Antonio Gramsci: Porovnání verzí

'''Antonio Gramsci''' [gramši] ([[23. leden|23. ledna]] [[1891]], [[Ales]] – [[27. duben|27. dubna]] [[1937]], [[Řím]]) byl [[Itálie|italský]] politik, publicista a  [[marxismus|marxistický]] filosof.

Přes své mimořádné studijní nadání Gramsciho neustálé finanční a zdravotní problémy stejně jako závazek k politické činnosti vedly k jeho rozhodnutí opustit začátkem r. 1915 univerzitu. V kontaktu se svými učiteli jako byli [[Antonio Labriola]], [[Rodolfo Mondolfo]], [[Giovanni Gentile]] a v té době asi nejrespektovanější italský intelektuál [[Benedetto Croce]], získal Gramsci vynikající vzdělání v historii a filozofii. Ve vztahu k marxismu mluvil Labriola o „filozofii praxe“, což si mladý Gramsci osvojil a přes jistou pojmovou ambivalenci později mnohokrát použil, mj. i ve vězeňské korespondenci k  oklamaní cenzury.

Již od r. 1914 byl Gramsci významným přispěvatelem socialistických novin jako byl ''[[Il Grido del Popolo]]'', v r. 1916 se stal spolueditorem [[Piedmont|piedmontského]] vydání ''[[Avanti!]]'', oficiálních novin [[Socialistická strana Itálie|PSI]]. Zároveň se zapojil do organizování a vzdělávání [[Turín|turínských]] dělníků. Na otázku vzdělání kladl Gramsci silný důraz, od r. 1916 vystoupil s veřejnými projevy o [[Romain Rolland|Romainu Rollandovi]], [[Velká francouzská revoluce|Francouzské revoluci]], [[Pařížská komuna|Pařížské komuně]], a emancipaci žen. V  důsledku zatýkání socialistických předáků po nepokojích z dubna 1917 se stal Gramsci jedním z vůdčích představitelů strany v [[Turín]]ě a jako takový byl zvolen do prozatímního výboru [[Socialistická strana Itálie|PSI]] a hlavním editorem ''[[Il Grido del Popolo]]''.

Ve víru vnitrostranických debat se Gramsciho skupina vyznačovala mj. jasnou podporou [[dělnické rady|dělnických rad]], které spontánně vznikaly během stávek a  zabírání továren v letech 1919-1920. Podle Gramsciho šlo v podstatě o to, umožnit dělníkům kontrolu nad organizováním výroby. Ačkoli věřil, že jeho pozice odpovídá [[Vladimir Iljič Lenin|Leninově]] heslu „všechna moc sovětům“, byl napadán zleva [[Amadeo Bordiga|Bordigou]], který se při kritice opíral o [[syndikalismus|syndikalistické]] myšlenky [[Georges Sorel|Georgese Sorela]] a [[Daniel DeLeon|Daniela DeLeon]]. Na jaře 1920 zůstal Gramsci se svou podporou [[dělnické rady|dělnických rad]] téměř osamocen.

Neúspěch [[dělnické rady|dělnických rad]] vedla u Gramsciho k přesvědčení potřeby vzniku [[komunismus|komunistické]] strany [[Vladimir Iljič Lenin|leninského]] typu. Skupina kolem L´Ordine Nuovo, která soustavně napadala centristické vedení [[Socialistická strana Itálie|PSI]], se nyní spojila s  ultralevou [[Amadeo Bordiga|Bordigovou]] skupinou absencionistů. Na sjezdu v [[Livorno|Livornu]] se 21. ledna 1921 menšinová část „čistých“ [[komunismus|komunistů]] oddělila od většinových „unitárních“ [[komunismus|komunistů]] a jiných skupin v [[Socialistická strana Itálie|PSI]] a založila vlastní [[Komunistická strana Itálie|Komunistickou stranu Itálie (PCd’I)]]. V čele strany stanul hlavní představitel absencionistů [[Amadeo Bordiga]], který se sice opíral o „právo prvorozenství“, když jeho frakce jako první usilovala o vytvoření čistě revoluční strany bez [[revizionismus|revizionistů]], jeho důraz na čistotu idejí, disciplínu a centralismus však podvazoval širší rozmach strany. Přes svou silnou pozici se Gramsci rozhodnutím strany podřizoval, nemohl ani jinak, proti [[Amadeo Bordiga|Bordigovy]] však např. podpořil militantní [[antifašismus|antifašistickou]] skupinu [[Arditi del Popolo]], která bojovala proti [[fašismus|fašistickým]] Camicie Nere (Černým košilím).

