Pupečník (též „pupeční šňůra“, latinsky funiculus umbilicalis či chorda umbilicalis) je důležitá anatomická struktura živorodých savců, která umožňuje transport krve z placenty k plodu a zpět. Obsahuje pupečníkové tepny a pupečníkové žíly, které spolu s placentou obstarávají výměnu dýchacích plynů, zásobování živinami a odstraňování odpadních látek.[1]

Lidský novorozenec s pupečníkem
Tento článek je o spojení mezi matkou a plodem. O rodu rostlin pojednává článek pupečník (rod).

Lidský pupečník

editovat
 
Řez lidským pupečníkem: v horní části jsou vlevo a vpravo pupečníkové tepny, spodní zploštělá céva je pupečníková žíla. Dutá struktura uprostřed je pozůstatek allantoisu

Anatomie

editovat

Vývoj lidského pupečníku úzce souvisí se zvětšováním amniové dutiny a postupným ohraničováním zárodku od okolních tkání. Přibližně ve čtvrtém týdnu těhotenství vzniká primitivní pupek v souvislosti s přemístěním amniového epitelu na břišní stranu embrya. Nejprve jsou v primitivním pupku přítomny nejen základy pupečníkových cév (a allantois) v rámci tzv. zárodečného stvolu, ale také třeba žloutkové cévy a další struktury embrya.[2] Během 7.–9. týdne se stopka žloutkového váčku a zárodečného stvolu stlačuje do jednoho provazce, pupečníku.[3]

Lidský pupečník spojuje matčinu placentu s pupkem dítěte.[4] Má v průměru asi 1–2 cm a na délku nakonec dosahuje délky asi 55 centimetrů. Na povrchu obsahuje epitel tvořený amnionem, uvnitř je hmota želatinové konzistence (tzv. Whartonovův rosol). Podélně jím probíhají tři cévy: dvě pupečníkové tepny a jedna pupečníková žíla. Pupečníkové tepny vedou odkysličenou krev z plodu do placenty; pupečníková žíla přivádí okysličenou krev z placenty do plodu.[4] Za minutu proteče pupečníkem 500 ml krve.[3] Pupečník je díky rychlému růstu pupečníkové žíly zkroucený do šroubovice, což zamezuje přílišnému splétání a zauzlování pupečníkové šňůry.[4]

Po porodu

editovat

Po porodu provádí lékař podvaz pupečníku a následné přestřižení. Zásadní je pečlivé dotahování podvazu při dalším ošetřování, aby novorozenec neztrácel mnoho krve.[3] Je možné ještě následně odebrat pupečníkovou krev, bohatou na různé kmenové buňky (hematopoetické kmenové buňky a různé progenitory krvinek, mezenchymální kmenové buňky a další somatické kmenové buňky).[5] V dospělosti se zachovává pupek, tedy jizva v místě, kde do těla vstupoval pupečník.

Je velmi důležité počkat s přerušením pupečníku až po jeho dotepání. Pupečník totiž v čase těsně po porodu ještě přivádí miminku krev. Až jedna třetina krve, která patří miminku, může být v čase ihned po porodu ještě v placentě. Odložené přerušení pupeční šňůry usnadňuje miminku adaptaci na život mimo dělohu včetně dýchání. Proto je důležité počkat, až pupečník zbělá a ochabne. To trvá obvykle 1-5 minut. Odložené dotepání pupečníku doporučuje i Světová zdravotnická organizace (WHO).[6]

Pokud chtějí rodiče darovat pupečníkovou krev miminka, znamená to, že se pupečník musí přerušit, dokud v něm krev ještě pulsuje. Znamená to tedy upřít tuto krev v prvních minutách života vlastnímu miminku.[7]

Anomálie a onemocnění

editovat

Je uváděno velké množství různých vývojových anomálií pupečníku. Jedním z hledisek je jeho délka. Velmi krátký pupečník (cca pod 30 cm[3]) může komplikovat porod. Ve vzácných případech může chybět jedna z pupečníkových tepen. Další skupinou anomálií je připojení pupečníku na nesprávném místě – např. na okraji placenty (insertio marginalis) či dokonce mimo placentu (insertio velamentosa).[8]

Reference

editovat
  1. LINZEY, Donald W., et al. Vertebrate Biology. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2003. 
  2. http://www.med.muni.cz/histol/MedAtlas_2/HP_txt6-5.htm
  3. a b c d ZWINGER, Antonín. Porodnictví. 1. vyd. [s.l.]: Galén, 2004. 
  4. a b c GRAAFF, Van De. Human Anatomy. 6. vyd. [s.l.]: The McGraw−Hill Companies, 2001. 
  5. Stem Cells in Clinic and Research. [s.l.]: InTech, 2011. Dostupné online. ISBN 978-953-307-797-0. 
  6. Doporučení WHO pro péči během porodu pro dosažení pozitivní zkušenosti s porodem [online]. [cit. 2023-09-20]. Dostupné online. 
  7. DRANDIC, Daniela. Těhotenství: Laskavě, s respektem a prakticky.. [s.l.]: Aperio ISBN 978-80-907136-4-2. S. 178. 
  8. Richard Jelínek, et al. Histologie embryologie [online]. 3. lékařská fakulta UK. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-06. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat