Serafima Zacharovna Sitniková

Sovětská letkyně po zajetí pracující v proněmecké propagandě

Serafima Zacharovna Sitniková (rusky Серафима Захаровна Ситник), (narozena 1912 v Jelizavetgradu, Ruské impérium - zemřela neznámo kdy a kde), je sovětská letkyně po zajetí pracující v proněmecké propagandě.

Serafima Zacharovna Sitniková
Narození1912
Kropyvnyckyj, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
ÚmrtíNeznámé (pravděpodobně rok 1944)
NárodnostRuská
Vojenská kariéra
Hodnost major DRRA
major ROA
Doba služby 1932-1943
1944
SloužilaSovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
Složka Sovětské letectvo
Propagandistické oddělení ROA
VelelaVelitelka spojařů 205 stíhací divize sovětského letectva
VálkyZimní válka, Druhá světová válka
BitvyVýchodní fronta (druhá světová válka)
Vyznamenání Řád rudého praporu
Řád vlastenecké války

Mládí

editovat

Narodila se v roce 1912 v městě Jelizavetgradu, nynější Kropyvnyckyj. V roce 1932 ve dvaceti letech nastoupila do služby v Dělnicko-rolnické Rudé armádě. Od roku 1938 byla členkou VKS(b). Svůj bojový křest prodělala ve válce s Finskem v letech 1939 - 1940.

Druhá světová válka

editovat

Velké vlastenecké války se účastnila hned od jejího počátku. V prosinci 1941 byla povýšena na kapitána a velela praporu 49. spojovacího pluku 21. letecké armády. Na konci roku 1941 byla vyznamenána Řádem rudého praporu[1].

V roce 1942 se provdala za velitele 205. divize stíhacího letectva Jurie Alexandroviče Němceviče[pozn. 1] a sloužila v jeho divizi. 13. srpna 1942 ztratila bratra Josifa Zacharoviče Sitnika, který padl v bitvě u Stalingradu.

V březnu 1943 byla povýšena do hodnosti majora a zastávala funkci velitele spojařů[pozn. 2]. Byla vyznamenána Řádem vlastenecké války II. stupně.

29. října 1943 bylo její letadlo Polikarpov Po-2 při kurýrním letu s tajnými dokumenty[1] sestřeleno nad vesnicí Nikolajevka v Petrovském rajónu. Podle jiných verzí přistála s poškozeným letadlem na letišti, o kterém netušila, že je již pod německou kontrolou[1][2]. Rozkazem číslo 02328 ze dne 24. prosince 1943 byla prohlášena za nezvěstnou a vyřazena ze seznamů Rudé armády. Ve skutečnosti však byla zajata německými bezpečnostními složkami.

Němci ji identifikovali, a protože měli značný zájem na její spolupráci, byla umístěna do zajateckého tábora Morifeld, kde byli umisťováni lidé zajímaví z hlediska německé propagandy nebo jiných zájmů. Tímto táborem prošli také další letci jako Byčkov, Antilevskij, kteří potom bojovali v ROA pod vedením Malceva, který se také podílel na změně jejího přesvědčení[1]. Na okupovaném území na počátku války v roce 1941 zanechala svou matku a syna[1][pozn. 3], o kterém jí v době její služby v Rudé armádě sovětská rozvědka tvdila, že jej Němci mučili a zavraždili. Což byl také důvod odmítání spolupráce[2]. Aby ji získali na svou stranu, neváhali Němci nalézt její matku a syna Valerije a vyvrátit tak toto tvrzení jako pomluvu. Když je viděla živé a zdravé, otřáslo to její důvěrou v sovětský systém, a proto poté již souhlasila s aktivním zapojením do protisovětského boje.

Její zranění jí však nedovolilo létat, proto byla zařazena do propagačního oddělení ROA generála Vlasova. Stala se výraznou postavou a byla autorkou propagandistické kampaně s názvem "Ruským ženám a dívkám", která byla zaměřena na ruské ženy[pozn. 4]. Pronášela také projevy v rozhlase a vyzývala sovětské občany k přechodu na německou stranu. Její fotografie s výzvami byly otištěny v rusky psaném tisku vydávaném na okupovaných územích SSSR. Zároveň bylo také její jméno využíváno v letákových kampaních zaměřených na sovětské vojáky na frontě. Její manžel napsal dopis Stalinovi, ve kterém požadoval, aby ji vyměnili za zajatého německého generála. Dopis zůstal bez odpovědi[2].

Spekulace o její smrti

editovat

Neexistují žádné spolehlivé informace o jejím dalším osudu. Existují tři spekulace o tom, co se s ní stalo:

  1. Němci ji podezírali, že chce uprchnout zpět do SSSR. Provedli proto provokaci, která jejich podezření potvrdila. Za to ji v tichosti v roce 1944 odstranili i s celou rodinou, kterou měli v rukách.
  2. Nejednalo se o provokaci se strany Němců, ale o zpravodajskou hru sovětské rozvědky, která ji vylákala k návratu do SSSR, kde byla následně zlikvidována i s rodinou, kterou přivedla[pozn. 5].
  3. Z obav z trestu po válce se rozhodla nevrátit do SSSR a ukryla se v západní Evropě. Tato spekulace se však jeví jako nejméně pravděpodobná.

Ať už byl její osud jakýkoliv, od roku 1944 není o ní nic dalšího známo.

Poznámky

editovat
  1. Její pozdější aktivní účast v německé propagandě způsobila jeho odvolání z funkce a přeložení na Dálný východ. Zde se zúčastnil bojů s Japonci, v roce 1947 v hodnosti generálmajor odešel do výslužby a zemřel v Moskvě v roce 1956.
  2. Funkce zajišťují technické spojení mezi velením a vojskem nebo mezi jednotlivými velitelstvími.
  3. Z pohledu dnešních reálií se zanechání dítěte samotného, byť pod dozorem babičky, může jevit přinejmenším jako macešské. Ale v té době v SSSR bylo běžné společenské přesvědčení, že dítě vychovává kolektiv prostřednictvím státu a model jen rodinné výchovy je zastaralý. V případě války to bylo společensky zcela akceptovatelné a vnímáno jako správné.
  4. Pro pochopení kontextu této propagany je nutné vědět, že v SSSR byli prakticky všichni bojeschopní muži odveleni na frontu a ženy v zázemí vyráběly v továrnách zbraně, tedy nastoupily na místo mužů.
  5. Toto podezření posilují ruské prameny, které uvádí, že sovětské orgány po ní nepátraly. Údajně z důvodů nezajímavosti její protisovětské činnosti.

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ситник, Серафима Захаровна na ruské Wikipedii.

  1. a b c d e ZÁHADY HISTORIE (PŘEZDÍVKA). Jak byl život Serafimy Sitnikové rozdělen na před a po - od nositelky Řádu rudého praporu až po službu ve Vlasovově armádě [online]. Blogerská platforma dzen.ru, 2022-07-27 [cit. 2024-05-12]. Dostupné online. 
  2. a b c СИДОРЧИК, Андрей. Záhada Simy Sitnikové. Jak nositelka sovětských vyznamenání a manželka velitele divize přešla na stranu Němců. AiF [online]. 2020-09-10 [cit. 2024-05-13]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy

editovat