Mu'ávija I.: Porovnání verzí

Mu’ávija přistoupil k Islámu, až když odpor nebyl možný. Pravděpodobně tak učinil z vypočítavosti, nikoliv z náboženské horlivosti, což bylo Umajjovcům často připomínáno jejich odpůrci. Jisté však je, že Prorok tak získal na svou stranu jednoho z vynikajících mužů a schopných velitelů.<ref>Tamtéž F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.33.</ref>

Po Muhammadově smrti došlo mezi jeho blízkými k dohodě a chalífou se stal Abú Bakr. Za jeho vlády v letech 632 – 634 se Mu’ávija účastnil bojů na byzantském pomezí v Palestině pod vedením svého bratra Jazída ibn Abú Sufján. Podařilo se mu získat významný post v armádě a za druhého chalífy Umara roku 640 osobně velel vojskům, která dobyla palestinskou Caesareiu.<ref>Tamtéž F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.36n.</ref> Ve stejném roce zemřel jeho bratr Jazíd na mor, což mu umožnilo stát se místodržícím v Sýrii.

Mu’ávija si za sídelní město zvolil syrský Damašek. Záměrně posiloval svou pozici jednak pravidelnými každoročními nájezdy svých jednotek do byzantské Anatolie,<ref>TamtéžF. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.41.</ref> jednak řešením problémů mezi znesvářenými arabskými kmeny. Trvalým problémem pro Mu’áviju však bylo byzantské loďstvo, které stále ovládalo moře a neustále napadalo pobřežní oblasti. Za vlády chalífy Uthmána proto nechal Mu’ávija po dohodě s egyptským místodržícím budovat válečné loďstvo, které poté ovládlo východní Středomoří a roku 655 porazilo byzantskou flotilu u pobřeží Lýkie.<ref>R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova encyklopedie. Historie vojenství od roku 3500 př. Kr. do roku 1700. Díl I. Praha 1996. s. 247.</ref>

Roku 656 byl chalífa Uthmán zavražděn a jeho nástupce Alí ibn Abí Tálib nebyl schopen potrestat jeho vrahy. Mu’ávija nechal v Damašku vyvěsit Uthmánovu zkrvavenou košili, prohlásil se za mstitele, přičemž došlo k občanské válce.<ref name="rfr1">F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.45.</ref> Roku 657 se Mu’ávijova a Alího vojska střetla v Mezopotámii v bitvě u Siffínu. Mu’ávija by pravděpodobně prohrál, ale uplatnil své diplomatické umění a lest, když uprostřed bitvy nechal na zbraně svých vojáků v předních liniích připevnit Korán. To přimělo fanatiky v Alího armádě zastavit boj, čímž získal čas.<ref name="rfr2">R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova. s. 248.</ref>

Alího strana (šíité) se poté snažila prosadit do čela chalífátu jeho syna Hasana. Ten však neměl schopnosti svého otce a po drobném střetu kdesi na hranicích Sýrie navázal diplomatická jednání s Mu’ávijou. Ten ho přiměl k rezignaci, finančně ho zabezpečil a umožnil mu dožít svůj krátký život v Medíně. V létě 661 pak Mu’ávija slavnostně vstoupil do Kúfy – centra Alího strany.<ref name="rfr4">F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s. 48.</ref>

Mu’ávija převzal teritoriálně ustálenou říši, v době jeho vlády došlo ke stabilizaci centrální moci a zklidnění vnitřních poměrů. Centrum chalífátu se přesunulo do Damašku, který se stal hlavním centrem. Chalífa zde měl vybudované zázemí a mohl si být jist loajalitou zdejších poddaných. Důležitým faktorem byly také zkušenosti, kterých nabyl v předchozích dvaceti letech jako správce této oblasti.<ref name="TAUER49">Tamtéž F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.49.</ref>

Za Mu’ávijovy vlády došlo k přetvoření celého chalífátu. Bývalý polonomándský styl života, anarchie a primitivní náboženská správa ustoupily budování státního zřízení se silným úřednickým aparátem tvořeným věrnými, oddanými, schopnými a spolehlivými osobami.<ref>M. Axworthy, Dějiny Íránu, Praha 2009. s. 65.</ref> Chalífa vycházel ze zkušenosti, které měl se syrskými Araby, kteří byli zvyklí na původní byzantskou správu, jež jim dávala kázeň a kulturní i sociální vyspělost. Tyto poddané pak často využíval při upevňování umajjovské moci v odlehlejších provinciích.<ref>F. Tauer, Svět. s.49.<name="TAUER49"/ref>

Smrtí Uthmánovou se Mu’ávija také poučil. Rozhodl se, že nebude příliš protežovat vlastní rod. Umajjovský místodržící tak přibyl pouze v jejich rodném Hidžázu. Naopak uplatňoval při správě jednotlivých provincií osoby z jiných rodů, často i muže schopné a původem neurozené.<ref name="rfr3">Tamtéž F. Tauer, Svět Islámu, Praha 1984. s.50.</ref> Tito úředníci se pak prosadili zejména v oblasti Mezopotámie, kde stále propukaly nepokoje díky stoupencům šíi a cháridži.

Jedním z velkých plánů, které Mu’ávija měl byla expanze na úkor Byzantské říše. Příměří, které panovalo od války s Alím bylo porušeno po roce 666 díky divokým nomádským kmenům sídlícím severně od Antiochie. Již roku 668 vpadlo arabské vojsko do Anatolie a postoupilo až k Chalkedonu. Od roku 669 pak začalo první arabské obléhání Konstantinopole, které s přerušením probíhalo v letech 669 – 679.<ref name="DUPUY">R. E. Dupuy, T. E. Dupuy, Harperova. s. 240.</ref>

Arabové roku 669 překročili Bospor a poprvé zaútočili na Konstantinopol. Jejich vojsko však bylo odraženo, a poté nedaleko města téměř zničeno v bitvě u Armoria. Roku 672 se pokusili Arabové o námořní útok na město, byli ale zastaveni v bitvě u Kyziku. V tomto střetnutí byl pravděpodobně poprvé použit tzv. řecký oheň. Hned následujícího roku se Arabové vrátili aby se pokusili o námořní blokádu a obléhání. Jejich bojová plavidla opět utrpěla značné ztráty vlivem řeckého ohně. Obléhání a blokáda s přerušením trvaly do roku 677. Poté bylo arabské loďstvo zničeno v bitvě u Syllaea u jižního pobřeží Malé Asie.<ref>Tamtéž. s. 240.<name="DUPUY"/ref> Poté Mu’ávija požádal o mír, který byl uzavřen roku 679, a zavázal se k vyklizení Kypru, zachování míru po dobu třiceti let a k platbě ročních poplatků.