Jeruzalémské království: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m napřímení odkazu |
m Disambiguated: Patriarcha, Jakobité, Velmistr (2), Johanité using Dab solver |
||
Řádek 41:
Papež [[Urban II.|Urban II.]] vyhlásil v roce [[1095]] na [[Clermontský koncil|koncilu v Clermontu]] tažení proti „nevěřícím“ (později označované jako ''první křížová výprava'') za účelem pomoci východním křesťanům zastavit postup seldžuckých Turků v [[Anatolie|Anatolii]]. Tažení bylo vypraveno v roce [[1096]], hlavním cílem se však stala [[Svatá země]]. Vrcholem kruciáty bylo dobytí Jeruzaléma v červenci 1099.
Ještě před samotným dobytím města, ale hlavně po něm, se mezi křižáky rozhořel spor o budoucím statutu Jeruzaléma. Rytíři a světští účastníci výpravy požadovali zvolení regulérního krále, kdežto duchovenstvo prosazovalo ryze [[teokracie|teokratickou]] vládu.<ref name="sl64">Hrochová, str. 64.</ref> Nakonec byl po všech konfliktech na trůn zvolen dolnolotrinský vévoda [[Godefroy z Bouillonu|Godefroy z Bouillonu]], který přijal titul ''Ochránce Svatého hrobu'' ({{cizojazyčně|la|''Advocatus Sancti Sepulchri''}}). Jeho poražený sok hrabě [[Raimond IV. z Toulouse|Raimond z Toulouse]] poté odešel do [[Jericho|Jericha]]. Kromě nového vládce města byl zvolen též nový jeruzalémský latinský [[Patriarchát (územní členění církve)|patriarcha]], vzdělaný, avšak arogantní a nepopulární [[Arnoul ze Chocques]].<ref name="s83">Bridge, str. 83.</ref>
Když se Godefroy ujal vlády, musel záhy čelit bezprostřední hrozbě v podobě mohutné [[Fátimovský chalífát|egyptské]] armády pod velením vezíra al-Afdala, který vyrazil znovu dobýt Jeruzalém. Znesváření evropští rytíři se díky tomu znovu sjednotili a vytáhli s vojskem Egypťanům vstříc. Více než dvojnásobné egyptské vojsko u [[Askalon]]u rozprášili a loďstvo zahnali na útěk.<ref name="s84">Bridge, str. 84.</ref> Tímto vítězstvím bylo křižácké tažení završeno a nadvláda nad Jeruzalémským královstvím zajištěna. Na počátku roku [[1100]] se křižáci vypořádávali s místními arabskými emíry, kteří odmítli uznat jejich vládu. Téhož roku si křižáci podrobili oblasti Zajordánska a po připlutí velké benátské flotily vytáhli na [[Haifa|Haifu]].<ref name="kvo53">{{Citace monografie | jméno=Georges | příjmení=Tate | titul=Křižáci v Orientu |vydavatel=Slovart | místo= Praha | rok=1996 | jazyk = |strany=53 | poznámka=[dále jen Tate]}}</ref> Nedlouho poté, [[18. červenec|18. července]] [[1100]], Godefroy z Bouillonu zemřel.<ref name="sl75">Hrochová, str. 75.</ref>
Řádek 71:
Křižáci, kteří se ve Svaté zemi usadili, postupně přijali životní styl místních lidí.<ref name="sl186">Hrochová, str. 186.</ref> Začali se oblékat jako Levantinci, když hrubé lněné oděvy vyměnili za lehké vzdušné plátno. Někteří Latinové si nechali narůst plnovous jako [[Řekové]] či [[Syřané]], jiní se holili. Rovněž se Evropané přizpůsobili místnímu stolování, například začali používat příbory. Na rozdíl od rodilých Arabů a Řeků, kteří jedli po vzoru [[Starověký Řím|starých Římanů]], Frankové u jídla zasedali ke stolu.<ref name="sl92"/> Kronikář první křížové výpravy [[Fulcher ze Chartres]] napsal:
