Hereze: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Bez shrnutí editace |
m clean up |
||
Řádek 21:
=== Nekatolické církve ===
I jiné církve mají prostředky, jak deklarovat, že je nějaké učení heretické. Například [[anglikánská církev]] může požádat [[Parlament Spojeného království|parlament]], aby něco prohlásil za heretické. Heretici a nakládáni s nimi se objevují i v judaismu ([[Baruch Spinoza|Spinoza]]) nebo v islámu ([[drúzové]]).
== Hereze jako historická skutečnost ==
Hereze stojí ve středu budování Západu, protože umožnila zrození [[Inkvizice]]. Inkviziční řízení bylo definitně ustanoveno papežem Řehořem IX. v roce 1231.
=== Kanonický korpus Nového zákona a hereze ===
Kanonický korpus Nového zákona, nebo také sbírka textů, postupně prohlašovaných za ''ortodoxní'', což znamená odvozené v přímé linii od jednou provždy zafixovaného Kristova učení, umožňovaly formulovat jednotné a neměnné vyznání víry a založit světovou církev (všeobecnou - katolickou). Polemiky při zrodu kánonu vyjadřovaly rozdíly, které byly pro potřeby sporu zveličovány a nově vznikající církevní instituce je prohlubovaly. Už od konce 2. století se vytvářel stereotypní seznam herezí, který se neustále prodlužoval.
=== Vývoj definice hereze ===
Řecký pojem "hereze" se uchoval ve dvou výrocích apoštola Pavla.''"Neboť musejí i kacířstva mezi vámi býti, aby právě pobožní byli zjeveni mezi vámi."''(1 K 9,19) a "''sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni''" (Tt 3,10). [[Isidor Sevillský]] a [[sv. Augustin]] zprostředkovali středověku význam slova ''heretik''. Sv. Augustin ve svém díle ''De heresibus'', napsaného na počátku 5. století, rozeznává 85 herezí. Isidor Sevilský píše : ''Haeresis graece, electio latinae'' a dodává, že ''heretik je nejen ten, kdo žije v bludu, ale trvá na něm''.
== Dějiny hereze a dějiny státu ==
Císař Konstantin učinil z křesťanství povolené náboženství a dějiny herezí jsou úzce provázány s dějinami státu. Ti, kdo odmítali autoritu [[Církevní otcové|církevních Otců]], mohli být pronásledováni zákonem stejně jako křesťané, odmítající kult císaře. Po pádu římského impéria hereze z latinského Západu postupně mizí a znovu se objevuje v 10. století spolu s feudálním systémem, který přináší všeobecné upevnění moci, ale zůstává podružnou otázkou. Až v polovině 12. století je postavena do popředí, kdy ji opat [http://Petr%20Ctihodný Petr Ctihodný] (Petrus Venerabilis) a po něm opat v Clairvaux [[svatý Bernard]] bezprostředně po [http://gregoriánské%20krizi gregoriánské krizi] znovu zmíní. [http://Papež%20Inocenc%20III. Papež Inocenc III.] kolem roku 1200 učiní z hereze hlavní problém. Heretiky, směřující k ofenzivě jsou nyní ti, kdo se ptají po původu zla a tvrdí, že existuje zlý Bůh, stvořitel hmotného světa, a přitom se odvolávají na křesťanství. Kolem roku 120 se rozvíjí inkvizice a v důsledku toho se šíří klišé o kacíři jako služebníku ďábla, opakující se již od dob antiky. V roce 1300 může francouzský král s pomocí svých legistů sám zahájit procesy proti kacířům a připodobnit herezi k čarodějnictví. /ask už hereze pozbývá důležitosti, přinejmenším v diskurzu církve.<br />▼
== Klášterní diskurs do poloviny 12. století ==▼
Na počátku 11. století se objevují pět konkrétních, přesně datovaných případů, jejichž aktéři jsou známi. O čtyřech aférách z pěti vypráví burgundský mnich [http://Raul%20Glaber Raul Glaber]v prvních čtyřech knihách svých ''Dějin'', které sepsal v letech 1031 až 1042.Významnou událost klade do roku 1000: rolník Leutard z Vertus u Chậlons - de - Champagne vyhnal svou ženu, rozbil sochy svatých i kříž, odmítl platit desátky a začal kázat. Nebo: učený Vilgard z Raveny se stal kacířem pro svou lásku ke gramatice a pohanským básníkům. Vážnější byl případ v Orleánsu. O Vánocích v roce 1022 bylo asi deset až čtrnáct vysoce postavených kleriků z tamní katedrály, včetně scholastika, obviněno z kacířství a na rozkaz krále [http://krále%20Roberta%20Pobožného krále Roberta Pobožného] upáleno. Dvě zprávy o této události pocházejí z kláštera Fleury-sur-Loire, jehož opat se účastnil synody v Orléansu. Po dramatické události mnich z Ripollu v Katalásku, který v Orlánsu právě pobýval, poslal svému opatovu dopis, v němž tvrdí, že odsouzení popírali milost křtu, eucharistii, opuštění smrtelných hříchů, manželství a zdržovali se požívání masa. Stejná odezva se objevuje v [http://Gauzlinově Gauzlinově] ''Životě'', sepsaném v roce 1040. ▼
▲Císař Konstantin učinil z křesťanství povolené náboženství a dějiny herezí jsou úzce provázány s dějinami státu. Ti, kdo odmítali autoritu [[Církevní otcové|církevních Otců]], mohli být pronásledováni zákonem stejně jako křesťané, odmítající kult císaře. Po pádu římského impéria hereze z latinského Západu postupně mizí a znovu se objevuje v 10. století spolu s feudálním systémem, který přináší všeobecné upevnění moci, ale zůstává podružnou otázkou. Až v polovině 12. století je postavena do popředí, kdy ji opat [
▲== Klášterní diskurs do poloviny 12. století ==
▲Na počátku 11. století se objevují pět konkrétních, přesně datovaných případů, jejichž aktéři jsou známi. O čtyřech aférách z pěti vypráví burgundský mnich
== Odkazy ==
| |||