Právo na uspokojivé pracovní podmínky

Právo na uspokojivé pracovní podmínky upravuje pracovní podmínky spojené s pracovním procesem a pobytem zaměstnance na pracovišti.[1] Toto hospodářské a sociální právo je zakotveno například v článku 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a v článku 28 Všeobecné deklarace lidských práv.[2]

Mezinárodní právní zakotveníEditovat

Článek 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech vymezuje právo každého člověka na spravedlivé a uspokojivé podmínky, které zajišťují zaměstnancům zejména:

  1. odměnu, která poskytuje jako minimum všem pracovníkům: spravedlivou mzdu a stejnou odměnu za práci stejné hodnoty bez jakéhokoli rozlišování (zvláště ženám jsou zaručeny pracovní podmínky ne horší, než mají muži, se stejnou odměnou za stejnou práci) a slušný život pro ně a jejich rodiny,
  2. bezpečné a zdravotně nezávadné pracovní podmínky,
  3. stejnou příležitost pro všechny dosáhnout v zaměstnání povýšení na odpovídající vyšší stupeň (uplatňovaná kritéria jsou délka zaměstnání a míra schopností) a
  4. odpočinek, zotavení a rozumné vymezení pracovních hodin, pravidelná placená dovolená a odměna ve dnech veřejných svátků.[3]

Česká právní úpravaEditovat

Toto právo je upraveno na ústavní úrovni v nejobecnější rovině v čl. 28 Listiny základních práv a svobod, kde se stanovuje právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky.[4] Související čl. 31 Listiny základních práv a svobod dále rozvádí právo na ochranu zdraví a na zdravotní péči.[3]

Na zákonné úrovni upravuje právo na uspokojivé pracovní podmínky hlava první zákoníku práce (pracovní podmínky zaměstnanců). Zde se píše o vytváření bezpečných a příznivých pracovních podmínek.[5] Zaměstnavatelé jsou povinni vytvářet zaměstnancům pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce. Zejména:

  1. zřízení, údržbu a zlepšení zařízení pro zaměstnance,
  2. zlepšení vzhledu a úpravy pracovišť,
  3. vytváření podmínek pro uspokojování kulturních, rekreačních a tělovýchovných potřeb a zájmů zaměstnanců a
  4. závodní preventivní péči.[5]

Zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout odměnu zejména:

  1. při dovršení 50 let věku a při prvním skončením pracovního poměru pro přiznání invalidního důchodu nebo po nabytí práva na starobní důchod a
  2. za poskytnutí pomoci při předcházení požárům nebo při živelních událostech (jejich likvidaci, odstraňování následků) nebo při jiných mimořádných událostech, kde může být ohrožen život, zdraví či majetek.[5]

Z právní úpravy vyplývá, že zaměstnavatelé mají především povinnost vytvářet podmínky, které zajistí bezpečný výkon práce. Další pravidla je možné sjednat v pracovní smlouvě, v kolektivní smlouvě či je stanovit ve vnitřním předpisu.[5]

ReferenceEditovat

  1. GALVAS, Milan. Pracovní právo: zákon, komentáře, vzory, judikatura. 1.. vyd. Brno: CP Books, 2005. 259 s. ISBN 80-251-0557-1. S. 246. 
  2. TROSTER, Petr. Právo na sociální zabezpečení. 5.. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 379 s. ISBN 978-80-7400-322-6. S. 19. 
  3. a b WAGNEROVÁ, Eliška; ŠIMÍČEK, Vojtěch. Listina základních práv a svobod: komentář. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2012. 906 s. ISBN 978-80-7357-750-6. S. 610, 645. 
  4. TŮMOVÁ, Zuzana. Základní zásady pracovního práva a pracovněprávních vztahů [online]. Brno: 2013. Diplomová práce. Právnická fakulta Masarykovy univerzity Dostupné online. 
  5. a b c d VYSOKAJOVÁ, Margerita. Zákoník práce: komentář. 2. vyd. Praha: ASPI, 2007. 503 s. ISBN 978-807-3573-270. S. 318.