Otevřít hlavní menu

V druhé polovině roku 1966 se rozběhl tajný sovětský lunární program, který měl za úkol dopravit člověka na Měsíc dříve než Spojené státy americké. Sestával ze tří částí: Sojuz, L-1 a L-3.

Obsah

HistorieEditovat

25. května 1961 americký prezident John Fitzgerald Kennedy vyhlásil národním cílem přistání lidí na Měsíci a jejich bezpečný návrat na Zem do konce desetiletí. Sovětská vláda veřejně popírala účast v takové soutěži, ale tajně začala připravovat vlastní programy pro vyslání svého kosmonauta na povrch Měsíce. Sovětský svaz, jenž dosud v dobývání vesmíru vedl, začal v polovině 60. let ztrácet svůj náskok. Dělo se tak zejména vzhledem k nedostatečnému financování a řadě organizačních problémů, jež se objevily především po náhlé smrti hlavního raketového konstruktéra Sergeje Koroljova v roce 1966.

SojuzEditovat

Tyto lodi o celkové délce 6,98 m a maximálním průměru 2,72 m sestávají ze tří části: z návratového modulu SA (spuskajemyj apparat, спускаемый аппарат), z obytné sekce BO (bytovoj otsek, бытовой отсек) a přístrojové sekce PAO (priborno-aggregatnyj otsek, приборно-аггрегатный отсек). V zadní části přístrojové sekce je umístěn zdvojený korekční motor, který slouží jednak k manévrování na oběžné dráze, jednak k brzdicímu manévru pro sestup z oběžné dráhy na Zemi. V této části programu se nacvičovalo manévrování na oběžné dráze. Od září 1966 se připravovali k letu Sojuzem Alexandr Volkov, Alexej Jelisejev, Valerij Kubasov a Georgij Grečko, ten byl nahrazen Olegem Makarovem, už v lednu 1967 přeřazeným do programu L-1. Po neúspěších (lety Sojuzu 1, Sojuzu 2 a 3) se Sojuz 4 a 5 spojily a Jelisejev a Chrunov (z CPK) přeručkovali po vnějším povrchu lodí z jedné do druhé. V září 1969 se Jelisejev, Kubasov a Volkov zúčastnili skupinového letu tří Sojuzů, pokus o spojení Sojuzu 7 a 8 skončil nezdarem. Setkání a spojení lunárního, orbitálního a přistávacího modulu měl nazkoušet další let Sojuzu (program Kontakt). Na let se z kosmonautů oddílu připravovali od května 1969 Viktor Pacajev, později i Oleg Makarov a Nikolaj Rukavišnikov, později též Jazdovskij a Grečko. V červenci 1971 byl program zrušen a kosmonauti přeřazeni. Program Sojuz pokračoval dlouhodobým letem Sojuzu 9 (17 dní a 16 hodin) v červnu 1970.

 
Porovnání lodí Apollo a L-3

Program L-1Editovat

 
nákres lodi L-1

Loď L-1 byl vlastně upravený Sojuz. Při výrobě vycházeli sovětští konstruktéři z konstrukce lodi Sojuz 7K-OK. Ta byla zbavena několika svých částí kvůli snížení hmotnosti, například odstranění orbitálního modulu a záložního padáku. Kosmická loď byla schopna nést dva kosmonauty. Na oblet Měsíce v upravené verzi lodi Sojuz se v Hvězdném městečku společně s vojenskými kolegy od ledna 1967 připravovali Sevasťanov, Rukavišnikov a Makarov, později i Grečko.

Program L-3Editovat

Sojuz 7K-L3 (LOK) byla vesmírná loď, která byla navržena tak, aby dopravila dva muže od Země k Měsíci . LOK měl dopravit dva kosmonauty na oběžnou dráhu kolem Měsíce a sloužit jako „matka“ pro lunární modul LK. Do skupiny určené k přistání na Měsíci byli v září 1967 určeni Anochin, Bugrov, Nikitskij (nebyli v květnu 1968 pojati do oddílu CKBEM a odešli), Jazdovskij (pouze do roku 1968) a Pacajev. Od začátku roku 1968 i Makarov, Sevasťanov a Rukavišnikov, krátce i Feoktistov. Už v únoru 1969 byli Grečko a Sevasťanov přeřazeni do skupiny připravující se na let tří Sojuzů. V květnu 1969 Pacajev a v lednu 1970 Rukašvinikov s Makarovem přešli do programu Kontakt. V programech L-1 a L-3 tak nezůstal nikdo.

Další části programuEditovat

 
Srovnání velikosti sovětského modulu LK a lunárního modulu LM z programu Apollo

V programu byla též vyvinuta raketa N-1, ale všechny její starty skončily neúspěchem. Dále byl vyvinut přistávací modul LK pro přistání jednoho kosmonauta na povrchu Měsíce. Pro výstupy na povrch měsíce byl vyvinut skafandr Orlan.

Související článkyEditovat

Externí odkazyEditovat