Dne 9. listopadu 1926 schválila [[fašismus|fašistická]] vláda po čtvrtém neúspěšném pokusu o zabití [[Benito Mussolini|Mussoliniho]] novou vlnu mimořádných represivních zákonů. I  přes parlamentní imunitu byl Gramsci zatčen a uvězněn v známé římské věznici [[Regina Coeli]]. Při soudním procesu se státní žalobce nechal slyšet: „Na dvacet let musíme zastavit tento mozek“. Gramsci byl odsouzen k 5 (na ostrově [[Ustica]]) a následující rok k 20 letům vězení ([[Turi]], nedaleko [[Bari]]). Jeho zdravotní stav se postupně zhoršoval. V r. 1932 ztroskotal projekt výměny vězňů mezi [[Itálie|Itálií]] a [[Sovětský svaz|SSSR]]. Od r. 1934 se Gramsci léčil postupně v  několika nemocnicích, zemřel krátce po svém podmínečném propuštění v r. 1937 ve věku 46 let. Je pochován v [[Řím]]ě na [[protestantismus|protestantském]] hřbitově.

Koncepce [[hegemonie]] byla používána [[marxismus|marxisty]] jako byl [[Vladimir Iljič Lenin|Lenin]] k vyjádření politického vedení dělnické třídy v [[demokracie|demokratické]] [[revoluce|revoluci]]. U Gramsciho ale byla prohloubena v kritickou analýzu toho, proč ortodoxními [[marxismus|marxisty]] tolik předvídaná nevyhnutelnost [[socialistická revoluce|socialistické revoluce]] se do počátku 20. stol. neuskutečnila. [[Kapitalismus]] je podle Gramsciho zakořeněn hlouběji, než se doposud připouštělo, když udržuje kontrolu nad společností nejen skrze násilí, politickým a hospodářským nátlakem, ale hlavně ideologicky skrze kulturní hegemonii, kdy se hodnoty [[buržoazie]] stávají „společnými hodnotami“ všech. A tak vytváření politiky souhlasu, kdy pracující třída spojuje své dobro s dobrem třídy buržoazie pomáhá udržovat status quo a  odvracet vzpoury. Pracující potřebují podle Gramsciho vytvořit svou vlastní kulturu, která překoná představu, že buržoazní hodnoty jsou „přirozenými“ nebo „normálními“ hodnotami společnosti. Oproti [[Vladimir Iljič Lenin|Leninovi]], který viděl v kultuře jen doplňkový segment politického zájmu, pro Gramsciho představovala kulturní hegemonie první věc, které mělo být dosaženo na cestě získávání politické moci. V jeho pohledu, každá třída, která si přeje dominovat v moderních podmínkách se musí oprostit od úzkých ekonomicko-společenských zájmů a vynaložit úsilí k intelektuálnímu a  morálnímu vedení, přičemž by byla schopna vytvářet kompromisy s různorodými silami. Gramsci si pro takovéto spojení různých sociálních sil vypůjčil termín od [[Georges Sorel|Georgese Sorela]], když jej nazýval „historický blok“. Ten by měl vytvořit základnu souhlasu k sociálnímu řádu, v němž by se dále reprodukovala hegemonie dominantní třídy skrze spojení institucí, sociálních vazeb a idejí.

Dominantní hodnoty západní buržoazní kultury byly podle Gramsciho úzce spjaty s [[křesťanství]]m a proto mnoho jeho polemických prací ohledně kulturní hegemonie je zaměřeno proti [[církev|církevním]] normám a hodnotám. Byl zaujat mocí, kterou má [[Řím|římský]] [[katolicismus]] nad lidskou myslí a kterou využívá v udržování společenských nerovností. Gramsci věřil, že [[marxismus|marxistická]] kritika [[náboženství]], která v sobě spojuje intelektuální kritiku s  [[renesance|renesančním]] [[humanismus|humanismem]] a [[reformace|reformací]], je pro masy přitažlivá. Avšak [[marxismus]] má podle něj naději v nahrazení [[náboženství]] pouze tehdy, pokud uzná potřebu lidské [[spiritualita|spirituality]] a ukáže, že jde o výraz vlastní lidské zkušenosti.

