Sabine Weissová

švýcarsko-francouzská fotografka
(přesměrováno z Sabine Weiss)

Sabine Weissová (rozená Weber, 23. července 1924 Saint-Gingolph28. prosince 2021[1]) byla švýcarsko-francouzská fotografka a jedna z nejvýznamnějších představitelek francouzské humanistické fotografie, spolu s Robertem Doisneau, Willym Roniems, Édouardem Boubatem a Izis. Narodila se ve Saint-Gingolph ve Švýcarsku a v roce 1995 se stala francouzskou občankou.

Sabine Weissová
Sabine Weissová (17. června 2016)
Sabine Weissová (17. června 2016)
Rodné jménoMonique Sabine Weber
Narození23. července 1924
Saint-Gingolph
Úmrtí28. prosince 2021 (ve věku 97 let)
16. pařížský obvod
Místo pohřbeníHřbitov Père-Lachaise
Povolánífotografka
Manžel(ka)Hugh Weiss (do 2007)
Oceněnídůstojník Řádu umění a literatury (1999)
prix Women In Motion pour la photographie (2020)
důstojník Řádu čestné legie
Webová stránkasabineweissphotographe.fr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
U ženevského fotografa Frédérica Boissonnase se Sabine Weissová učila fotografovat v letech 1942–1946

Životopis

editovat

Otec Sabiny Weissové byl chemický inženýr a vyráběl umělé perly z rybích šupin. Rodina žila vedle hraničního stanoviště a opustila Saint-Gingolph, zatímco byla ještě dítě. Fotografie ji přitahovala již v mladém věku:

Velmi jsem si uvědomovala, že fotografie bude mým výrazovým prostředkem. Byla jsem spíše vizuální než intelektuální... ve studiu jsem nebyla moc dobrá. Opustila jsem střední školu, jednoho letního dne jsem odjela na kole.[2]

Sabine Weissová začala fotografovat v roce 1932 s bakelitovým fotoaparátem, který si koupila za své kapesné a kontaktní tisky na tiskový papír dělala na okenním parapetu. Otec ji v tom podporoval, v letech 1942–1946 se učila fotografickou techniku v ateliéru Frédérica Boissonnase v jeho ženevském ateliéru. Po tomto studiu získala v roce 1945 švýcarskou fotografickou kvalifikaci.

Paříž

editovat

Weissová se přestěhovala do Paříže v roce 1946 a stala se asistentkou německého fotografa Willyho Maywalda.

Když jsem přišla do Paříže, mohla jsem pracovat u Maywalda, kterého mi doporučil přítel. Pracovala jsem tam v nepředstavitelných podmínkách, ale s ním jsem pochopila význam přirozeného světla. Přirozeného světla jako zdroje emocí.[3]

Willy Maywald v té době pracoval na ulici Jacob č.p. 22 v prvním patře kůlny, která patřila ke starožitnictví, a která neměla ani vodu, ani telefon. Tato práce jí však umožnila poznat „kdo je kdo“ své doby v Paříži. Svou první fotografickou reportáž zveřejnila ve svých 21 letech v roce 1945. Zúčastnila se otevření domu Dior a představila svou první sérii na Avenue Montaigne č.p. 37. V roce 1949 odcestovala do Itálie, kde se potkala s americkým malířem Hughem Weissem, kterého si vzala 23. září 1950. Pár adoptoval dceru Marion a Sabine Weissová si otevřela vlastní fotografické studio. Její fotografie svědčí o optimismu v poválečných letech po osvobození: „Bylo to krásné období. Byli jsme mezi koncem německé okupace a začátkem amerikanizace“, řekla.[4]

Pracovala v různých odvětvích: byla nadšená hudbou, portrétovala velké hudební hvězdy (Stravinsky, Britten, Casals, Getz), ale také osobnosti z oblasti literatury a umění (Léger, Fitzgerald, Pougny, Giacometti, Rauschenberg, Jan Voss, Dubuffet, Sagan), kinematografie (Moreau) nebo módy (Coco Chanel). Pracovala také v několika časopisech a novinách známých v Americe a Evropě pro reklamní a tiskové objednávky (Vogue, Paris Match, Life, Time, Town and Country, Holiday, Newsweek, Picture Post nebo Die Woche). Její pozornost se zaměřila na dokumentární fotografii a cestovala nejen po Spojených státech, ale také po Egyptě, Indii, Maroku a Myanmaru, do kterého se naposledy vrátila v roce 1996.

