Čcheng-chua: Porovnání verzí

Na trůn nastoupil po otci v únoru 1464 v šestnácti letech. V prvních letech vlády zavedl novou politiku zahrnující snížení daní a posílení moci státu. Nicméně po čase se kladný účinek změn vyčerpal a v posledních letech jeho panování začali v [[Zakázané město|Zakázaném městě]] dominovat [[eunuch]]ové, nechvalně známí [[Wang Č’ (eunuch)|Wang Č’]] a [[Liang Fang]]. Pozitivní prvky císařovy vlády byly postupně negovány jeho tendencí ke zvýhodňování oblíbenců namísto povyšování schopných. To vedlo k rozšíření korupce a obohacování protekcionářů na úkor státní pokladny. Po celé zemi vypukly rolnické revolty, ale byly rázně potlačeny. Císař vládl více autokraticky než jeho předchůdci, když posílil tajnou policii sledující nálady v zemi.

Na císaře měla velký vliv [[Wan Čen-er]], palácová dáma starší než on. Stala se jeho oblíbenou ženou zejména po porodu dítětesyna roku 1464,; dítě brzy zemřelo, ale paní Wan si udržela moc nad císařem i nad jeho harémem&nbsp;– s věrnými eunuchy nutila ostatní ženy k potratům, otěhotněly-li s císařem, nevyhýbala se ani otrávení matek i dětí, pokud porodily.<ref name="mote03 630"/> Až roku 1475 se císař mohl dozvědět o existenci svého pětiletého syna [[Chung-č’|Ču Jou-tchanga, budoucího císaře [[Chung-č’]], do té doby přežívajícího v utajení.

Čcheng-chua zemřel roku 1487 po třiadvaceti letech vlády, nastoupilna trůn po něm jeho nejstarší synnastoupil Ču Jou-tchang jako císař [[Chung-č’]].

Roku 1449 byl jeho císařský otec zajat Mongoly v [[Tchumuská krize|bitvě u Tchu-mu]],. Poté v čele vlády poté prozatímně stanul mladší bratr zajatého císaře [[Ťing-tchaj|Ču Čchi-jü]]. Současněa současně byl Ču Ťien-šen prohlášen následníkem trůnu.<ref name="heer 21"/> O několik dní později se Ču Čchi-jü stal císařem, znám je jako císař [[Ťing-tchaj]].<ref name="twitchett 327"/> Roku 1450 Mongolové zajatého Jing-cunga vrátili Číňanům, ale Ťing-tchaj ho uvrhl do domácího vězení.<ref name="goodrich 298"/> Ču Ťien-šen zůstal následníkem do roku 1452,<ref name="goodrich 298"/><ref name="mote98 344">Mote (1998), s. 344.</ref> kdy byl degradován na [[Kníže z I|knížete z I]] ({{Cizojazyčně|zh|沂王}}).<ref name="goodrich 298"/> Žil oddělen od rodičů ve špatných materiálních podmínkách<ref name="mote98 345">Mote (1998), s. 345.</ref> a pod tlakem situace začal koktat. Nový následník, jediný syn Ťing-tchaje, však zemřel už roku 1453. Nástupnická otázka zůstala otevřená a pozice Ču Ťien-šena nejistá, dokud koncem roku 1456 Ťing-tchaj neonemocněl. Nejistotu využili stoupenci Jing-cunga, kteří v únoru 1457 provedli převrat a dosadili Jing-cunga zpět na trůn.<ref name="goodrich 298"/>

ČČu Ťien-šen byl malíři zobrazován jako spíše robustně stavěný, as plnými tvářemi, bystrýma očima, velkými ušními lalůčky a zastřiženým knírem a bradkou. Stejné středoasijské rysy jsou vidět na portrétech jeho předků až po prapraděda. Jeho syn a nástupce, přestože také bradatý, byl drobnější a i další císaři byli jižního gracilního typu.<ref name="goodrich 304">Goodrich, s. 304.</ref> Jako dítě Ču Ťien-šen reagoval pomalu a navíc koktal. Jing-cung měl proto pochybnosti o jeho inteligenci a schopnosti vládnout, nicméně velcí sekretáři (především [[Li Sien (velký sekretář)|Li Sien]])<ref name="goodrich 299"/> ho přiměli k zachování nástupnictví pro nejstaršího syna.<ref name="mote98 345"/>

