Livonská válka: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Zpřesnění |
|||
Řádek 22:
| poznámky =
}}
'''Livonská válka'''
==Předpoklady
A právě na Livonsko upřel v roce 1554 svůj lačný zrak [[Ivan IV. Hrozný]], který si velmi dobře uvědomoval potřebu proniknout k Baltu (Moskevská Rus v této době nedisponovala žádnými přístavy v tomto moři, což výrazně ztěžovalo kontakt se západním světem). Vyřešiv problémy s [[Kazaň|Kazaní]] a [[Astrachaň|Astrachaní]] a uzavřev příměří se Švédy, mohl se plně soustředit na západní politiku. Vědom si slabosti svého soupeře, využil jako záminku pro vyvolání konfliktu starých smluv z roku 1502 o daních, které měli Livonci odvádět Rusům, a žádal zpětné splacení těchto daní v následujících třech letech a další ústupky strany Livonců týkající se obchodu a diplomacie. Dalším důvodem moskevského nátlaku vůči Livonsku mohlo být také uzavření pascalské smlouvy, kterou car vnímal jako porušení moskevsko-livonské dohody, že ani jeden ze států neuzavře spojenectví s Polskem, Litvou nebo Švédskem. Livonci naivně doufajíce v pomoc a podporu římsko-německého císaře Ivanovy požadavky ignorovali.▼
==Zahájení vojenských akcí v Pobaltí==
▲A právě na Livonsko upřel v roce 1554 svůj
V důsledku nesplnění moskevských požadavků mohl car uskutečnit své plány. Na konci roku 1557 se na livonských hranicích shromáždila velká ruská armáda doplněná o jednotky tatarských vazalů, která v zimě následujícího roku vtrhla do Livonska a rabujíc a pleníc postoupila o více než dvě sta kilometrů. Podařilo se dobýt přes dvacet měst mezi nimi i [[Narva|Narvu]] a [[Dorpat]], postupem času se však situace začala obracet a rytířům se povedlo několik zdařilých protiútoků. Mírová jednání selhala, a tak boje trvaly až do roku 1559 kdy byl Ivan přinucen ke smíru novými komplikacemi s Tatary na jihu. První fáze bojů přinesla řádu nemilou zkušenost ukazující jak jeho slabost, tak marnost očekávání císařské pomoci.
Také Ivan z neúspěchů vyvodil důsledky. Porážky utržené v této fázi Livonské války stály na počátku šíleného honu na zrádce známého jako [[opričnina]].
===
Pro další fázi válek museli livonští rytíři v čele s novým velmistrem Gotthardem Kettlerem hledat nového spojence. Toho našli v polském králi a litevskému velkoknížeti [[Zikmund II. August|Zikmundu II. Augustovi]], který se roku 1559 stal protektorem řádu i celého livonského státu. V létě 1560 se řádové vojsko vzchopilo k poslednímu odporu, ale bylo na hlavu poraženo ruskou přesilou u Ermes. Vojenské síly livonského řádu byly zlomeny. O rok později uzavřel Gotthard Kettler s polským králem vilenskou smlouvu, jež ukončila jeho existenci. Livonský stát se rozpadl. Největší část, vlastní Livonsko a jižní Estonsko připadly Polsku, severní Estonsko s Tallinem (Revallem) Švédsku, ostrov Saaremaa (Ösel) Dánsku, Samostatnost si zachovalo pouze Kuronsko a Zemgalsko, které se stalo světským vévodstvím a jako svého lenního pána uznalo litevského velkoknížete (po roce 1569 polského krále). Prvním vévodou se stal Gotthard Kettler, který zaloožil dynastii, jež zde vládla až do roku 1737.
Řádek 43 ⟶ 45:
Když polský král Zikmund August v roce 1572 zemřel, aniž po sobě zanechal dědice, otevřela se před carem Ivanem nová příležitost, získání polské koruny by z něj nepochybně udělalo nejmocnějšího muže východní Evropy. V dlouhých jednáních se však ukázalo, že rozdíly v jeho zájmech a zájmech polských velmožů jsou natolik rozdílné, že je nelze překonat. Poláci si za krále v nejprve zvolili [[Jindřich z Valois|Jindřicha z Valois]], který však záhy trůn opustil, a tak v roce 1575 byl zvolen sedmihradský kníže [[Štěpán Báthory]], který svojí volbu ještě podepřel sňatkem s Annou Jagellonskou.
===
Volba Báthoryho, který byl jakožto sedmihradský kníže formálním vazalem tureckého sultána ještě přiostřila situaci. Ivan využil Báthoryho problémů se vzbouřeným Gdaňskem a v létě 1577 vtrhl do Livonska a bez větších nesnází se mu podařilo dobýt značnou část Kuronska a postoupit až k Wolmaru. Situace se však rychle obrátila, Švédové dobyli Narvu a také Štěpán Báthory přešel do protiútoku a v roce 1578 uštědřil Ivanovým vojskům u Kiesingu zlou porážku. Možná mírová jednání pak selhala na carových přemrštěných a nereálných požadavcích.
V této době se už štěstěna přiklonila zcela na stranu Báthoryho, konečně se mu podařilo pokořit vzpurný Gdaňsk a navíc se mu podařily v sejmu prosadit mimořádné daně, tolik potřebné pro další vedení války.
Řádek 49 ⟶ 51:
V roce 1581 polské vítězné tažení pokračovalo dalšími úspěchy, dobyta byla Stará Russa, Chelm a další města, obležen byl Pskov, situace se pro ruského cara zdála být kritickou.
===Mírová jednání v Jamu Zapolském ===
Již o dva roky dříve Ivan, uvědomiv si kritickou situaci, vyslal své diplomaty k císařskému dvoru a svatopetrské stolici se žádostmi o zprostředkování míru. V roce 1581 skutečně z Říma vyrazil jezuitský diplomat Antonio Possevino, jehož hlavními úkoly bylo zajistit mír, získat Rusko pro protitureckou koalici a zjistit, zda by bylo možné získat ruského panovníka pro katolickou víru. Po navázání kontaktů a osobní schůzce, jak se Štěpánem Báthorym, tak s Ivanem IV. se Possevinovi podařilo přimět obě strany k jednáním. V prosinci 1581 se poslové obou stran setkali na jednáních ve vesnici Kiverová Horka poblíž nedávno vypáleného Jamu Zápolského.
Po dlouhých jednáních trvajících více než tři týdny, se nakonec podařilo uzavřít mír. Ivan se musel vzdát celého Livonska i se všemi pevnostmi a městy, polský král na oplátku vrátil carovi všechna města a území dobytá v Moskevském knížectví. Lze říci, že s výsledky míru nebyli spokojeni ani Moskovité, ani Poláci.
Řádek 57 ⟶ 59:
==Literatura==
*
*Švangmajer, Milan: Dějiny Ruska. Praha 2010.
*Švec, Luboš: Dějiny pobaltských zemí. Praha 1996.
*Čornej, Robert: Antonio Possevino a jeho zprostředkovatelská mírová mise. Magisterská diplomová práce. MU FF 2008. vedoucí práce Pavel Boček.
*Picková, Dana, Anglo-ruské vztahy ve 2.polovině 16.století, (Studie a texty 1 - 1990), Univerzita Karlova, Praha 1992
| |||