{{Citát|My, kdož jsme byli Occidentálci'' (západní přistěhovalci, též zvaní Latinové či Frankové; {{cizojazyčně|la|Occident}} je slovo pocházející z [[latina|latiny]] a znamená západ, je antonymem ke slovu {{cizojazyčně|la|Orient}} – východ) ''jsme se nyní stali Orientálci. Původní Říman nebo Frank se zde stal Galilejcem nebo Palestincem. A člověk, který žil v Remeši nebo Chartres, se nyní cítí být občanem Tyru nebo Akkonu. Již jsme zapomněli na místa, kde jsme se narodili. Mnozí z nás je již neznají, nebo o nich určitě nehovoří. Někteří z nás již mají v této zemi své domy a svoje sluhy, kteří jim patří jakoby dědičným právem. Jiní se oženili s ženou, která není jejich krajankou, ale je to třeba Syřanka, Arménka nebo dokonce Saracénka, jíž se dostalo milosti křtu. Kdo zde byl původně cizincem, je dnes rodákem.|Fulcher ze Chartres<ref name
[[Soubor:Europe 1142.jpg|thumb|Evropské státy a [[Blízký východ]] kolem roku [[1142]] (Robert H. Labberton, ''Dawn of History'', sixth edition, 1884]]
Přesto však se úplně nevzdali své evropské identity. Palestinští Frankové se i nadále dorozumívali [[starofrancouzština|starou francouzštinou]]<ref name="s90"/> (latina byla jazykem vzdělanců, duchovenstva a úředních spisů) a dále se hlásili ke katolickému vyznání. Ztratili však vyhraněný náboženský [[fanatismus]] a nenávist vůči jinověrcům, kterou oplývali nově příchozí poutníci. Ti také při pohledu na životní úroveň svých domorodých krajanů nevycházeli z údivu.<ref name="sl186"/> Naopak návštěvníci z východu i domorodí Arabové na Franky pohlíželi stále jako na barbary.<ref name="sl187">Hrochová, str. 187.</ref> Arabský historik [[Usáma Ibn Munkiz]] Evropany a jejich společnost popsal:
Řádek 95:
Muslimové tvořili majoritní vrstvu obyvatelstva na venkově, zatímco z města byli vyhnáni.<ref name="sl200">Hrochová, str. 200.</ref> Většina z nich se hlásila k [[Šíité|šíitskému]] islámu a uznávala fátimovského chalífu v Káhiře. Ve vnitrozemí se vyskytovali rovněž [[sunnité]] a na jihu země se křižáci dostali do kontaktu s [[Beduíni|beduíny]], se kterými navázali spolupráci.<ref name="sl201">Hrochová, str. 201.</ref> Mezi [[Sidon]]em a [[Hebron]]em byli usazeni šíitští [[drúzové]], se kterými Frankové žádné kontakty neudržovali.<ref name="kvo67">Tate, str. 67.</ref>
[[Východní křesťanství|Východní křesťané]] zpočátku vítali křižácká vojska jako své osvoboditele od muslimské nadvlády. Syrští [[Syrská pravoslavná církev|jakobité]], kteří hovořili arabsky, směli zůstat ve městech i na vesnicích.<ref name="sl201 - 202">Hrochová, str. 201–202.</ref> Východní ortodoxní, mezi které patřili především [[Řekové]] (byť jazykem palestinských Řeků byla povětšinou arabština<ref name="kvo70">Tate, str. 70.</ref>) a částečně také Arméni a [[Syřané]] se těšili ochraně byzantského císaře a ve městech spravovali některé památky. Křižácké panstvo však vůči nim zaujímalo obezřetný a nedůvěřivý postoj.<ref name="sl202">Hrochová, str. 202.</ref>
Křižácká vláda, oproti muslimské vládě, znamenala pro východní křesťany jisté ekonomické zlepšení, neboť jim křižáci poněkud snížili daňové zatížení, zatímco Židé a muslimové platili stejné poplatky, jako za Arabů. Z náboženského hlediska však křižáci vůči jinověrcům nebyli tak tolerantní jako Arabové před nimi. Latinská církev místním křesťanským komunitám zabrala kostely a Frankové jim nikdy nepřiznali samosprávu, kterou jim muslimové neupírali.<ref name="kvo70"/> Jeruzalémský patriarcha nicméně vyžadoval poslušnost od všech křesťanů bez rozdílu, neboť se cítil nejvyšším představitelem křesťanstva ve Svaté zemi.