V konfliktu mezi matkou a nevlastní matkou císař nechal úředníky vyjádřit jejich mínění a tajně je k tomu povzbuzoval, otevřeně však jednal se zdánlivou neochotou.<ref name="goodrich 300"/> Na návrh Pcheng Š’a a Li Siena dostaly obě titul ''chuang-tchaj-hou'', ale císařovna Čchien s přidanými před ním znaky ''Cch'-i'' ({{Cizojazyčně|zh|慈懿}}, „laskavá“). Paní Čou to vnímala jako diskriminaci<ref name="goodrich 300"/> a soustavně tlačila na své zrovnoprávnění. Mladý císař od hádajících se císařoven utíkal k paní Wan.<ref name="mote98 346"/>

Po nástupu na trůn si Čcheng-chua vzal za císařovnu [[Císařovna Wu (Čcheng-chua)|paní Wu]], která se však vzápětí dostala do konfliktu s paní Wan a požadovala její bičování za nezdvořilost.<ref name="mote98 346"/><ref name="goodrich 300"/> Měsíc po svatbě proto panovník císařovnu zavrhl a zbavil titulu.<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 300">Goodrich, s. 300.</ref> Žila pak v ústraní v Zakázaném městě ještě 45 let.<ref name="mote98 347">Mote (1998), s. 347.</ref> Ještě téhož roku 1464 se novou císařovnou stala [[Císařovna Wang (Čcheng-chua)|paní Wang]], která si dávala pozor, aby paní Wan nezkřížila cestu. Zůstala bezdětná a uchránila se tak její nepřízně.<ref name="mote98 347">Mote (1998), s. 347.</ref>

Roku 1466 paní Wan porodila císařovi syna,<ref name="goodrich 301"/><ref name="mote98 346"/> a obdržela hodnost „urozená dáma“ (''kuej-fej'').<ref name="mote98 346"/> Jejich syn do roka zemřel<ref name="mote98 346"/><ref name="goodrich 301"/> a další děti neměla, ale ostře císaře střežila a ostatní ženy nutila k potratům, aby jejich případný syn neohrozil její postavení.<ref name="mote98 346"/> O několik let později měl císař syna od jiné konkubíny, jmenoval ho v prosinci 1471 následníkem, ale dítě brzy zemřelo. Historikové se všeobecně domnívají, že v jeho smrti měla prsty paní Wan.<ref name="goodrich 301"/>

Císař měl totiž o několik let dříve aférku s dívkou z [[Kuang-si]]<ref name="goodrich 301"/> příjmením [[Paní Ťi|Ťi]], patrně [[Jaové|jaoskou]] zajatkyní přivedenou do paláce kolem roku 1467. Roku 1469 se seznámila s císařem a otěhotněla.<ref name="goodrich 301"/><ref name="mote98 347"/> Paní Wan těhotenství odhalila, ale eunuchové nesplnili její příkaz k podání prostředku vyvolávajícího potrat<ref name="mote98 347"/> a místo toho matku skryli v komnatách excísařovny Wu,<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 301"/> kde 30. července 1470 porodila chlapce.<ref name="goodrich 301"/> Následujících pět let matka i dítě žili ve skrytu u paní Wu.<ref name="mote98 347"/><ref name="goodrich 301"/>

Nadšený císař syna uznal,<ref name="mote98 347"/> dal mu jméno [[Chung-č’|Ču Jou-tchang]]<ref name="goodrich 301"/> a přemístil ho do bezpečí pod ochranu císařovny vdovy Čou.<ref name="mote98 348">Mote (1998), s. 348.</ref> O měsíc později paní Ťi zemřela za podezřelých okolností.<ref name="goodrich 301"/>{{#tag:ref|Podle historika Fredericka Moteho byla paní Ťi po měsíci otrávena agentem paní Wan.<ref name="mote98 348"/>|group=pozn.}} Císař se poté odstěhoval z paláce obývaného paní Wan a svého dědice před paní Wan chránil. Císařovna vdova Čou následníka dokonce varovala, aby při návštěvách paní Wan nic nejedl ani nepil.<ref name="mote98 348"/>

