Biskup: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m řádková verze {{Commonscat}} |
oprava linku na rozcestník |
||
Řádek 15:
Dvanáct apoštolů, od nichž je funkce biskupů odvozována, bylo vybráno jmenovitě [[Ježíš Kristus|Ježíšem]]. Prvním apoštolem, kterého po Ježíšově ukřižování vybírala komunita jeho následovníků, byl Matěj, a ten byl podle podání [[Skutky apoštolské|Skutků apoštolských]] vybrán [[losování|losem]] (Sk 1,26). O tom, jak byli voleni biskupové v době [[církevní otcové|církevních Otců]], se zmiňuje [[Tradice apoštolů]] ([[Traditio apostolica]], 197-218). Volby se účastnila celá místní církev (tedy všichni její členové), která vybrala kandidáta a lid jej pak provolal (aklamoval) za svého biskupa.
Postupem času se při výběru biskupa zesiloval vliv státní moci a kléru a oslaboval vliv věřícího lidu.<ref name="sape">[http://otazky.vira.cz/otazka/Volba-papeze.html Volba papeže], vira.cz, Abeceda víry na internetu, autor "šape", 23. 2. 2007</ref> V [[karolínská epocha|karolínské epoše]] (za [[Karel Veliký|Karla Velikého]]) už jmenoval biskupy pouze státní panovník. V 11. století se [[boj o investituru]] stal zásadním politickým tématem. Synoda německých biskupů svolaná [[Jindřich IV.|Jindřichem IV.]] vypověděla poslušnost Římu, papež [[Řehoř VII.]] roku 1075 v prohlášení [[Dictatus papae]] vyhlásil nadřazenost papeže nad světskými panovníky a roku [[1080]] vyhlásil, že biskupové budou voleni duchovenstvem a lidem, pod dohledem papeže. Jindřich IV. poté dobyl Řím, papeže vyhnal a dosadil svého. Císař [[Jindřich V. Sálský|Jindřich V.]] a papež [[Paschal II.]] v roce [[1111]] vedli komplikovaná jednání, přičemž nejprve císař svolil s církevní volbou biskupů za podmínky majetkových ústupků církve, od nichž pak papež ustoupil, podruhé císař donutil papeže k uznání státní investitury, avšak papež poté svůj vynucený souhlas odvolal. [[Wormský konkordát]] v roce 1122 potvrdil kanonickou volbu biskupů a [[opat]]ů, avšak císař si vyhradil právo být přítomen u voleb, které pro spory [[kapitula|kapituly]] nebo [[konvent]]u nebyly rozhodnuty. V té době tedy biskupy ani nevolila celá místní církev, ani je nejmenoval papež či panovník, ale volila je příslušná katedrální kapitula. Později byla kapitulám tato pravomoc odňata a v římskokatolické církvi všechny biskupy jmenuje přímo [[papež]].
[[Papež]] byl jako římský biskup až do [[Třetí lateránský koncil|Třetího lateránského koncilu]] roku [[1179]] volen stejně jako ostatní biskupové. V prvních stoletích jej volila a aklamovala celá římská církevní obec, přičemž některé papeže doporučil jejich předchůdce. Zhruba od poloviny 6. století do poloviny 8. století již volil římského biskupa jen klérus, teprve po schválení konstantinopolským císařem byl zvolený kandidát vysvěcen na římského biskupa. Lateránská synoda roku 769 pod vlivem nepokojů po smrti papeže stanovila, že papežem může být zvolen jen kardinál, avšak volit mohl i nadále římský klérus, šlechtici, senát i lid. Na lateránské synodě roku 1059 bylo stanoveno, že [[kardinál-biskup|kardinálové-biskupové]] učinili předběžné rozhodnutí, poté se vyjádřili ostatní [[kardinál]]ové a nakonec vyjádřili svůj souhlas ostatní církevní hodnostáři a lid. Výhradně kardinálové volí papeže od Třetího lateránského koncilu roku 1179. Od 12. století také začali být kardinály jmenováni i biskupové z míst mimo Řím. Povinné [[konkláve]] při volbě papeže zavedl [[Řehoř X.]] na [[Druhý lyonský koncil|Druhého lyonském koncilu]] roku 1274. Až [[Pius X.]] na začátku 20. století zrušil právo veta, které do té doby mohl k volbě uplatnit kterýkoliv panovník evropské monarchie. Ještě do druhé poloviny 20. století existovaly tři způsoby, jak mohl být v konkláve papež určen (aklamací, volbou v zastoupení vybranými kardinály, přímou tajnou volbou celého konkláve), dvě z možností však papež zrušil. Papežská funkce je v současné době v římskokatolické církvi už jedinou, poslední biskupskou funkcí, do níž je kandidát volen.
| |||