Řádek 171:
Když Amaury I. nastoupil na trůn, Núr ad-Dín ohrožoval všechny křižácké státy a král si uvědomoval nutnost pokračování přátelského kurzu k Byzanci. Zároveň byl však posedlý myšlenkou dobytí Egypta.<ref name="s127">Bridge, str. 127.</ref> O Egypt však měl zájem i Núr ad-Dín, který zde roku 1163 pomohl sesazenému vezírovi Šávarovi zpět do jeho úřadu. Šávar se ale nakonec obrátil k Núr ad-Dínovi zády a spojil se s jeruzalémským králem. Ten roku [[1164]] vtrhl do Horního Egypta, kde v pevnosti [[Bilbajs]] obklíčil Núr ad-Dínovu armádu.<ref name="kvo92">Tate, str. 92.</ref> Núr ad-Dín proto zaútočil na severní Sýrii a donutil tak Amauryho se stáhnout zpět.
Roku [[1167]] Núr ad-Dínův emír [[Šírkúh]] shromáždil nové vojsko pro tažení do Egypta. Šávar se opět obrátil o pomoc na Amauryho I. Ten opět vytáhl na jih, kde po několika nerozhodných bitvách obě strany uzavřely příměří a Šávar byl donucen křižákům platit vysoký tribut.<ref name="s131">Bridge, str. 131.</ref> [[Soubor:All Gizah Pyramids.jpg|thumb|Pod pyramidami v Gíze měsíce tábořil Núr ad-Dínův vojevůdce Asad ad-Dín Šírkúh]]Již v říjnu příštího roku však křižáci vtrhli do [[delta Nilu|delty Nilu]], kde zmasakrovali místní křesťanské obyvatelstvo. Když poté Amaury oblehl Káhiru, Egypťané požádali o pomoc Núr ad-Dína, který v lednu 1169 donutil jeruzalémské vojsko k ústupu.<ref name="sl154">Hrochová, str. 154.</ref> Šírkúh se stal novým egyptským vezírem a po něm nastoupil jeho synovec Saláh ad-Dín Jusúf ben Ajjúb.
Amaury a byzantský císař [[Manuel I. Komnenos|Manuel]] považovali Saláh ad-Dínovo převzetí moci v Egyptě, spolu s Núr ad-Dínem v Sýrii, za porušení rovnováhy sil.<ref name="s132">Bridge, str. 132.</ref> Císař proto zosnoval další egyptské tažení a přislíbil palestinským Frankům na pomoc loďstvo. Po týdnech čekání skutečně křižáci s flotilou po boku vytáhli do Egypta, kde oblehli přístav [[Damietta]].<ref name="s133">Bridge, str. 133.</ref> Město však útoku odolalo a útočníci se nakonec stáhli. Tím také skončilo pět křižáckých pokusů o dobytí Egypta.