Císař po roce 1475 evidentně žil nezávisleji na paní Wan, protože v letech 1476–1487 mu pět žen dalo jedenáct synů a šest dcer. Přestože císař s ní nadále nežil, jeho oddanost vůči ní nepolevila a snad ji podporou jejích činností chtěl kompenzovat svou nepřítomnost.<ref name="goodrich 301"/> V druhé polovině své vlády totiž jen zřídka omezoval její aktivity, často ilegální. Její agenti se angažovali v [[Jün-nan]]u v těžbě mědi, stříbra, zlata a drahokamů, v zahraničním obchodu, lovu perel v [[Kuang-tung]]u, výběru daní na dolním toku [[Jang-c'c’-ťiang|Jang-c’]], obchodu se solí.<ref name="goodrich 301"/> Roku 1483 si jeden z eunuchů při nákupu starožitností v [[Su-čou]] vedl tak arogantně, že místní úředníci a [[džentry]] skoro sáhli po zbraních. Poté, co se císař hodozvěděl o jeho nepřístojnostech, nechal ho popravit.<ref name="goodrich 302"/> Její hlavní eunuch [[Liang Fang]] řídil císařský sklad v Pekingu, což mu dávalo možnost prodejem zboží za přemrštěné ceny zakrývat prodej úřadů organizovaný paní Wan.<ref name="goodrich 301">Goodrich, s. 301.</ref>

Jiným nechvalně známým eunuchem éry Čcheng-chua byl [[Wang Č’ (eunuch)|Wang Č’]], původem Jao zajatý a vykastrovaný během protipovstaleckých tažení 60. &nbsp;let. Dostal se mezi služebníky paní Wan, měl však jen nevýznamné posty, dokud nebyl roku 1477 postaven do čela Západního křídla (''Si-čchang''), tajné policie doplňující již dlouho existující Východní křídlo.<ref name="mote98 349"/> Záhy se dostal do sporu s velkým sekretářem [[Šang Lu]]em a ministrem vojenství [[Siang Čung]]em a dosáhl jejich odvolání. Tehdy se ve funkcích drželi jen ti, kteří těsně spolupracovali s paní Wan, nebo ti co se stáhli a mlčeli.<ref name="goodrich 301"/> Wang Č’ terorizoval elitu metropole několik let, než byl roku 1482 vzdálenodeslán z Pekingu ana rokuinspekci pohraničních vojsk. Roku 1483, poté co důvěru císaře získala obvinění předložená jeho konkurentem z Východního křídla, jmenovánho císař přeložil do oddílu strážícího [[Ming-siao-ling|císařské hrobky v Nankingu]].<ref name="mote98 350">Mote (1998), s. 350.</ref>

Po desetiletích deprese se ve druhé polovině 15. století ekonomika Číny i&nbsp;okolních zemí začala vzpamatovávat. Bodem obratu byl růst těžby drahých kovů od 60. let. Těžba se zvedla mírně v&nbsp;Číně, jihovýchodní Asii, západní Africe a podstatně v&nbsp;Evropě. To vedlo k&nbsp;růstu dovozů východního zboží (pepře, koření, porcelánu) do střední Asie, na Blízký východ a do Evropy.<ref name="atwell 99 100">Atwell, s. 99–100.</ref> V Číně se opětně rozběhly porcelánky v [[Ťing-te-čen]]u, obchod na jihovýchodním pobřeží vzkvétal. Mingská keramika se nejen vrátila na asijské a africké trhy, ale v 80. letech 15. století se dostala až do Evropy.<ref name="atwell 100">Atwell, s. 100.</ref>{{#tag:ref|Například [[Lorenzo I. Medicejský]] získal svůj první čínský porcelán roku 1487.<ref name="atwell 100"/>|group=pozn.}} ŤingtečenskýŤingtečenské porcelán vyráběný vvýrobky éřeéry Čcheng-chua patří designem i zdobením mezi nejlepší designemporcelán imingské zdobeníméry. Zvláštní význam má rozvoj polychromie (''tou-cchaj'', {{Cizojazyčně|zh|鬥彩}}, doslova „soupeření barev“), v následujícím století obdivované a napodobované.<ref name="goodrich 302">Goodrich, s. 302.</ref>

Obchod podpořilo i zrychlení dopravy, když po velkých záplavách ve střední a jižní Číně roku 1465 nastoupila vlna výstavby mostů.<ref name="brook 113"/> Rozvíjelo se hedvábnictví; v 70. a 80. letech 15. století se výroba hedvábí v [[Ťiang-nan]]u přesunula s měst na venkov, takže v okolí jezera [[Tchaj-chu]] se doslova v „každé vesnici“ tkalo hedvábí.<ref>Brook, s. 136.</ref> Vzestup hospodářství přinesl hluboké změny, růst měst i obchodu, zvláště na jihu a jihovýchodě, podpořený expanzí zahraničního obchodu po roce 1470<ref name="atwell 102">Atwell, s. 102.</ref> a dovozem japonského stříbra. Hospodářský růst přinesl bezprecedentní [[Monetizace|monetizaci]] ekonomiky.<ref name="atwell 103">Atwell, s. 103.</ref>

