Livonská válka: Porovnání verzí

Také Ivan z neúspěchů vyvodil důsledky. Porážky utržené v této fázi Livonské války stály na počátku šíleného honu na zrádce známého jako [[opričnina]].

 

Pro další fázi válek museli livonští rytíři v čele s novým velmistrem Gotthardem Kettlerem hledat nového spojence. Toho našli v polském králi a litevskému velkoknížeti [[Zikmund II. August|Zikmundu II. Augustovi]], který se roku 1559 stal protektorem řádu i celého livonského státu. V létě 1560 se řádové vojsko vzchopilo k poslednímu odporu, ale bylo na hlavu poraženo ruskou přesilou u Ermes. Vojenské síly livonského řádu byly zlomeny. O rok později uzavřel Gotthard Kettler s polským králem vilenskou smlouvu, jež ukončila jeho existenci. Livonský stát se rozpadl. Největší část, vlastní Livonsko a jižní Estonsko připadly Polsku, severní Estonsko s Tallinem (Revallem) Švédsku, ostrov Saaremaa (Ösel) Dánsku, Samostatnost si zachovalo pouze Kuronsko a Zemgalsko, které se stalo světským vévodstvím a jako svého lenního pána uznalo litevského velkoknížete (po roce 1569 polského krále). Prvním vévodou se stal Gotthard Kettler, který zaloožil dynastii, jež zde vládla až do roku 1737.

 

Když polský král Zikmund August v roce 1572 zemřel, aniž po sobě zanechal dědice, otevřela se před carem Ivanem nová příležitost, získání polské koruny by z něj nepochybně udělalo nejmocnějšího muže východní Evropy. V dlouhých jednáních se však ukázalo, že rozdíly v jeho zájmech a zájmech polských velmožů jsou natolik rozdílné, že je nelze překonat. Poláci si za krále v nejprve zvolili [[Jindřich z Valois|Jindřicha z Valois]], který však záhy trůn opustil, a tak v roce 1575 byl zvolen sedmihradský kníže [[Štěpán Báthory]], který svojí volbu ještě podepřel sňatkem s Annou Jagellonskou.

 

Volba Báthoryho, který byl jakožto sedmihradský kníže formálním vazalem tureckého sultána ještě přiostřila situaci. Ivan využil Báthoryho problémů se vzbouřeným Gdaňskem a v létě 1577 vtrhl do Livonska a bez větších nesnází se mu podařilo dobýt značnou část Kuronska a postoupit až k Wolmaru. Situace se však rychle obrátila, Švédové dobyli Narvu a také Štěpán Báthory přešel do protiútoku a v roce 1578 uštědřil Ivanovým vojskům u Kiesingu zlou porážku. Možná mírová jednání pak selhala na carových přemrštěných a nereálných požadavcích.

V této době se už štěstěna přiklonila zcela na stranu Báthoryho, konečně se mu podařilo pokořit vzpurný Gdaňsk a navíc se mu podařily v sejmu prosadit mimořádné daně, tolik potřebné pro další vedení války.

V roce 1581 polské vítězné tažení pokračovalo dalšími úspěchy, dobyta byla Stará Russa, Chelm a další města, obležen byl Pskov, situace se pro ruského cara zdála být kritickou.

 

Již o dva roky dříve Ivan, uvědomiv si kritickou situaci, vyslal své diplomaty k císařskému dvoru a svatopetrské stolici se žádostmi o zprostředkování míru. V roce 1581 skutečně z Říma vyrazil jezuitský diplomat Antonio Possevino, jehož hlavními úkoly bylo zajistit mír, získat Rusko pro protitureckou koalici a zjistit, zda by bylo možné získat ruského panovníka pro katolickou víru. Po navázání kontaktů a osobní schůzce, jak se Štěpánem Báthorym, tak s Ivanem IV. se Possevinovi podařilo přimět obě strany k jednáním. V prosinci 1581 se poslové obou stran setkali na jednáních ve vesnici Kiverová Horka poblíž nedávno vypáleného Jamu Zápolského.

Po dlouhých jednáních trvajících více než tři týdny, se nakonec podařilo uzavřít mír. Ivan se musel vzdát celého Livonska i se všemi pevnostmi a městy, polský král na oplátku vrátil carovi všechna města a území dobytá v Moskevském knížectví. Lze říci, že s výsledky míru nebyli spokojeni ani Moskovité, ani Poláci.