Agentura Rapho

editovat

Od roku 1950 zastupovala Sabinu Weissová přední francouzská tisková agentura Rapho, která také řídila práci Roberta Doisneaua. Po schůzce v kanceláři ředitele Vogue jí nabídl místo v agentuře. Spřátelila se s umělci, jako například Jean Cocteau, Maurice Utrillo, Georges Rouault nebo Jacques Henri Lartigue.

Mezi jejími kolegy byli: Doisneau, Boubat, Brihat, Dieuzaide,[5] Bill Brandt, Ken Heyman, Izis Bidermanas, André Kertész, Yousuf Karsh, Lartigue, Ronis, Emile Savitry a Fouad Elkoury, druhá další žena v Rapho byla Janine Niépce. Skutečnost, že Weissová byla jednou z mála žen, které tehdy vytvořily vlastní nezávislou kariéru ve fotografii, však nebyl problém. Pro fotožurnalistu Hanse Silvestera, který s ní pracoval na příběhu o lidech Omo (Etiopie):

Přestože byla ve velmi mužském prostředí, dokázala být okamžitě přijata, etablovala se tak, jaká je od té doby dodnes: velmi skvělá fotografka, které si vážím a kterou obdivuji.[4]

Hans Silvester

Její pouliční fotografie dětí hrajících si v pustině sousedství Porte de Saint-Cloud a Paříže a jejího každodenního života, byla produkována nezávisle na její práci s časopisy, z lásky k humanistické fotografii a na základě její filosofie. Ve 28 letech byla uznána Eduardem Steichenem, který ji zařadil do své výstavy „poválečné evropské fotografie“ v Muzeu moderního umění. V roce 1954 jí Art Institute of Chicago věnoval samostatnou výstavu, která putovala po USA. Poté Steichen zahrnul tři její fotografie na výstavu MoMA Lidská rodina (Family of Man), která cestovala po světě a vidělo ji devět milionů návštěvníků. Tři fotografie, které si pořídila sama pro sebe: Intérieur d'église au Portugal (Interiér kostela v Portugalsku) z roku 1954 ukazuje dítě v bílém klečící v dopadajícím světle na dlážděné podlaze, obrácené tváří ke své bosé matce, která, stejně jako okolní postavy, je oblečena v černém. Fotografie Un bal champêtre avec une accéoniste sur la table (Vesnický tanec s harmonikářem na stole), také z roku 1954; a třetí snímek Un enfant tenant un épi qui fait des étincelles, na kterém dítě vesele dává prskavku téměř až do jejího objektivu.[6]

V roce 1957 Weissová vytvořila sérii fotografií malíře Keese van Dongena, s nímž se setkala prostřednictvím svého manžela. Později v Grimaud koupili malý domek s výhledem na zříceninu hradu. V roce 1969 dům zvětšili a pobývali tam pravidelně až do smrti jejího manžela v roce 2007.[7]

V roce 1983 získala Weissová stipendium od francouzského ministerstva kultury a provedla studii o egyptských Koptech. Koncem padesátých let se několik let účastnila longitudinální fotografické studie, jakéhosi „hromadného pozorování“ malého města poblíž Nice zvaného Carros-Ie-Neuf, s Jeanem Dieuzaidem a Guy le Querrecem, ve spolupráci se sociologem Pierrem Bourdieuem, krátce se k nim připojil Leonard Freed. Projekt byl uveden na festivalu Rencontres d'Arles v roce 1984 jako Urbain, Trop Urbain?.[8] V roce 1992 jí ministerstvo vydalo další stipendium na dokumentování departementu Réunion.