Řádek 222:
Následujících sto let bylo Jeruzalémské království obklopené syrským územím. Oproti stavu před Hattínem a Saladinovou ofenzivou bylo jen torzem. Hlavní město se přestěhovalo do přístavního města [[Akkon]]u a kontrolovalo oblast pobřeží dnešního severního Izraele na jihu a jižního a centrálního [[Libanon]]u. Do Svaté země již prakticky neproudili západní kolonisté a naopak místní šlechtici odcházeli do Kyperského království a nových křižáckých států v Řecku.<ref name="sl237">Hrochová, str. 237.</ref>
Nový král Jindřich ze Champagne zemřel roku [[1197]] a vdova Isabela se počtvrté vdala, a to za bratra svého bývalého švagra Amauryho II. z Lusignanu. Poté, co [[třetí křížová výprava]] skončila příměřím se Saladinem, byla naplánována [[čtvrtá křížová výprava]], kterou vedl [[Bonifác z Montferratu|Bonifác z Montferratu]]. Výprava dobyla hlavní město Byzance [[Konstantinopol
Po smrti Amauryho a Isabely se novou královnou stala mladá Isabelina dcera [[Marie z Montferratu|Marie z Montferratu]], která byla provdána za mnohem staršího a nemajetného evropského rytíře [[Jan z Brienne|Jana z Brienne]].<ref name="s184">Bridge, str. 184.</ref> Při porodu Janovy dcery však Marie zemřela a ovdovělý Jan vládl dále jako [[regent]]. Roku [[1217]] byla vyhlášena [[pátá křížová výprava]] a v září toho roku do Akkonu připlul [[Seznam rakouských markrabat a vévodů|rakouský]] vévoda [[Leopold VI. Babenberský|Leopold VI.]], [[seznam uherských králů|uherský]] král [[Ondřej II.|Ondřej II.]] a [[
V roce [[1225]] se mladá dcera Jana z Brienne [[Jolanda Jeruzalémská|Jolanda]] vdala za římsko-německého císaře [[Fridrich II. Štaufský|Fridricha II.]] Fridrich Jana z Brienne sesadil z jeruzalémského trůnu a roku [[1227]] odplul na [[Outremer|Východ]]. Roku [[1229]] vyjednával s egyptským sultánem [[al-Kamil]]em z rodu [[Ajjúbovci|Ajjúbovců]].<ref name="mak241"/> V [[Jaffa|Jaffě]] oba panovníci [[11. únor|11. února]] [[1229]] uzavřeli dohodu o návratu Jeruzaléma pod vládu křesťanů. Muslimové však měli ve městě náboženskou svobodu a drželi v rukou [[Omarova mešita|Omarovu mešitu]] a al-Aksá,<ref name="kvo122">Tate, str. 122.</ref> a Fridrich se ještě toho roku se vrátil do Itálie. Po jeho odjezdu v Palestině i na Kypru vypukla proti císařově autoritě [[povstání|revolta]], v jejímž čele stanul [[klan]] [[Ibelin]]ů. Jakmile vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, kvarismedští Turci s Egypťany znovu dobyli neopevněný Jeruzalém.<ref name="s196">Bridge, str. 196.</ref> V dalších letech se již [[pátá křížová výprava]] ve Svaté zemi prakticky neodehrávala. Roku [[1239]] připlul [[Seznam navarrských králů|navarrský]] král [[Theobald I. Navarrský|Theobald ze Champagne]], který se znovu zmocnil Jeruzaléma a pomohl křižákům při dobývání Askalonu, ale již následujícího roku ze Svaté země odešel. V říjnu [[1240]] dorazil do Akkonu [[Richard z Cornwallu|Richard z Cornwallu]] – přímý zástupce císaře Fridricha II. a jeho zájmů. Richard utišil rozbroje mezi akkonskými barony a jejich odpor proti římsko-německé moci v království, rozšířil území Jeruzalémského království a uzavřel výhodné příměří s muslimy.<ref name="sl256">Hrochová, str. 256.</ref> Jakmile však Richard z Cornwallu odjel, baroni proti císaři opět povstali.