Problémy s penězi poznamenaly i zahraniční obchod. [[Období Kamakura|Japonské]] mise z let 1468, 1477 a 1483 byly poznamenány úpornou snahou Japonců o návrat ke stavu za Jung-leho, kdy měnili své zboží za měďáky ve výhodnějším kurzu než mohli dosáhnout na trhu.<ref name="glahn 91 92"/> Naopak cílem mingských úřadů byla minimalizace plateb v mincích a jejich náhrada hedvábím a jiným zbožím; také se pokoušely přinutit Japonce akceptovat „nové mince“ v nominální hodnotě, což Japonci považovali za zlodějnu. Mince se proto do Japonska dostávaly zejména podloudným obchodem.<ref name="glahn 91 92">Glahn, s. 91–92.</ref>

Přes rozvoj obchodu, řemesel a měst nebyl stav zemědělství nebyl dobrý. Počet obyvatel mingské říše byl vysoký a dále rostl, ale koncekoncem 15. století přetrvávalo relativně chladnější klima, které rolníkům nepřálo.{{#tag:ref|Chladné klima spojuje americký historik William Atwell s vysokou úrovní sopečné aktivity ve druhé polovině 15. století.<ref name="atwell 94 95">Atwell, s. 94–95.</ref>|group=pozn.}} Důsledkem byly hladomory v různých regionech severní a střední Číny, zejména v 60. letech,<ref name="atwell 96"/> a vysoké ceny potravin,&nbsp;– začátkem 70. let stála rýže dvaapůlkrát více než ve 30. letech 15. století.{{#tag:ref|Ve 30. letech 15. století stál 1 ''tan'' rýže (107,4 litru) 0,25 ''liangu'' stříbra;<ref name="nefedov 681"/> počátkem 70. let už 0,6 ''liangu''.<ref name="nefedov 682">Nefedov, s. 682.</ref> (''Liang'' měl 37,301 gramu.)|group=pozn.}} Bandité se množili dokonce i v okolí metropole.<ref name="robinson 530 531"/>{{#tag:ref|Bezpečnostní problémy v okolí hlavního města byly způsobeny vícero faktory specifickými pro metropolitní oblast. Kriminalitu podněcoval kontrast mezi chudobou venkova a relativní prosperitou měst; soustředění desetitisíců mizerně placených nedisciplinovaných vojáků, kteří místo ochrany obyvatelstvo olupovali,<ref name="robinson 534">Robinson, s. 534.</ref> i přítomnost mnoha tisíc kastrátů, kterým se nepodařilo získat práci v císařském paláci a žili na okraji společnosti.<ref name="robinson 535">Robinson, s. 535.</ref>|group=pozn.}} Vláda se snažila obyvatelstvu pomoci, organizovala stavbu zavlažovacích kanálů, při hladomoru v pekingské metropolitní oblasti poskytla obyvatelstvu proso ze státních zásob,<ref name="nefedov 682"/>{{#tag:ref|Uvolněno bylo 100 tisíc ''tanů'' zrna.<ref name="nefedov 682"/>|group=pozn.}} a nabízela bezdomovcůmuprchlým rolníkům návrat do jejich domovů, případně i prozatímní ubytování, přičemž jim poskytovala setbu, hospodářská zvířata a pětileté osvobození od daní.<ref name="lee 378"/>

V éře Čcheng-chua rozloha císařských statků vzrostla z nevelké velikosti na více než 80 tisíc hektarů; do začátku 16. století se zvětšily ještě šestnáckrát.<ref name="goodrich 302"/> Jejich výnosy byly osobním příjmem panovníka. Osobní panství panovníka se setkalo s nevolí úředníků, jistý [[Cenzorát|cenzor]] marně namítal, proč císař konkuruje statkářům, když mu patří celá země.<ref name="mote98 345"/> Rozsáhlá panství získávaly rozhodnutím panovníka i císařovny vdovy, následník trůnu, příbuzní císařoven, eunuchové a různí oblíbenci,<ref name="robinson 535">Robinson, s. 535.</ref> což stejně jako v případě císařských statků poškozovalo původní vlastníky půdy, změněné na nájemce, i státní pokladnu.<ref name="goodrich 302"/> MocníNejen císař a jeho okolí, ale i [[džentry|bohatí statkáři]] zvětšovali své pozemky na úkor ruinovaných drobných rolníků. iZejména v Ťiang-nanu. Tentotento vývoj kontrastoval s raným mingským obdobím, kdy vláda tamní velké pozemkové vlastníky omezovala a držela pod přísnou kontrolou.<ref name="goodrich 302"/>