Navzdory jejím úspěchům a publikaci přibližně čtyřiceti knih, včetně 100 photos de Sabine Weiss pour la liberté de la presse, kterou vydali Reportéři bez hranic v roce 2007, zůstává Sabine Weissová diskrétní osobností a méně známou široké veřejnosti.

V roce 2017 věnovala Sabine Weissová celý svůj archiv, který obsahoval 200 000 negativů, 7 000 kontaktních listů, přibližně 2 700 Vintage printů a 2 000 zvětšenin, 3 500 tisků a 2 000 diapozitivů švýcarskému muzeu umění Musée de l'Élysée v Lausanne.[9]

Bibliografie

editovat
Šedesátá léta
  • J'aime le théâtre, de Catherine Valogne, Éditions Rencontres, Suisse, 1962, 301 str., ilustrováno černobílými fotografiemi.
  • Une semaine de la vie de Daniel, Éditions Mac Millain, USA, 1969
Sedmdesátá léta
  • En passant, Éditions Contrejour, Francie, 1978
80. léta
  • Marchés et Foires de Paris, Éditions ACE, Francie, 1982
  • Intimes convictions, Claude Nori, Éditions Contrejour, Francie, 1989
90. léta
  • Hadad, Peintres, Éditions Cercle d'Art, 1992.
  • Vu à Pontoise, Éditions Municipales, 1992.
  • La Réunion, Éditions de la galerie Vincent, Saint Pierre, 1995.
  • Bulgarie, Éditions Fata Morgana, 1996.
  • Giacometti, Éditions Fata Morgana, 1997.
  • Des enfants, text Marie Nimier, Éditions Hazan, 1997, (ISBN 2-85025-574-2)
2000–2010
  • Poussettes, charrettes et roulettes, Musée de Bièvres, 2000.
  • André Breton, text Julien Gracq, Édition Fata Morgana, 2000.
  • Sabine Weiss soixante ans de photographie, Jean Vautrin a Sabine Weiss aux Éditions de La Martinière, 2003.
  • Claudia de Medici, 2004.
  • Musiciens des villes et des campagnes, par Sabine Weiss, Gabriel Bauret et Ingrid Jurzak (Filigranes Editions), 2006 (ISBN 9782350460741)
  • See and Feel, Éditions ABP (Pays-Bas), 2007
2010–2019
  • “Masques et Rites, Burkina Faso„, in the revue d'art TROU, č. 20, 2010
  • l'Œil intime, Presses de e-Center, 2011, (ISBN 978-2-35130-056-5)
  • l'Œil intime, Impression Escourbiac, nové vydání říjen 2014, (ISBN 978-2-95493-890-5)
  • Sabine Weiss, koedice s Jeu de Paumem / La Martinière, předmluva: Marta Gili, text: Virginie Chardin, červen 2016

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sabine Weiss (photographer) na anglické Wikipedii.

  1. La photographe franco-suisse Sabine Weiss, figure du courant humaniste, est morte (francouzsky)
  2. Jean Vautrin, Soixante ans de photographies, monografie, Éditions de La Martinière, 2007
  3. Jean Vautrin, Sabine Weiss, Éditions de La Martinière, Paris, 2003.
  4. a b Vincent Jolly, Sabine Weiss, le monde d'hier, Le Figaro Magazine, 10. června, 2016, str. 68–73
  5. Robin Lenman, Rapho; in The Oxford Companion to the Photograph, ed. Robin Lenman (Oxford: Oxford University Press, 2005; ISBN 0-19-866271-8).
  6. Sabine Weiss « Stephen Daiter Gallery [online]. [cit. 2022-12-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Raphaël Dupouy, 'La dame au regard d'enfant' in Figure Libre, č. 29, duben 2010.
  8. Powell, R. (1984) ’Oeil Arlesien: 2’. The British Journal of Photography, 131 (6473), 886–890.
  9. Caroline Stevan, Je n’aime que les photographies prises dans la rue Archivováno 30. 7. 2019 na Wayback Machine., Le Temps, 12. června 2017. Datum přístupu: 30. prosince 2018.

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat