Jenny Hladíková: Porovnání verzí

Na počátku 60. let se Jenny Hladíková věnovala vícebarevnému linorytu (Park, 1963) a vytvořila sérii barevných monotypů. Tiskové matrice jsou složenykomponovala z útržkůvystřižených a barvených kousků voskovaného papíru papíru a tkanin sestavených jako abstraktní kompozice na podkladu pokrytém základní barvou. Výtvarného účinku dosahuje kombinací a vrstvením nepravidelných tvarů a tlumenými barevnými tóny s občasným výrazným barevným akcentem. Jednotlivé listy nejsou pojmenovány a interpretace díla je ponechána divákovi (Bez názvu, 1963-65). Monotypy byly předlohou pro první tapiserie (Čtyři příběhy, 1967).

Ve druhé polovině 60. let vznikla série černobílých abstraktních strukturálních grafik z útržků tkaniny, papíru a odstřižků vlněnébavlněného přízekordonetu. Uspořádání jednotlivých složek někdy vytváří lineární kresbu (Šňůrky, 1966), většinou však nesleduje žádný předem určený řád a pracuje i s prvkem náhody. Směřování linií v měkkých křivkách a jejich lokální zhuštění navozuje dojem pohybu (Růst, 1967, Proudění, 1968), jindy autorka využívá hrubé struktury tkaniny jako nepravidelného rastru, znázorňujícího živou tkáň (Setkání tkání, 1967, Dvě tkáně, 1972). V názvech dalších abstraktních kompozic odkazuje na přírodní jevy (Tmavá průrva, 1966, Horizontální vrstva, 1980) a živé organismy (Vegetace, 1968, Vegetativní gesto, 1975), jen výjimečně pojmenuje konkrétní symbol (Kříž, 1966, Velké T, 1968, Andělíci, 1970). Hra autorky s náhodou sleduje stejné principy jako mnohem později vytvořené froasáže Ladislava Nováka (80.-90. léta). Jednotlivé takto vytvořené maloformátové tisky se staly předlohou pro tapiserie (Tkáň, strukturální grafika, 1967, tapiserie, 1968).<br />