Císař byl známý jako schopný kaligraf,; Zachovalzachoval se jeho svitkový barevný obraz nesmrtelnéhomytologického bojovníka s démony [[Čung Kchuej]]e nazvaný ''Suej-čao ťia-čao'' (''Hodně štěstí k novému roku'') z roku 1481. Oblíbil si divadlo a hudbou a měl vlastní skupinu herců-eunuchů. Roku 1478 složil několik [[Poema|poém]], nyní ztracených, roku 1483 napsal předmluvu k ''Wen-chua ta-šun'', instrukcím pro následníka.<ref name="goodrich 303"/> Podpoře císařského paláce se těšil [[buddhismus]], na císařův příkaz bylo roku 1473 západně od Pekingu postaveno pět pagod v indickém stylu, patrně jediné takové v pekingské oblasti.<ref name="goodrich 303">Goodrich, s. 303.</ref>

Podpoře císařského paláce se těšil [[buddhismus]] a roku 1473 bylo západně od Pekingu postaveno pět pagod v indickém stylu, patrně jediné takové v pekingské oblasti.<ref name="goodrich 303">Goodrich, s. 303.</ref> Nicméně většina [[Konfucianismus|konfuciánců]] se k buddhismu a buddhistickým metodám kultivace osobnosti stavěla odmítavě, kupříkladu tehdejší přední neokonfuciánec [[Chu Ťü-žen]].<ref name="brook92 60"/> K významným postavám tehdejšího intelektuálního života patřil i [[Čchen Paj-ša]], učenec z [[Kuang-tung]]u, který vychoval řadu významných učenců a úředníků.

Ve vojenských i civilních záležitostech dal na rady velkých sekretářů a ministrů.<ref name="goodrich 300"/> Cenil si přímé a schopné státníky, ale dovolil paní Wang prosazovat nehodnénevhodné muže a při celkové nerozhodnosti se vve vládních diskuzích přelétavě přidával na tu či onu stranu.<ref name="mote98 345"/> Jeho smířlivost omezila frakční soupeření, když jako jediný přetrvávající rozpor zůstala rivalita mezi seveřany a jižany, císařem o něco více preferovanými. Ze tří velkých sekretářů při nástupu Čcheng-chuy na trůn byl ze severu pouze Li Sien, kdežto Čchen Wen a Pcheng Š’ pocházeli z [[Ťiang-si]].<ref name="mote98 360">Mote (1998), s. 360.</ref>

Po roce 1464 měl nejvlivnější postavení ve vládě velký sekretář Li Sien, který dominoval i v posledních letech života Jing-cunga.<ref name="mote98 361"/> Li Sien obsadil významné posty v administrativě svými kandidáty, vesměs schopnými a respektovanými muži. Jeho moc nebyla pociťována jako nepřiměřená, neboť při rozhodování vždy preferoval diskuzi. Zejména personální otázky vždy konzultoval s ministry státní správy (v případech úředníků) a vojenství (u důstojníků).<ref name="mote98 361">Mote (1998), s. 361.</ref>

Původní velké sekretáře postupně doplnili a nahradili brilantní učenci [[Liou Ting-č’]] († 1469) a [[Šang Lu]] (odvolaný roku 1477). Císař však do sekretariátu jmenoval i oportunistické a bezprincipiální [[Wan An]]a († 1489) a [[Liou Ťi (15. století)|Liou Ťiho]] († 1493). V posledních letech jehoČcheng-chuovy vlády měli silné postavení nechvalně známí eunuchové Wang Č’ a Liang Fang. Též kamarila kolem paní Wan měla nelichotivou reputaci. Pod jejich vlivem se císař vzdálil úředníkům a jeho ministři roky čekali na osobní setkání s panovníkem.<ref name="mote98 362">Mote (1998), s. 362.</ref>