Řádek 245:
==Pád Akkonu==
V téže době vstupovalo do [[Palestina|Palestiny]] vojsko nového mamlúckého sultána [[Kalavun]]a<ref name="kvo126"/> za jehož vlády došlo v roce [[1283]] k prodloužení příměří s křesťanským královstvím [[Akkon]], a to na deset let, deset měsíců, deset dní a deset hodin. Sultán souhlasil s prodloužením příměří, jelikož nepovažoval Akkon za hrozbu, ale za výhodného obchodního partnera. Příměří se ovšem vztahovalo pouze na Akkon, na ostatní územní pozůstatky Jeruzalémského království sultán dál bez milosti útočil – v roce [[1285]] tak napadl a dobyl hrad [[Maltézský řád|johanitů]] [[Margat]], roku [[1287]] byla dobyta Lakatiea, [[19. duben|19. dubna]] [[1289]] Tripolis<ref name="s218">Bridge, str. 218.</ref> a téhož roku [[Botron]] a [[Nefín]]. Přestože sultán udržoval vůči Akkonu i nadále příměří, zavládl v tomto křesťanském království strach a [[Jindřich II. Kyperský]] vyslal do Evropy posly s prosbou o pomoc. Na výzvu [[papež]]e [[Mikuláš IV.|Mikuláše IV.]] se ale sešlo jen šedesát rytířů, které vyslal anglický král [[Eduard I. Anglický|Eduard I.]], a čtyřicet templářů z [[Katalánsko|Katalánska]]. V té době ale skončila křížová výprava ve střední a severní Itálii a [[žoldnéř]]i bez práce tak rádi přijali výzvu k odchodu do Akkonu. Většina z těchto ozbrojenců nikdy předtím ve Svaté zemi nebyla, a měli tudíž o soužití [[muslim]]ů a křesťanů značně zkreslené představy, což následně vedlo k řadě konfliktů. Tito nově příchozí žoldnéři nebrali žádné ohledy na snahu o klidné soužití a udržování příměří s muslimským obyvatelstvem. Došlo ke krvavému napadení muslimských rolníků, [[Sýrie|syrských]] obchodníků a dokonce i [[Pravoslaví|pravoslavných]] [[Řek]]ů, tedy nevinných obyvatel, kteří s Akkonem pokojně obchodovali. Muslimové, kteří masakru unikli, se odebrali do [[Káhira|Káhiry]], kde podali stížnost u sultána Kalavuna. Ten se po poradě s islámskými duchovními vůdci rozhodl příměří zrušit a vytáhnout na Akkon. Během příprav na tažení Kalavun zemřel a novým sultánem byl prohlášen [[Kálil|al-Ašraf Kálil]], Kalavunův druhorozený syn, který v přípravách na boj pokračoval a oficiálně vyhlásil Akkonu válku. Dne 5. března [[1291]] pak sultán dorazil s hlavním vojskem na dohled od hradeb Akkonu a začalo obléhání. 4. května 1291 připlul do obléhaného města Jindřich II. Kyperský, v doprovodu stovky rytířů a dvou tisíc ozbrojenců. Když ale Jindřich II. Kyperský spatřil sílu protivníkovi armády a značně poškozené opevnění města, pochopil, že obránci nemají žádnou šanci a tak již 8. května město opět opustil. Stejně se zachovalo 3000 obyvatel, včetně místní aristokracie, kteří se rovněž urychleně nalodili a uprchli. Sultánova armáda zatím dál pokračovala v ostřelování opevnění obléhacími stroji, kopala štoly pod hradbami a odrážela občasné výpady protivníka. Poslední mohutný útok na oslabený Akkon zahájila sultánova vojska v pátek 18. května 1291, kdy se jim postupně podařilo, část po části, dobýt téměř celé město. Během těchto bojů byl zabit [[velmistr (rytířské řády)|velmistr]] [[
Epopej Jeruzalémského království na [[Asie|asijské]] pevnině, trvající téměř dvě stě let, skončila. [[Kyperské království]], s nímž Akkon od dob Huga III. tvořil unii, však přetrvalo mnoho dalších desetiletí. Po celých sedm set let až do současnosti někteří evropští monarchové a šlechtici nosí titul ''Jeruzalémský král''.
Řádek 288:
=== Související články ===
{|
|- valign=top
|
*[[Jeruzalém]]
Řádek 298:
*[[Tripolské hrabství]]
|
*[[Latinské císařství]]
*[[Soluňské království]]
| |||