Kao-cu (Chan): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
čínský císař |
→Život: úděl od 206 |
||
Řádek 39:
Liou Pang pocházel z rolnické rodiny žijící v okresu Pchej v komandérii Sishui (泗水郡), na severu současné provincie [[Ťiang-su]] (okres Feng v městské prefektuře [[Sü-čou]]). Sloužil jako starosta (亭長, ''tching-čang'') osady (亭, ''tching'', skupiny deseti vesnic). Za vlády čchinského císaře [[Čchin-š’-chuang-ti]]ho měl jednou odvést skupinu vězňů do [[Li-šan]]u, cestou vězni dezetovali a Liou Pang ze strachu z trestu také utekl do hor a stanul v čele několikasetčlenné bandy. Po smrti Čchin-š’-chuang-tiho vypuklo povstání proti Čchinům. Liou Pang se přidal k rebelům, ovládl rodný okres a přijal titul pána z Pchej (沛公, ''Pchej kung''). Do svých služel přijal schopné rádce, především [[Siao Che]]a a [[Cchao Šen]]a. Záhy povýšil mezi generály povstaleckého státu Čchu, v jejichž čele formálně stál potomek čchuských králů [[Mi Siung-chuaj]], král Chuaj z Čchu, a fakticky velitelé armády generál [[Siang Liang]] a po jeho smrti [[Siang Jü]].
Roku 207 př. n. l. Liou Pang obsadil se svou armádou vlastní čchinské území (Kuan-čung, Země za průsmykem) včetně hlavního města, musel je však odevzdat Siang Jüovi. Poté Siang Jü krále Chuaje povýšil na císaře a říši rozdělil mezi povstalecké generály, nyní krále, přičemž sám se stal nejmocnějším z nich s titulem král-hegemon Západního Čchu. Liou Pang roku 206 př. n. l. obdržel titul krále z Chan a relativně chudé a zapadlé území (současná prefektura [[Chan-čung]]) podél řeky [[Chan-ťiang|Chan]] na západě Číny a [[S’-čchuan]]). Se svým postavením se nespokojil, vytáhl do Kuan-čungu a obsadil ho a poté zaútočil na Siang Jüa, kterého po dlouhém boji, přes řadu svých neúspěchů, roku nakonec porazil. Liou Pangův úspěch je tradičně přičítán jeho schopnosti získat schopné rádce a generály.
Po skončení válek se začátkem roku 202 př. n. l. prohlásil císařem [[říše Chan]], přičemž přímo vládl v západních a centrálních oblastech Číny, sever, východ a jih rozdělil mezi vazalská království, přičemž postupně pod různými záminkami téměř všechny původní krále – úspěšné vojevůdce z protičchinských a chansko-čchuských válek – nahradil svými syny.
| |||