Obsazení Nového Sadu (1941)
Obsazení Nového Sadu armádou Maďarského království proběhlo v dubnu 1941.
._A_Magyar_Film_Iroda_NAG_gy%C3%A1rtm%C3%A1ny%C3%BA_szem%C3%A9lyg%C3%A9pkocsija._Fortepan_16168.jpg)
Průběh editovat
Příprava na obsazení editovat
Po vojenském puči, kdy byla při demonstracích v Bělehradě svržena vláda Vladka Mačeka a Dragiši Cvetkoviće, byla situace v jugoslávském království nejistá. Maďarsko otevřeně hledalo způsoby, jak se po zmocnit nejjižnější části bývalých dolních Uher. Jugoslávská armáda provedla ve městě na přelomu března a dubna mobilizaci, které se pokusili vyhnout příslušníci národnostních menšin (Němci a Maďaři).[1] Docházelo k sabotážím průmyslových podniků.[2]
Po bombardování Bělehradu dne 6. dubna 1941 zavládl mezi příslušníky německé národnosti v Novém Sadu strach z odplaty, kterou by mohlo vykonat většinové srbské obyvatelstvo. Němci se proto ozbrojili a stáhli do svého kulturního centra Habag-Hausu.[3] Přestože k útoku nedošlo, bylo v téže době pozatýkáno několik set jiných Němců, které jugoslávské orgány vnímaly jako problémové a internovaly je.[4] Ještě téhož dne německé letectvo bombardovalo letiště Jugovićevo, kde se nacházely hangáry jugoslávského letectva a Petrovaradínskou pevnost, která sloužila armádě. Několik bomb dopadlo také i na obytné domy. Následující den bylo bombardováno opět letiště, nádraží a přístav, kde se nacházely lodě říční flotily na Dunaji. Jugoslávská armáda se z města předběžně stáhla a místní obyvatelstvo zformovalo dobrobranu a dobrovolnické stráže, aby byl zachován pořádek.[5]
Průběh obsazení města editovat
Většina jugoslávské armády opustila Novi Sad v noci z 10. na 11. dubna 1941. O den později, rovněž v noci, dosáhly Nového Sadu první motorizované jednotky německé armády. V ten moment bylo rozhodnuto o vyhození obou novosadských mostů do vzduchu tak, aby postupující vojsko nemohlo pokračovat dále na jih k Bělehradu. Mosty byly pro tento případ připraveny již na začátku měsíce, kdy byly umístěny nálože.[6] Petrovaradin na druhé straně řeky, který se nacházel na území právě vyhlášeného nezávislého státu Chorvatsko, zůstal bez elektrické energie a tak nebylo možné vyslat o obsazení zprávu vojenskému velení okamžitě. 12. dubna překročila hranici mezi Jugoslávií a Maďarskem i maďarská armáda. Němci přišli do města první; místní obyvatelstvo je nadšeně přivítalo, o čemž informoval tehdejší deník Deutsches Volksblatt. Po městě byly vyvěšovány spontánně německé i maďarské vlajky; mnohé maďarské vlajky místní obyvatelstvo schovalo ještě během první světové války.[7]
Dne 13. dubna 1941 vstoupila bez boje do Nového Sadu maďarská armáda okolo 18 hodin večer. Jednalo se o 1. motorizovanou brigádu pod vedením Jenö Majora, která dorazila od severu Temerinskou ulicí. Maďarské obyvatelstvo příchod vojska nadšeně uvítalo. Major následně odcestoval najprve na novosadskou radnici, kde se setkal s politickými představiteli a policejním velitelem, později vystoupili před veřejností před budovou Bánoviny. Major zůstal v Novém Sadu až do 16. dubna, kdy jej vystřídala jednotka 2. brigády s Lájosem Veressem v čele.
Příchod maďarské armády vzbuzoval obavy mezi místními Němci, kteří se obávali, že by početnější maďarská menšina mohla vyprovokovat akce proti nim. Představitelé německých organizací informovali o situaci ve městě německé i maďarské vojenské vedení. Následně Miklós Horthy prohlásil, že maďarská armáda nechá zastřelit každého, kdo by na Němce útočil. Rozhodnutí padlo i vzhledem k tomu, že se množily zprávy o několika jednotlivých případech útoků na Němce. Tím se situace alespoň na nějakou dobu uklidnila.[8]
Závěr editovat
K ozbrojeným útokům docházelo i nadále, a to vůči slovanskému obyvatelstvu, především v noci z 13. na 14. dubna, kdy maďarští ozbrojenci hledali četniky a příslušníky srbské armády, kteří by mohli pracovat skrytě. Nejvíce útoků se uskutečnilo v lokalitě Salajka a počet obětí se pohyboval mezi desítkami až stovkami. Armáda další den vydala prohlášení, ve kterém žádala srbské obyvatelstvo o zachování pořádku a vyzývala, aby se proti ní nikdo nestavěl.
I poté docházelo k sporadickým případům násilí a střelby. Maďarské vojsko žádalo od místních Srbů a dalších Slovanů, aby předali armádě zbraně, ti je však často skrývali a odmítali spolupracovat.
Reference editovat
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 267. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 266. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 268. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 271. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 274. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 276. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 280. (srbochorvatština)
- ↑ ČOBANSKI, Mila; GOLUBOVIĆ, Zvonimir; KUMANOV, Živan. Novi Sad u ratu i revoluciji. Novi Sad: INSTITUT ZA IZUČAVANJE ISTORIJE VOJVODINE, 1976. 756 s. S. 285. (srbochorvatština)