Paříž ve dvacátém století: Porovnání verzí

| název = Paříž ve dvacátém století

| původní název = Paris au XXe siècle)

| překladatel = [[Růžena Steklačová]]

| autor = [[Jules Verne]]

| země = {{Vlajka a název|Francie}}

| jazyk = [[francouzština|francouzsky]]

| žánr = dobrodružný vědeckofantastický román

| vydavatel = [[Hachette Livre]]

| vydáno = [[1994]]

| česky vydáno = [[1995]]

}}

'''''Paříž ve dvacátém století''''' ''(Paris au XXe siècle)'' je [[science-fiction|vědeckofantastický]] [[román]] [[Francie|francouzského]] spisovatele [[Jules Verne|Julesa Verna]]. Je to po knihách ''[[Cesta pozpátku do Anglie a Skotska]]'' a ''[[Pět neděl v balóně]]'' třetí autorův [[román]]. [[Jules Verne|Verne]] jej napsal roku [[1863]] a líčí v něm poněkud ponurý obraz lidské společnosti za sto let (lidstvo na jedné straně využívá obrovské technické vymoženosti, ale na druhé straně prochází obrovským úpadkem vzdělanosti, který sebou přinesl konzumní a uspěchaný způsob života). [[Jules Verne|Vernův]] nakladatel [[Pierre-Jules Hetzel|Hetzel]] odmítl toto dílo pro jeho pesimismus vydat a po jeho přečtení [[Jules Verne|Vernovi]] napsal: ''"Můj drahý Verne, nevím, co bych za to dal, abych Vám nemusel dnes psát. Stanovil jste si navýsost obtížný úkol - a stejně jako vašim předchůdcům v podobných věcech, ani Vám se nepodařilo zhostit se ho s úspěchem. (…) Publikaci této knihy vidím jako katastrofu, která zničí vaše jméno. Přivedlo by to k přesvědčení, že ''[[Pět neděl v balóně]]'' bylo náhodné vybočení. Ale já tady mám ''[[Dobrodružství kapitána Hatterase]]'', a tudíž vím, že náhodné vybočení je právě tato nezdařená věc. Ovšem veřejnost by to nevěděla. (…) Nejste pro tu knihu zralý, předěláte ji za dvacet let. (…)"'' A na okraj rukopisu poznamenal: ''"Vašemu proroctví dnes nikdo neuvěří. (…), nebudou se o to zajímat."''

[[Román]] se odehrává v [[Paříž]]i v letech [[1960]]-[[1962]], ve městě mrakodrapů ze skla, vysokorychlostních vlaků a [[automobil]]ů, ve světě [[počítač|počítacích strojů]] a celosvětové komunikační sítě, v době, kdy [[elektřina|elektrické]] osvětlení, [[fax]]y, [[telefon]]y a výtahy jsou běžnou součástí každodenního života. Až k branám [[Paříž]]e byl vyhlouben mořský kanál, splavný i pro největší námořní lodě, a na místě dnešní [[Eiffelova věž|Eiffelovy věže]] byl postaven monumentální maják. Věda tak všestranně ulehčila lidský život, ten však přesto není příliš šťastný. Neustálý spěch štve lidi bez odpočinku vpřed. Kultura upadá, světu vévodí praktický materialismus, manželství přestává plnit svou funkci, neboť manželé se díky pracovnímu vytížení téměř nevidí, agresivní [[feminismus]] činí z žen ''"vyhynulou rasu"'', začíná převládat počet dětí narozených z volného svazku a zaznívá i myšlenka, že ''"ženy jako bytosti na množení brzy nahradí stroje na stlačený vzduch"''. Klesá i obecná úroveň vzdělanosti, jména jako [[Victor Hugo|Hugo]], [[Honoré de Balzac|Balzac]] nebo [[Alfred de Musset|Musset]] se stávají prázdnými pojmy z dávné minulosti.

 

 

V následujících kapitolách knihy Michel hledá práci, marně obchází se svou básnickou sbírkou nakladatelství, a nakonec modernizuje divadelní klasiky v útvaru pojmenovaném ''„Velké skladiště dramat“'', jehož účelem je chrlit nenáročné [[komedie]], [[opereta|operety]] a [[vaudevill]]y s [[kuplet]]y a často i s oplzlými žerty. Tato práce jej však nemůže jako tvůrce uspokojit, a proto dává výpověď. Nakonec nemá už žádné peníze a je nucen jíst nejprve tzv. bramborový sýr, pak žaludový chléb a nakonec mourový chléb, vyráběný z [[uhlí]]. V hrozné zimě na počátku roku [[1962]] Michel zjistí, že Lucy s otcem byla pro dluhy vystěhovaná z bytu neznámo kam. V krutém mrazu bloudí ulicemi a výjevy dostávají až [[surrealismus|surrealistický]] nádech. Michel se dostane na ohlušující ''„Elektrický koncert“'', hraný dvěma sty propojenými [[klavír]]y, a vidí další odpudivé scény [[paříž]]ské společnosti [[20. století]], například stavbu popraviště, kde zjistí, že nyní se popravuje [[elektřina|elektrickým]] výbojem. Omdlí, ale vzpamatuje se ještě, utíká pryč, dostává se na hřbitov, odkud pozoruje zmechanizované a odcizené město a kde nakonec zřejmě umírá. [[Román]] končí slovy: ''„Ach! Paříži!“ zvolal s gestem zoufalého hněvu. „Ach! Lucy!“ zašeptal a ve mdlobách padl do sněhu''.