Eunuchové měli na starosti velký díl vojenských záležitostí, dohled nad nákupem koní v zahraničí a většinou (tributárního) zahraničního obchodu, výrobou zbraní, státní výrobou hedvábí, brokátu a porcelánu, obstarávání a dopravou potřeb dvora, spravování paláce, císařských hrobek. V neposlední řadě řídili i tajnou službu, jejíž činnost poskytovala nejvíce důvodů ke stížnostem.<ref name="mote98 366">Mote (1998), s. 366.</ref> Protesty proti zvůli tajné služby, kvůli které žili úředníci, obchodníci i běžní obyvatelé metropole ve strachu ze zatčení a mučení, neměly úspěch.<ref name="tsai 115"/> Naopak stály kariéru ministra Siang Čunga a sekretáře Šang Lua.<ref name="goodrich 301"/>

Výše uvedené záležitosti spravovala eunušská byrokracie nezávisle na civilních úřadech. Za Čcheng-chuy se rozšířila a upevnila<ref name="mote98 365">Mote (1998), s. 365.</ref> a její moc začala být i formálně uznávána,&nbsp;– příkladem bylo jmenování eunuchů do císařské rady sestavené po smrti Jing-cunga.<ref name="mote98 367"/> Příkladem růstu moci eunuchů byl systém přezkumu soudních kauz. Prováděli ho „tři soudní úřady“, totiž [[cenzorát]], [[ministerstvo trestů]] a Velký odvolací soud (''Ta-li s’''). Každý podzim přezkoumávaly rozsudky smrti a potvrzovaly je, zmírňovaly či vracely k došetření. Od 40. let 15. století někdy v poradách eunuši zastupovali císaře,<ref name="mote98 367"/> v éře Čcheng-chua se vliv eunuchů dále zvýšil a neváhali v těchto poradách prosazovat své mínění proti velkým sekretářům a úředníkům.<ref name="mote98 368">Mote (1998), s. 368.</ref>

V éře Čcheng-chua bylo v systému ''[[wej-suo]]'' základem mingské armády cca 500 pluků (''wej'') složených z praporů (''soo'') rozmístěných po říši. Teoreticky v nich mělo být na 3 miliony vojáků, reálný stav byl sotva poloviční. Spravovány byly pěti hlavními vojenskými komisemi. V Pekingu a okolí bylo posádkou přes 70 pluků císařských gard, které teoreticky měly mít dalších milion mužů, ale jejich skutečný početní stav byl mnohem nižší. Navíc mnoho jejich vojáků pracovalo jako dělníci, naopak bylobyly jmenovánojmenovány (a placenoplaceny) desetitisíce nadpočetných důstojníků. Císařské gardy nepodléhaly pětici hlavních vojenských komisí. Nepodléhalo jim také devět obranných oblastí podél severní hranice, které disponovaly cca 300 tisíci vojáků, lépe zásobených a cvičených než vnitrozemské oddíly.<ref name="mote98 373">Mote (1998), s. 373.</ref>

V poslední třetině 15. století už byla vojenská kvalita dědičného důstojnictva mnohem nižší a jeho sepětí s trůnem slabší než počátkem století. Namísto nekompetentní druhé či třetí generace potomků kdysi úspěšných vojevůdců tak řídili vojenské záležitosti spíše civilní úředníci a eunuši věnující se vojenské kariéře. Vojevůdci byliArmády nyní absolventivedli úřednickýchúředníci zkoušekvěnující se i vojenským záležitostem, jakok nejpřednějším z nich bylipatřili [[Chan Jung]] (1422–78), [[Wang Jüe (generál)|Wang Jüe]] (1426–99), [[Siang Čung]] (1421–1502) a [[Ma Wen-šeng]] (1426–1510).<ref name="mote98 372">Mote (1998), s. 372.</ref>

Čcheng-chua vzápětí po nástupu na trůn zavedl výběr důstojníků ve speciálních zkouškách. Více se však vojenské zkoušky rozšířily v 70. letech 15. století.<ref name="mote98 375"/> Současně císař radikálně zreformoval vojenský výcvik pluků pekingské posádky. Dosud byli vojáci z provincií posíláni do [[Tři velké tábory|tří velkých táborů]], vve kterých probíhal výcvik pěchoty (v Táboru pěti armád), jízdy (v Táboru tří tisíc) a jednotek vyzbrojených střelnými zbraněmi (v Dělostřeleckém táboru). V květnu 1464 císař přikázal obnovit jednotný výcvikový sbor (existující už v letech 1449–1457) a rozdělit ho na dvanáct divizí po deseti tisících lidech.<ref name="goodrich 299"/> Vojáci sboru byli vybráni z více než 300 tisíc vojáků tří táborů, přespočetní se vrátili zpět do provincií.<ref name="mote98 374">Mote (1998), s. 374.</ref>

