Arcidiecéze pražská: Porovnání verzí

Dlouho byl pražský biskup dosazován hlavně z vůle českého panovníka a býval především reprezentativním členem knížecího [[Panovnický dvůr|dvora]]. Rozhodující roli v této době hrají osobní schopnosti a vazby, řada biskupů se angažuje ve vysoké politice, v záležitostech knížectví i mimo jeho hranice (např. [[boj o investituru]]). Omezený je naopak jejich vliv na správu české církve, která je soustředěna kolem kostelů, kaplí a [[klášter]]ů podřízených svým světským zakladatelům.

 

 

 

 

Převratné [[13. století]] přináší proměnu i pro biskupský úřad, který se mění z prestižní dvorské funkce na skutečnou hlavu české církve relativně nezávislé na světské moci. Reformní a emancipační úsilí církve, vrcholící na [[Čtvrtý lateránský koncil|čtvrtém lateránském koncilu]] v r. [[1215]], v Čechách prosazuje [[Ondřej (biskup pražský)|pražský biskup Ondřej]]. Za podpory papeže získal v roce [[1221]] [[privilegium]] pro pražské biskupství a o rok později zásadní [[Velké privilegium české církve|konkordát]], který zajišťoval právo [[Kanonické právo|kanonické]] volby a právní a hospodářskou [[Imunita (právo)|imunitu]]. Vnějším projevem emancipace pražského biskupa je postupný přesun sídla z [[Staré proboštství|paláce na Pražském hradě]] do nově budovaných hradů, [[Biskupský dvůr (Praha)|biskupského dvora]] při Juditině mostě a [[Roudnice nad Labem (zámek)|do Roudnice]]. Přeměnu biskupství ve [[Feudalismus|feudální]] a pozemkové panství ilustruje biskup [[Tobiáš z Bechyně]], zástupce české šlechty proti [[Ota Braniborský|Otovi Braniborskému]].

Situace se dále zkomplikovala s příchodem [[husitství]], zejména když se pražský arcibiskup [[Konrád z Vechty]] r. [[1421]] přihlásil k [[Čtyři artikuly pražské|husitským artykulům]]. Zatímco pro papeži věrné katolíky byl arcibiskup v [[Interdikt|klatbě]], skutečnými duchovními vůdci husitských stran byli kněží [[Prokop Holý]], [[Prokop Malý|Prokůpek]] a umírněnější [[Jan Rokycana]]. Husitská strana si r. [[1435]] zvolila za arcibiskupa právě Jana Rokycanu, který jím byl až do své smrti r. [[1471]] na sklonku vlády [[Jiří z Poděbrad|Jiřího z Poděbrad]]. Českou katolickou církev, opírající se zejména o [[plzeň]]ský [[landfrýd]], spravoval [[Administrátor (církev)|administrátor]], kterým byl za Jiříka z Poděbrad [[Hilarius Litoměřický]].

 

 

=== Obnova a počátek rekatolizace (1561–1648) ===

==== Antonín Brus z Mohelnice ====

{{Viz též|Antonín Brus z Mohelnice}}

 

{{Citát|Téhož léta 23. dne měsíce prosince arcibiskupství pražské z vůle císaře Ferdinanda a s dovolením nejvyššího biskupa vyhlášením za arcibiskupa pražského vší poctivosti hodného pána, pana Antonína z Muglic, vídeňského biskupa a na koncilium tridentském legáta císařského, jest obnoveno. Stalo se v soudné světnici na Hradě pražském v přítomnosti Jeho Milosti císařské Ferdinanda jakožto krále českého a stavův téhož království. Kdež i administrátorové a konsistoř pražská, též i preláti kostela Hradu pražského obesláni byli. A tu vyhlášen jest předepsaný pán, pan Antonín, rodem z Mohelnice v markrabství moravském, za arcibiskupa pražského etc.|[[Marek Bydžovský z Florentina]]<ref>{{Citace monografie | příjmení = Bydžovský z Florentina | jméno = Marek | odkaz na autora = Marek Bydžovský z Florentina | titul = Svět za tří českých králů | odkaz na titul = | editoři = Jaroslav Kolár | redaktoři = | vydavatel = Svoboda | místo = Praha | rok = 1987 | počet stran = 293 | isbn = | strany = 91}}</ref>|200}}

Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmista Křižovníků s&nbsp; červenou hvězdou, byl '''[[Martin Medek z Mohelnice]]''' ([[1581]]–[[1590]]). Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem [[Husitství|husitskými válkami]] ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální [[personální unie|personální unií]], která definitivně zanikla až v&nbsp; roce [[1694]]. I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například [[Jiří Bertold Pontán z Breitenberku]] (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. arcidiecézní kněží, kterých byl zřetelný nedostatek, se museli vzdělávat v ústavech řádu. <ref>[[Jaroslav V. Polc]]: ''Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce''; [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|KTF UK]], Praha 1995, str. 25</ref>

 

 

==== Zbyněk Berka z Dubé a Lipé ====

Harracha zastihlo zvolení v [[Řím]]ě (9. listopadu [[1622]]), zde papež [[Řehoř XV.]] potvrdil jeho zvolení (6. ledna [[1623]]) a jeho nástupce [[Urban VIII.]] jej nejprve vysvětil na biskupa ([[1624]]) a poté i jmenoval [[kardinál]]em. V jeho osobě byla obnovena politická vážnost arcibiskupského úřadu, která za jeho předchůdců vybledla ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna. Harrach se stejně jako on stal významným rádcem [[Habsburkové|Habsburků]], nicméně jeho politický vliv se naplno prosadil až po Ditrichštejnově smrti. Jednou z Harrachových reforem bylo zrušení [[děkanát a vikariát|děkanátů]] v [[Praha|pražské]] [[diecéze|arcidiecézi]] kolem roku [[1631]] a jejich nahrazení [[děkanát a vikariát|vikariáty]], odvozené do značné míry z rozdělení území na kraje.

