Frankové: Porovnání verzí

'''Frankové''' (od slova ''frank'', „troufalý“, „smělý“)<ref>{{Citace monografie|příjmení=James|jméno=Edward|odkaz na autora=Edward James|titul=Frankové|vydání=1|místo=Praha|vydavatel=NLN|rok=1997|isbn=80-7106-200-6|poznámka=Dále jen James (1997)|strany=5n|jazyk=}}</ref> tvořili volný svaz [[Germáni|západogermánských]] kmenů, který sídlil od [[3. století]] na pravém břehu řeky [[Rýn]]a, a to u pobřeží [[Severní moře|Severního moře]] ([[sálští Frankové]], ''salum'' = latinsky moře) a podél středního toku ([[ripuárští Frankové]], ''ripa'' = latinsky břeh).

Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až [[Lex Salica]] z počátku [[6. století]].<ref>James (1997). S. 15–17.</ref> V [[Starověký Řím|římských]] pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině [[3. století]] v souvislosti s útoky [[Germáni|germánských kmenů]] na římskou hranici. Frankové se také stávali [[žoldnéř]]i římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády [[Konstantin I. Veliký|Konstantina Velikého]] (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině [[4. století]] [[uzurpátor|uzurpovat]] postavení [[Seznam římských císařů|císaře]] ([[Magnentius]], [[Claudius Silvanus|Silvanus]]). Život většiny Franků, která žila na západ od [[Rýn]]a, však římské prameny nezachytily.<ref>James (1997). S. 37–53.</ref>

Franský král [[Chlodvík I.]] ([[481]]–[[511]]) je považován za zakladatele [[Franská říše|Franské říše]]. Za jeho vlády rovněž došlo k [[christianizace|christianizaci]]. Frankové pod Chlodvíkovým vedením porazili Sygaria, jenž vládl na území dnešní severozápadní [[Francie]], a podmanili si některé své sousedy. Do poloviny [[6. století]] ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili [[Vizigóti|Vizigóty]] (roku 507 u Voillé) a [[Burgundi|Burgundy]], přičemž anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili [[Alamani]] a [[Bavoři]]. Ve druhé polovině 6. století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve skutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta (situaci v říši podrobně zaznamenával kronikář Řehoř z Tours). Říše Franků se začala rozpadat na dílčí království: [[Neustrie|Neustrii]], [[Austrasie|Austrasii]], [[Burgundsko]] a [[Akvitánie|Akvitánii]], která se z vlády franských králů zcela vymanila stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například [[Alemanie]]). Zatímco slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora, [[majordom]]ové.

Z nich je nutno jmenovat zejména [[Karel Martel|Karla Martela]], který porazil [[Arabové|Araby]] v [[bitva u Tours|bitvě u Poitiers]] roku [[732]], čímž definitivně zastavil jejich útoky na území Francie. Jeho syn [[Pipin III. Krátký|Pipin III.]], řečený Krátký, svrhl posledního [[Merovejci|merovejského]] krále a nechal se sám zvolit franskou šlechtou se souhlasem papeže na jeho místo. Nastolil tak dynastii [[Karlovci|Karlovců]]. Jeho syn, [[Karel Veliký]] (Carolus Magnus), dovedl [[Franská říše|franskou říši]] k velkému rozmachu, jemuž odpovídal císařský titul, který získal roku 800 od papeže Lva III. Karel za svého panování vedl na 50 válečných výprav, kterými svoji říši značně rozšířil.