Smyslem opatření bylo ve smíšených divizích naučit taktické souhře pěchotu, jízdu a jednotky vyzbrojené střelnými zbraněmi, které dosudpředtím ve třech táborech cvičilycvičených samostatně.<ref name="goodrich 299"/> Celkové velení nad těmito divizemi měl markýz [[Sun Ťi-cung]], fakticky po vojenské stránce divize vedl eunuch [[Liou Jung-čcheng]], 73letý veterán Jung-leho časů.<ref name="mote98 374"/> V každé divizi byl zástupcem velitele eunuch, jehož funkce se nazývala ''ťien-ťiang nej-čchen'', palácový dozorčí nad střelnými zbraněmi. Střelné zbraně byly totiž ostře hlídány císařovým nejdůvěryhodnějším personálem.<ref name="goodrich 299"/> Od poloviny 70. let byly (v důsledku vlivu Wang Č’a) divize kompletně pod velením eunuchů.<ref name="mote98 374"/>

Nově vycvičený pekingský sbor se účastnil úspěšných kampaní na severní hranici&nbsp;– porážek [[Mongolové|Mongolů]] roku 1471, 1473 a 1480 a [[Džürčeni|Džürčenů]] v letech 1467 a 1479.<ref name="goodrich 299"/> V bojích jeho vojáci získali reputaci krutých zabijáků, což v případě povstání v západním Šen-si roku 1478 vedlo k jejich uvedení do pohotovosti, ale na radu [[Pcheng Š’aŠ’]]a zůstali v Pekingu.; Obávalobával se totiž o civilní obyvatelstvo v případě jejich nasazení.<ref name="goodrich 299">Goodrich, s. 299.</ref> Nicméně malé oddíly byly použity proti povstalým kmenům [[Jaové|Jao]] v [[Kuang-si]]. V pozdějších letech sbor oslabil, když byl částečně využíván jako pracovní síla pro veřejné i soukromé práce, a stal se proto předmětem kritiky, ale; v počátcích éry Čcheng-chua však byl silný a efektivní.<ref name="goodrich 300"/>

Povstání Jaoů v [[Kuang-si]] v čele s kmenovým vůdcem [[Chou Ta-kou]]em nazrávalo od 50. let a vypuklo roku 1464. Současně se vzbouřili i [[Miaové]] a [[Čuangové]]. Centrum povstání bylo v horské krajině 75–100120–160 milkm severozápadně od sídla prefektury Sün-čou (dnes [[Kuej-pching]]). Rebelové nepříjemně překvapili Číňany přenesením bojů z hor do hustě osídlených pobřežních oblastí Kuang-tungu. Povstání a pohyby vojsk se rozšířily i do jižního [[Chu-kuang]]u, [[Kuej-čou]] a [[Ťiang-si]].<ref name="mote98 377">Mote (1998), s. 377.</ref> Místní hodnostáři doufali, že Jaoy uklidní amnestií a dary. Ministr vojenství [[Wang Chung]] však rozhodl o rázné odpovědi.<ref name="mote98 378 379">Mote (1998), s. 378–379.</ref> Jmenoval do čela expediční armády generála [[Čao Fu]]a, vojsko však fakticky vedl jeho zástupce [[Chan Jung]], nový guvernér Kuang-tungu. K dispozici měli 30 tisíc vojáků, včetně tisícovky obávaných mongolských jízdních lučištníků, a na 160 tisíc mužů místních sil.<ref name="goodrich 500">Goodrich, s. 500.</ref> Roku 1466 Chan Jung ve dvou kolonách, které přitáhly od severu z Chu-kuangu a od západu z Kuang-tungu,<ref name="mote98 377"/> zaútočil na jádro povstaleckého území a v sérii urputných bitev je dobyl.<ref name="goodrich 500"/> Pacifikace regionu trvala ještě několik let.<ref name="mote98 377"/> Chan Jung, který zůstal na jihu do roku 1468, reorganizoval místní správu zřízením nového [[Čínské kraje|kraje]] v místě, posílením koordinace mezi úřady Kuang-tungu a Kuang-si a vtažením jaoských předáků do mingské správy.<ref name="mote98 380">Mote (1998), s. 380.</ref>

Povstání Chou Ta-koua bylo nejsilnější vzpourou menšinových národů jihozápadu konce 15. století, ne však jedinou.<ref name="mote98 380"/> Miaové se bouřili společně s Jaoy i v následujících letech různě po jihozápadní Číně.<ref name="mote98 380"/> Na pomezí Kuej-čou a Chu-kuangu je opakovaně porážel generál [[Li Čen]], který šířil mezi porobenými národy strach a hrůzu; pobil se svou armádou tisíce miaoských rebelů roku 1467 a znovu v letech 1475–1476.<ref name="mote98 380"/> Na pomezí Kuej-čou a [[S'S’-čchuan]]u proběhlo jiné povstání v letech 1466–1468, k jeho potlačení byla vyslána armáda v čele s ministrem vojenství [[Čcheng Sin]]em. I zde se povstání opakovalo, v letech 1477–1480.<ref name="mote98 381">Mote (1998), s. 381.</ref> Další série miaoských rebelií postihla v 60. a 70. letech jižní S’-čchuan a byla zadušena silou tamním guvernérem [[Čang Can]]em, který střídavě bojoval s Miaoy na jihu provincie a Tibeťany na severozápadu.<ref name="mote98 382 383">Mote (1998), s. 382–383.</ref>

[[Ťing-siangské povstání]] v letech 1465–1476 bylo největším čínským povstáním v 15. století a snad i největším sociálním otřesem mingského státu mezi [[Kampaň ťing-nan|občanskou válkou 1399–1402]] a [[Povstání Li Š’-čchenga|povstáním Li Š’-čchenga]] v závěrečných letech mingské doby.<ref name="mote98 384">Mote (1998), s. 384.</ref> Jméno neslo po prefekturách [[Ťing-čou]] a [[Siang-jang]] v severozápadním rohu Chu-kuangu.<ref name="mote98 384">Mote (1998), s. 384.</ref>

V raném mingském období bylabyly oblastprefektury Ťing-čou a Siang-jang prakticky pustápusté, ale od 30. letech 15. století se začala zalidňovat ilegálními přistěhovalci.<ref name="mote98 386"/> V 60. letech severní Čínu a dolní a střední tok Jang-c'c’-ťiang opakovaně postihovaly hladomory.<ref name="atwell 96">Atwell, s. 96.</ref> Počet uprchlíků v oblasti Ťing-siang žijících nezávisle na státu proto vzrostl na necelé dva miliony.<ref name="goodrich 536">Goodrich, s. 536.</ref> Do čela se jim postavil [[Liou Cchung]], který sjednotil drobné lupičské bandy, prohlásil se králem z Chan a začal vytvářet vlastní administrativu a organizovat desetitisícovou armádu.<ref name="mote98 386">Mote (1998), s. 386.</ref> Vláda odpověděla vysláním vojsk v čele s veteránem ze severních hranic [[Ču Jung]]em, hrabětem z Fu-ning, a [[Paj Kuej]]em, ministrem prací.<ref name="goodrich 536"/> Ti roku 1465 shromáždili vojska z několika provincií, včetně oddílů Li Čena z Chu-kuangu, a rozdrtili povstání. Sám Liou Tchung padl do zajetí v létě 1466.<ref name="mote98 387">Mote (1998), s. 387.</ref>

Problém se slabostí úřední správy zůstal, a když se do regionu roku 1470 kvůli hladomoru nahrnulo dalších 900 tisíc lidí, vypukla nová vzpoura. K potlačení povstání byl vyslán [[Siang Čung]], tehdy hlavní cenzor zprava. V provincii Chu-kuang sebral, s pomocí Li Čena, 250tisícovou armádu. S ní rebelii rozdrtil, přičemž nechal stovky lidí popravit, tisíce poslat do vyhnanství a 1,5 milionu navrátit do svýchjejich domovin.<ref name="mote98 387"/>

Čcheng-chua zemřel [[9. září]] [[1487]].<ref name="mote98 343"/> Je pohřben v [[Císařské hrobky dynastií Ming a Čching|mauzoleu Mao-ling]] ({{Cizojazyčně|zh|茂陵}}). Obdržel posmrtné jméno Čchun chuang-ti ({{Cizojazyčně|zh|純皇帝}})<ref name="goodrich 298"/> a chrámové jméno Sien-cung ({{Cizojazyčně|zh|憲宗}}).<ref name="mote98 343"/> Nastoupil po něm jeho nejstarší žijící syn Ču Jou-tchang, známý jako císař [[Chung-č’]].