 

 

Kardinál z Harrachu se snažil přeuspořádat [[církevní správa|církevní správu]] ve své arcidiecézi. Chtěl obyvatele přivést zpět ke katolické víře nenásilnými prostředky, což ovšem vyžadovalo kvalitně vzdělané [[kněz]]e, kteří budou zároveň schopnými [[kazatel]]i. Proto jednak maximálně podporoval činnost [[Tovaryšstvo Ježíšovo|jezuitů]], jednak založil v roce [[1935]] [[Svatováclavský seminář v Praze|Svatováclavský seminář]]. Na druhé straně s jezuity vedl i vleklé spory, neboť ti si přisvojovali i privilegia, která považoval za svá, například si nárokovali vrchní správu nad [[Univerzita Karlova|pražskou univerzitou]]. Taky si nárokovali přednostní výběr adeptů na kněžství, což zřízení arcibiskupského semináře velice omezilo. Jezuité jej kvůli tomu účelově očerňovali a obviňovali jej z [[jansenismus|jansenismu]]. Zároveň se se vší autoritou svého úřadu stavěl proti násilí na nekatolících ve své diecézi. Jeho kněží i jezuité dosahovali při rekatolizaci poměrně velkých úspěchů, často však byly pouze povrchní, takže v době vpádu švédských vojsk do Čech se řada obrácených znovu vrátila k [[protestantismus|protestantskému]] vyznání.

Nástupcem Khünburga se stal [[generální vikář]] a od roku [[1711]] světící biskup pražský, '''[[Daniel Josef Mayer z Mayernu]]''' ([[1732]]–[[1733]]), podle [[Jaroslav V. Polc|Polce]] jedna z nejkrásnějších postav na pražském stolci. <ref>[[Jaroslav V. Polc]]: ''Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce''; [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|KTF UK]], Praha 1995 (původně jen pro vnitřní potřebu školy, tedy bez [[International Standard Book Number|ISBN]]); str. 29</ref> Šlo o vynikajícího [[teolog]]a, [[kazatel]]e, [[misionář]]e a [[diplomat]]a, který měl přes svůj prostý původ vynikající styky s vídeňským dvorem a i řadu světských úřadů. Na arcibiskupský stolec však usedal již dosti starý, většinu svého díla v diecézi provedl ještě jako světící biskup pod svým předchůdcem, nebo jako provizorní správce diecéze po jeho smrti. Nechal vybudovat několik nových [[kostel]]ů, potvrdil poustevnickou organizaci [[ivanité|ivanitů]] a soustředil se na zajištění dokonalé výuky [[náboženství]] na školách a zajištění vzorného života [[kněz|kněží]]. Zemřel necelý rok po uvedení do úřadu. Jeho nástupcem císař jmenoval litoměřického biskupa '''[[Jan Adam Vratislav z Mitrovic|Jana Adama Vratislava z Mitrovic]]''', ten však zemřel dříve, než mohl [[papež]] jeho rozhodnutí potvrdit.

 

 

==== Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu ====

Jeho působení bylo poznamenáno rostoucím vměšováním státu do církevních věcí, omezoval různé tradiční podoby oslav, sbírky almužen pro žebravé řády, zveřejňování papežských bul a výnosů (směly být zveřejňovány jen se svolením úřadů), určoval církevní svátky a způsob jejich slavení. Začal též zneužívat kazatelny k vyhlašování s církvemi naprosto nesouvysejících věcí, takže se kněží o nedělních bohoslužbách stali oznamovateli nových předpisů o pašování tabáku, pytláctví či odvodů do vojska.

 

 

=== Po nástupu reforem Josefa II. (1767–1918) ===

Císař se rozhodl zcela si církev podrobit. Využíval svého práva jmenovat biskupy a další církevní hodnostáře, aby dosadil na patřičné posty stoupence [[osvícenství]] a [[febronianismus|febronianismu]], kteří mu byli oddáni více než církvi. Také zřídil [[generální seminář]], kdy měli být vychováváni všichni kněží podle císařské vůle (arcibiskup neměl na provoz semináře žádný vliv, mohl jen jím projdoucí kandidáty pouze připravit na svěcení). Císař též drasticky omezil křesťanské spolky, poustevníky a další s církví spojené zbytečnosti. Aby ještě více omezil pražského arcibiskupa a zefektivnil církevní správu, prosadil zřízení [[diecéze českobudějovická|českobudějovické diecéze]] ([[1785]]) a reorganizaci hranic ostatních diecézí, takže arcidiecéze ve výsledku ztratila asi třetinu své rozlohy.

 

 

{{Pahýl část}}

=== V období diktatur (1938–1989) ===

{{Viz též|Josef Beran|František Tomášek|Pronásledování katolické církve v Československu}}

{{Pahýl část}}

 

[[Soubor:Dominik Duka 2011.jpg|thumb|[[Dominik Duka|Kardinál Duka]], arcibiskup pražský od roku [[2010]]]]

{{Viz též|Miloslav Vlk|Dominik Duka}}

 

Jeho pobyt v úřadu byl dlouhodobě poznamenán sporem o [[katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha|katedrálu sv. Víta]], který se (stejně jako otázku cíkevních restituc), nepodařilo uzavřít. Na přelomu 20. a 21. století pak vygradoval jeho spor s [[Václav Wolf|Václavem Wolfem]] o směrování [[Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy|Katolické teologické fakulty]].

{{Portály|Česko|Křesťanství}}

 

[[Kategorie:Diecéze České církevní provincie]]