašel v tomto ohledu prezident [[Edvard Beneš]] se svým projevem u příležitosti odhalení Masarykova pomníku v severočeském Mostě 28. října 1935. Již v úvodu svého projevu Beneš prohlásil, že'' „rozumný a vyrovnaný kult významných osob byl od vždycky jedním z nejkrásnějších projevů národního života v lidské společnosti.“''<ref>Řeč Edvarda Beneše z 28. 10. 1935, Spolek pro postavení pomníku T. G. Masaryka, Archiv města Mostu, č. f. 217, Okresní archiv Most.

</ref> Poté charakterizoval hrdinu, kterého přirovnal k obrazu, k výrazu nejlepších vlastností a ideálů národa, a dal všem posluchačům na vědomí, že ''„uctívá-li se památka a dává-li se manifestačně najevo uznání práci velkých vůdců, politiků, státníků, chce se tím zdůrazniti, že bylo mnoho heroického v jejich životě a že toto heroické má a musí míti u současníků právo, aby bylo připomínáno a uznáváno jako projev nejvyšších cílů národní a státní kolektivity.“''<ref>Tamtéž.</ref> Následně Beneš zmínil, že oním hrdinou není nikdo jiný než [[T. G. Masaryk]]. Pokusil se tak Masarykův kult zdůvodnit a vysvětlit jeho význam pro československou společnost.

Zcela jinak interpretoval termín „kult osobnosti“ sovětský vůdce [[Chruščov|N. S. Chruščov]] ve svém tajném projevu „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“<ref>Zdeněk Veselý: Světová politika 20. století v dokumentech (1945–1990). Praha: VŠE Fakulta mezinárodních vztahů 2001. Tajný projev N. S. Chruščova na XX. sjezdu KSSS o kultu osobnosti J.V. Stalina, str. 269–278.<br>

</ref> na [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu KSSS]] v únoru 1956, ve kterém se koncentroval výhradně na osobu [[J. V. Stalin|J. V. Stalina]] a důsledky jeho vlády. Na počátku svého projevu se vyjádřil ještě obecně, i když už s negativním nádechem: ''„Ústřední výbor strany se po Stalinově smrti začal přísně a důsledně orientovat na objasňování nepřípustnosti glorifikace jedné osobnosti a její připodobňování jakémusi nadčlověku s nadpřirozenými vlastnostmi boha, neboť něco takového je duchu marxismu-leninismu cizí. Tento člověk pak jakoby všechno ví, všechno vidí, za všechny myslí a všechno může udělat; ve svém jednání je neomylný.“''<ref>Tamtéž, str. 269.</ref> V následujících pasážích se pak Chruščov věnoval jen negativním důsledkům, k nimž vedla Stalinova glorifikace, především jemu připisovaná neomylnost a s ní spojená nekritizovatelnost jeho osoby. Díky „kultu osobnosti“ se tak dle Chruščova v rukou Stalina soustředila neomezená moc, Stalin se mohl dopouštět zločinů a chybných rozhodnutí s častokrát fatálními následky pro celý Sovětský svaz a nikdo nemohl tento stav věcí ovlivnit. „Kult osobnosti“ byl tudíž v této souvislosti nevhodně použit jako synonymum pro způsob Stalinovy vlády, pro období masového bezpráví a teroru, způsobené koncentrací neomezené moci v rukou nekritizovatelného jednotlivce. Chruščov se tak vymezil vůči „zlému a špatnému“ Stalinovi a ostatním aspektům „kultu osobnosti“ se vůbec nevěnoval, díky čemuž získal tento termín po [[XX. sjezd KSSS|XX. sjezdu KSSS]] ve východní Evropě silné negativní [[konotace]].