Inspirován [[Niccolo Machiavelli|Machiavellim]], Gramsci tvrdí, že revoluční strana jako „moderní princ“ je sílou, která umožní pracující třídě rozvinout schopnosti jejich „organických“ intelektuálů a alternativní hegemonii uvnitř občanské společnosti. Spletitá povaha moderní občanské společnosti vede Gramsciho k  závěru, že jedinou taktikou schopnou podlomit buržoazní hegemonii a vést k [[socialismus|socialismu]] je „boj o pozice“ (analogicky k zákopové válce) kterážto povede k „válce hnutí“ (nebo frontálnímu útoku). Gramsciho příkladem „války hnutí“ je dobytí [[Zimní palác|Zimního paláce]] během [[VŘSR|bolševické revoluce]].

Přes svá tvrzení, že politická a občanská společnost se vzájemně překrývají, Gramsci odmítl stírání jejich hranic, jak to viděl u zbožštěného státu v  případě [[jakobíni|jakobínů]] nebo [[fašismus|fašistů]]. Věřil, že historická role [[proletariát]]u je ve vytvoření „řízené společnosti“, která povede k odumírání státu a tím k  plnému rozvoji samoregulačních schopností občanské společnosti.

Gramsci, stejně jako raný [[Karel Marx|Marx]], byl rozhodným zastáncem [[Historismus (historie)|historismu]]. Podle něj veškeré poznání vychází ze vztahu mezi praktickou lidskou činností („praxis“) a „objektivními“ historickými a sociálními procesy, kterými je součástí. [[idea|Ideje]] nemohou být pochopeny samy o sobě mimo jejich sociální a  historický kontext, odděleně od jejich významu a původu. Koncepce, do kterých skládáme naše vědění o světě nevychází primárně z našeho vztahu k věcem, ale hlavně z našich sociálních vazeb a vazeb mezi uživateli této koncepce. V důsledku toho neexistuje něco jako nezměnitelná „lidská povaha“, ale pouze idea toho, co se historicky stále proměňuje. Navíc, filosofie ani věda nereflektuje realitu nezávisle na člověku, nýbrž nejblíže k pravdě je, když vyjadřuje reálný vývojový trend určité historické skutečnosti.

Pro většinu [[marxismus|marxistického]] myšlení je [[pravda]] objektivní a daná nezávisle na tom, kdy a kde je jako pravda uznána. Vědecké poznání (včetně [[marxismus|marxismu]]) se neustále rozšiřuje ve smyslu jeho každodenního se přibližování k pravdě. Naproti tomu Gramsci věřil, že [[marxismus]] je „pravdivý“ ve smyslu jeho společenské role. Tím, že vede k formování třídního vědomí proletariátu, vyjadřuje „pravdu“ své doby daleko lépe, než jakékoli jiné teorie. Toto „antivědecké“ a [[positivismus|antipositivistické]] stanovisko odkazovalo u Gramsciho k vlivu [[Benedetto Groce|Benedetta Croce]]. Avšak je třeba zdůraznit, že Gramsci byl příznivcem „absolutního historicismu“, který se rozešel s [[Georg Wilhelm Friedrich Hegel|hegeliánstvím]] a odmítl idealistické vlivy [[Benedetto Groce|Croceho]] a jeho snahy o zahrnutí [[metafyzika|metafyziky]] v  historický „osud“. I když Gramsci odmítal tato obvinění, jeho pojetí pravdy bylo kritizováno jako [[relativismus|relativistické]].

Gramsciho kritika ekonomismu zahrnovala též praxi [[syndikalismus|syndikalistů]] v italských odborech. Věřil, že mnoho odborářských představitelů je ukotveno v  [[reformismus|reformismu]] a že se pro ekonomické ústupky ze strany kapitálu odmítají angažovat v politickém boji. Zatímco jejich předáci viděli v reformních odborech prostředek k prosazování dělnických požadavků, Gramsci je považoval za součást hegemonické moci [[kapitalismus|kapitalismu]] a jejich „vulgárně ekonomickou“ pozici přirovnával k [[liberalismus|liberalismu]].

Kritici Gramsciho obviňovali, že skrze teoretické bádání pouze rozvíjí své představy o mocenském boji. Shledali jeho přístup k filozofické analýze v  rozporu s otevřenou [[liberalismus|liberální]] tradicí západní kultury, založené na apolitickém kritickém přístupu. Je však třeba zdůraznit, že se Gramsci nepovažoval za [[pozitivismus|pozitivistického]] akademického badatele a v tom smyslu se nechal hluboce ovlivnit italskou kulturou, její historií a soudobým liberálním myšlením.